Dr. Matýs není jediný odborník na duševní zdraví, který se v médiích z pozice své odborné role vyjadřuje k veřejně činným osobám. Jsou podobná vyjádření etická? Podle mého názoru nejsou.

Před nějakou dobou na českém internetu strhl velkou pozornost kontroverzní rozhovor s psychiatrem Matýsem, ve kterém tvrdí, že Greta Thunberg jako člověk s autismem vidí svět černobíle a neměli bychom díky tomu brát vážně obsah jejího sdělení. Tento rozhovor poškozující osobu Grety, stigmatizující autismus a negativně ovlivňující pověst psychiatrů a psychologů mě trochu naštval. Napsal jsem tedy tento článek, ve kterém jsem se vůči rozhovoru jako psycholog a vyučující na katedře zabývající se lékařskou etikou vymezil.

Dr. Matýs tímto svým výstupem upoutal pozornost na zajímavé a podle mne v ČR zatím dost opomíjené téma. Zda (a jak) by se odborníci na duševní zdraví pomocí odborných pojmů měli v médiích vyjadřovat k veřejně činným osobám. Já osobně se domnívám, že by se ze své odborné role k veřejně činným osobám vyjadřovat v médiích vůbec neměli. Nutno dodat, že dr. Matýs není prvním odborníkem, který se v českém veřejném prostoru podobným způsobem vyjadřoval. Odborné psychiatrické a psychologické pojmosloví při rozboru některých žijících veřejně činných osob jsem zaznamenal například v některých vystoupeních a textech Radkina Honzáka, Bohumila Slámy, Dalibora Špoka a mnoha dalších.

Ve vší úctě k těmto pánům a dalším podobným odborníkům, jejich diagnostikování a "psychoanalyzování" veřejně činných osob také porušuje Goldwaterovo pravidlo - pravidlo podle kterého by se pomocí odborných pojmů neměli v médiích analyzovat konkrétní veřejně činné osoby pomocí odborných pojmů. (Pokud tedy daného člověka psychiatr nebo psycholog nevyšetřoval a nedostal od něj povolení se k jeho osobnosti či psychickému stavu vyjádřit.) A to se netýká jenom označování psychiatrickými diagnózami, ale jakéhokoliv odborného popisu vybrané osoby, za který odborník ručí svou profesí psychiatra či psychologa. (Chytrým "trikem" bývá používat diagnózu psychopatie, která se v českém zdravotnictví oficiálně nepoužívá a zároveň díky své konotaci budí velkou mediální pozornost. Avšak i tento způsob porušuje současné znění Goldwaterova pravidla.) Je pravda, že přímo Goldwaterovo pravidlo v českých odborných psychiatrických, psychologických a terapeutických asociacích neplatí. Často ale tyto asociace mají obdobná etická pravidla, která by podobným mediálním vystoupením měla zabránit.

Předpokládám, že spousta lidí se tuto chvíli bude tázat, proč nedovolit zkušeným odborníkům, kteří dlouhodobě v médiích někoho sledují, vyjádřit se o někom pomocí odborných pojmů. Je k tomu několik důvodů.

Etická komise Americké psychiatrické asociace je poměrně jasně vysvětluje zde.

Za sebe mohu říct, že daní odborníci dodávají důvěryhodnost daným výrokům svou odborností. Bez této odbornosti by jejich odborně znějící rozbory nebyly mediálně příliš zajímavé. Tím ale mohou vytvářet dojem, že daná odborný popis je "objektivní" a všichni nebo většina psychiatrů a psychologů by s ním souhlasila. Občas se v praxi ale i velmi zkušení psychiatři a psychologové nemusí shodnout na přesné diagnóze (hlavně pokud jde například o diagnózu z okruhu poruch osobnosti).

Lidská osobnost je velmi komplexní mnohavrstevnatý fenomén. Často při jejím posuzování velmi záleží na kontextu, v jakém jedince posuzujeme. Není vzácné, že když s daným člověkem začne terapeut dlouhodobě pracovat, tak se mu po nějaké době začne jevit jinak, než jak na něj působil během vstupních pohovorů.

Média (a vyhrocená politická situace) zvýrazňují určité osobnostní charakteristiky, o kterých by se jinak odborník během běžného psychiatrického či psychologického vyšetření naživo domníval, že jsou stále ještě v mezích normy. (Každý člověk v sobě do určité míry má vlastnosti, které jsou popisovány u poruch osobnosti. Zásadní otázkou během vyšetření je, zda už jsou tyto vlastnosti natolik zvýšené, že je možné je považovat za patologické.)

Odborník, který se přes media odborně k někomu vyjadřuje, se dostává do role někoho, kdo natolik nepochybuje u takto složité psychiatrické a psychologické problematiky o svém úsudku, že je ochotný za něj částečně ručit i kreditabilitou své profese a potenciálně daného člověka (a obecně problematiku, ke které se vyjadřuje) stigmatizovat či poškodit. Já osobně pochybuji, že tato jistota a praktický "pozitivní" dopad zveřejnění podobného “odborného” názoru někdy natolik převáží popsaná nebezpečí, že by bylo společensky užitečné, aby se psychiatři či psychologové podobným způsobem veřejně vyjadřovali.

Zkušenost také ukazuje, že "psychoanalyzování" veřejně činných osob vede někdy k nemalým problémům. Magazín Fact, který v roce 1964 publikoval názor 1189 psychiatrů o tom, že prezidentský kandidát Barry Goldwater je nevhodný kandidát na prezidenta, byl později Goldwaterem zažalován a soud prohrál. Což vedlo k krachu tohoto magazínu.

Snaha onálepkovat oponentního kandidáta nějakými psychickými problém se objevuje napříč politickým spektrem. V USA takto psychiatr Keith Ablow na Fox News opakovaně útočil na Obamu za jeho údajné psychické nedostatky. V současné době existuje významná skupina psychiatrů, která tvrdí, že osobnost Donald a Trumpa je hrozbou pro americkou a mezinárodní bezpečnost.

Prolínání politiky a psychiatrie/psychologie bylo běžné v Sovětském svazu. Nepohodlní političtí odpůrci byli onálepkováni diagnózou a zavřeni na mnoho let na psychiatrii. Může se zdát, že jde o příliš vzdálenou paralelu. Ale i tak se domnívám, že je lepší pokoušet se držet tyto dva světy od sebe maximálně oddělené. Nikdo nemůže vědět, kam až nás tento způsob “politického boje” může zavést.


Poznámka: Tento text se zaobírá pouze aplikací odborných psychiatrických a psychologických konceptů na veřejně činné žijící osoby. Jinak mi připadá užitečné, když se psychiatři a psychologové v rámci určitých mezí vyjadřují neadresně k aktuálním společenským tématům (například k tomu, zda je vhodné, aby děti chodily do školek už ve dvou letech). Sám se o podrobnou veřejnou aktivitu také pokouším.