Naší společnost poslední dobou trpí závažnou chorobou s názvem psychopatofobie. Jak už z názvu choroby vypovídá, jde o zvýšený strach z psychopatů okolo nás, jenž zaměstnává mysl mnoha lidí.


Mezi symptomy patří:

Časté laické označování buzerujících šéfů, bezskrupolozních politiků, ale i kamarádů a známých, na které jsme zrovna naštvaní, pojmem psychopat.

Velká čtenost textů v jejichž nadpisu se vyskytuje kouzelné slovo “psychopat”. (V ideálním případě textu dodává kreditabilitu i nějaký psycholog, psychiatr nebo jiná osoba, která vypadá jako odborník.)

Zvýšený výskyt všemožných komerčních kurzů pro laickou veřejnost o tom, jak zlého psychopata rozpoznat.

Zvýšený výskyt všemožných komerčních kurzů pro laickou veřejnost o tom, jak se zlým psychopatem správně komunikovat.

Částá přítomnost libého pocitu, že já jsem ten dobrý správný člověk to špatné je v těch zlých psychopatech okolo mě.


Jak už vám pravděpodobně došlo, tak předchozí text je určitá nadsázka. Ale jenom trochu. Říkal jsem si, že jako psycholog mohu veřejným užitím pseudodiagnózy strhnout k tématu nějakou pozornost.. Stejně tak jako na sebe strhává pozornost samotná “psychopatie”, ke které se někteří psychologové, psychiatři a další podobní jedinci ve veřejném prostoru často vyjadřují (a média a čtenáři jsou z podobných vyjádřeních nadšená).

Je důležité říct, že psychopatie sice není v ČR oficiální lékařskou diagnózou. V českém mediálním prostoru je ji však věnována velká pozornost. Z psychiatrických diagnóz má nejblíže k disociální poruše osobnosti. (O rozdílu mezi psychopatií a disociální poruchou osobnosti psal na webu Psychoanalýza dnes můj kolega Jaromír Škoda.)

A proč mi nadužívání pojmu psychopatie vadí? Je poměrně běžné, že studenti psychologie, když se v průběhu svého vysokoškolského vzdělávání seznámí s konceptem poruch osobnosti, mají tendenci lidem okolo sebe tyto diagnózy nepřiměřeně často přisuzovat. S posuzováním psychopatie u lajků to funguje podobné. A pravděpodobně ještě hůře. Když člověka čtoucího časté popularizační texty o tom, jak rozpoznat psychopata, někdo něčím naštve, tak velmi jednoduše druhého člověka označí zdánlivě "objektivním a vědeckým" konceptem psychopatie. Má tohle laické “diagnostikování” nějaký užitek? Já si tím nejsem moc jistý.

Vezměme si třeba situaci, kdy rodič z nějakého důvodu adolescentovi za trest zakáže jít ven. Nemůže být tento rodič z pohledu dospívajícího dítěte psychopat? Když přece ten rodič nemá v této situaci s dospívajícím soucit, není empatický a nebere ohledy na jeho aktuální velmi důležitou potřebu potkat se s kamarády. A přitom, když jsou u nich na návštěvě rodinní známí, tak je rodič tak příjemný a šarmantní.. Nejsou právě tohle znaky psychopatie? Neměl by si adolescent zaplatit nějaký kurz o tom, jak komunikovat s psychopatem? Zní to celé absurdně, ale v některých případech to nemusí být příliš vzdálené od reality.

Nevím, jestli to je pouze má zkušenost, ale i ve své terapeutické praxi se poslední dobou setkal s klienty, kteří všude okolo sebe vidí psychopaty a mám pocit, že slovo psychopat dost nadužívají.

Osobně jsem trochu skeptický k “objektivitě” diagnóz z okruhu poruch osobnosti i v odborné psychiatrické praxi. K laickému “diagnostikování” psychopatií jsem ještě mnohem skeptičtější. Jsem přesvědčen, že každý z nás se může v určitých situacích může určitým lidem jevit jako psychopat.

Přehnané zaměřování se na psychopatií, jenž poslední dobou ve společnosti vidím, v lidech často vytváří nedůvěřivé až paranoidní nastavení k ostatním. Co když ten druhý je přeci psychopat? Určitě neříkám, že je dobré za každou cenu všem bezmezně důvěřovat. Ale smutným faktem je, že podobné silně podezřívavé nastavení bohužel příliš často nevede k těm nejzdravějším mezilidským vztahům. Ať už na pracovišti, v osobním životě, nebo kdekoliv jinde.

Psychopatie a další podobné škatulky jsou "zkratky", které nevyhnutelně do určité míry redukují jedinečnost daného člověka. V určitém kontextu mají samozřejmě svůj význam. Ale jako každá zkratka je potřeba být s jejich používáním obezřetný.