“Žádná morálka v tomhle prostředí stejně není. Na to se nehraje. Když už, tak se to jenom na oko předstírá na veřejnosti. Ostatní též nehrají fér a taky jsou zákeřní. Možná, že jsou ještě zákeřnější. Je potřeba je prostě porazit, prosadit naše zájmy a dostat do co největšího množství médií pro nás ten nejvýhodnější narativ. To je to hlavní.”

Když pečlivě sleduji vrcholné politiky a jejich PR zaměstnance, tak se nemohu ubránit dojmu, že u části z nich je jejich práce výrazně ovlivňována něčím, co je podobné výše popsanému vnitřnímu přesvědčení. Takové přesvědčení mě upřímně trochu děsí. A když se u vysoce postavených politiků spojí ještě s velkým egem (jinými slovy narcismem) a silnou motivací za každou cenu vyhrát a porazit své soky, tak to myslím pro naši společnost může být potenciálně nebezpečné. Temné postavy světové historie, jako jsou Hitler a Stalin, žily pravděpodobně s podobným pohledem na politickou praxi. (Není náhoda, že současní psychoanalytici se na základě podrobného rozboru jejich životopisů domnívají, že obě tyto historické osobnosti trpěly nejsilnější možnou formou narcismu spojenou s antisociálními tendencemi – takzvaným malignantním narcismem).

Jako psycholog z etických důvodů nebudu uvádět jména konkrétních žijících osob, které mně osobně sedí na ten úvodní popis. (Domnívám, se, že není správné, když psycholog či psychiatr veřejně psychodiagnostikuje či “psychoanalyzuje” s využitím odborných termínů aktivní veřejně činné osoby. V Americké psychiatrické asociaci dokonce existuje tzv. Goldwaterovo pravidlo, které tuto činnost jejím členům výslovně zakazuje.) Nechám v tom čtenářům volnost. Každý si může do výše uvedeného obecného popisu promítnout veřejně činnou postavu, která mu na to pasuje.

Jedna z nejvýznamnějších psychoanalytiček 20. století, Melanie Kleinová, v jednom ze svých nejdůležitějších textů popsala dva stavy mysli, které může každý člověk nabývat. Pro takzvanou “paranoidně-schizoidní” pozici je typická hluboká nedůvěra k vnějšímu světu, černobílé vidění a nastavení k boji. Můj výcvikový psychoanalytik doc. Václav Mikota charakterizoval paranoidně-schizoidní pozici jako vnímání světa ve stylu člověk člověku vlkem. Druhá takzvaná “depresivní” pozice se, i když její název nepůsobí příliš optimisticky, vyznačuje komplexnějším nečernobílým pohledem na svět, zájmem o ostatní, možností zažívat pocity viny a s tím spojeným zralejším morálně syceným uvažováním.

Tyto dva bazální stavy mysli se u každého člověka většinou střídají. Někdy dokonce klidně i několikrát za hodinu. Když vám například v tramvaji někdo omylem šlápne na nohu, tak vypěníte, daného člověka nemilosrdně seřvete a třeba si dokonce říkáte, že to určitě udělal z nějaké podivné škodolibosti naschvál (paranoidní-schizoidní pozice). Cestou domů z tramvajové zastávky nad situací ještě přemýšlíte, napadá vás, že jste na něj až takhle nepříjemně před ostatními spolucestujícími vlastně asi nemuseli řvát a začnete si připadat provinilí (depresivní pozice). Pravděpodobně nemusím příliš vysvětlovat, proč je ten druhý stav mysli považován za zdravější.

Když někdo dlouhodobě funguje čistě v prvním popsaném stavu mysli, paranoidně-schizoidní pozici, tak je většinou odborníky považován za osobu s poruchou osobnosti (či za osobu s “psychopatií”, jak je dnes populární ve veřejném prostoru nazývat blízkou problematiku.) A tento stav mysli podle mě v podstatě odpovídá i vnitřnímu přesvědčení, které jsem popsal v prvním odstavci tohoto textu.

Rozumím, že vysoká politika je tvrdé náročné řemeslo, ve kterém člověk musí někdy dělat velmi složitá vypjatá rozhodnutí a pravděpodobně se pokaždé nemůže ke svým názorovým oponentům chovat zcela v rukavičkách. A podobný výše popsaný paranoidně-schizoidní mód fungování bohužel často může být na této úrovni výhodou. Ale myslím, že není dobré, když se tento mód příliš nadužívá a stává se z něho v prostředí vysoké politiky norma. Není náhodou, že tyto vzorce myšlení v psychologické diagnostice jdou často ruku v ruce s výraznou psychopatologií.