Lidová polopravda nám říká „o mrtvých jenom to dobré“. Kdyby to mělo opravdu platit, o dějinách lidstva by se nenapsala ani řádka. Kdysi jsem četl knihu od Briana Innese „The History of Torture“ (Dějiny mučení). Byly to ukázky těch nejstrašnějších bestialit lidské podlosti. Smysl takových činů mi není dost dobře jasný. Nejstrašnější na tom je, že se k oněm krvavým hrůzám propůjčují i ženy – matky roztomilých batolat…

Ještě, když jsem byl dopisovatelem západoberlínského rozhlasu SFB, zavolal si mě jednoho dne do redakce šéfredaktor Erhard Jacob, řka: „Jak se jmenoval český protějšek Hildy Benjaminové v politických procesech ČSR?“ Odpověděl jsem bez váhání: „Ludmila Brožová-Polednová!“ Šéfredaktor zakýval hlavou: „Napiště mi o tom pár řádek. Potřebuji to zítra do vysílání!...“

Aby byl český čtenář v obraze: Hilde Benjaminová (1902 – 1989) byla východoněmeckým justičním vrahem v době existence NDR. Přezdívalo se jí „krvavá Hilde“ a jako soudkyně má na svědomí celou řadu justičních vražd v politických procesech tzv. „demokratického Německa.“ Za své činy nikdy nebyla souzena, neboť zemřela před pádem Berlínské zdi.

Jejím protějškem v ČSR byl justiční vrah Ludmila Brožová-Polednová, která má na svědomí rovněž celou řadu poprav politických oponentů – včetně JUDr. Milady Horákové. Rozdíl je pouze v tom, že Benjaminová byla soudkyně a Brožová-Polednová byla prokurátorkou. Soudně vraždit se ovšem dá tak, jako tak – o čemž nás dějiny spolehlivě poučují. Zdali se obě vražedkyně a současně vzorné matky, osobně znaly, nelze z archivních pramenů dokázat…

Ludmila (zvaná „Lída“) Brožová-Polednová zemřela dne 15. 01. 2015 ve věku 93 let. Na rozdíl od svého německého protějšku se nakrátko za mříže dostala. Tak jako Němci nazvali Benjaminovou „krvavá Hilde“ (někdy též „rudá gilotina“), zcela bez zábran lze označit Brožovou-Polednovou pojmem „krvavá Lída“. Nikoli však „rudá gilotina“, protože tento popravčí nástroj se v Praze na Pankráci nepoužíval. Tedy na rozdíl od NDR a východního Berlína.

Minulost „krvavé Lídy“ je zahalena mnoha nejasnostmi a i ona o sobě roztrušovala řadu různých mystifikací, jejichž realita je mizivá. Je nutné nasadit obrovskou píli a trpělivost při bádání v archivních pramenech. Všeobecně viděno, „krvavá Lída“ byla jakousi životní herečkou, jejíž role psali jiní. Prakticky nikdy nebyla sama sebou a své justiční zločiny „vykonávala“ za jiné, kteří si nechtěli špinit ruce od krve…

Narodila se dne 20. 12. 1921, jako Ludmila Biedermannová. Jejím otcem byl Václav Biedermann a matkou Ludmila, rozená. Brožová. Komunistická kandidátka na justiční vraždy se později nechává přejmenovat po matce na Ludmila Brožová, ale nikoli, že by chtěla zavrhovat svého otce, nýbrž z existenčně-taktických důvodů. K tomu se však ještě vrátíme.

Německé jméno „Biedermann“, shodou cynických okolností, znamená „dobrák od kosti“, což Ludmila v žádném případě neztělesňovala. V poválečných formulářích vyplňuje v rubrice zaměstnání – „herečka“. Avšak herečkou před válkou ani v Protektorátu nikdy nebyla.

Její tvrzení, že byla „komunistkou“ již před válkou se nezakládá na faktech. Archivní prameny hovoří zcela jasně: Pocházela z velice dobře situované buržoazní rodiny. Její otec byl sice nedostudovaný právník, ale pracoval jako vrchní tajemník Ministerstva vnitra. Ona sama byla dobře placenou písařkou v pražské advokátní kanceláři a to i v době Protektorátu. O „dělnickém původu“ tím pádem nemůže být ani řeči.

Zarážející je okolnost, chybějících archivních záznamů o ní a o jejím otci z doby 2. světové války. K tomu její bývalý kolega, pražský prokurátor JUDr. Marián Cingroš (tajný spolupracovník francouzské zpravodajské služby DGSE): „Zradu západních velmocí vůči ČSR rodina nesla velice těžce. Její otec začal spolupracovat s gestapem. Ona byla obdivovatelkou ministra lidové osvěty Emanuela Moravce. Ten jí slíbil, že se stane herečkou a její úlohou bylo získávat důvěru levicově orientovaných herců. Potom o nich dodávat informace gestapu. Se svým jménem Biedermann se vydávali za Němce. Po válce veškerý materiál týkající se Biedermannů nechal skartovat generál Alexej Čepička…“

Budoucí „Krvavá Lída“ sice kontakty k levicovým hercům navázala, ale neexistuje nikde záznam, že by fungovala jako herečka. S těmito herci začala vystupovat až 1946 v „Divadle pionýrů“, kde byl ředitelem Václav Vaňátko. Zanedlouho se s ní ředitel (věřící křesťan) pohádal a prostě jí vyhodil. Její chování prý bylo „nacistické“. Údajně byla silně protináboženská se sklony k antisemitizmu…

Podle jaké logiky ještě na podzim tohoto roku nastupuje, jako písařka do právního oddělení ÚV KSČ je nevysvětlitelnou záhadou. V té době ještě vůbec nebyla členkou KSČ a smýšlením je, jak již podotkl divadelní ředitel Vaňátko, spíš fanatickou sekulární antisemitskou nacistkou. „Krvavá Ludmila“ prostě nenáviděla církev a Židy. Členkou KSČ se stává, až po příslibu zaměstnání na ÚV KSČ jinak se do této strany nijak nehrnula…

Nyní ovšem převzala hereckou úlohu „věrné komunistky“ a učí se jí nazpaměť. Její herecké výkony jsou nadprůměrné. Tvrdí, že jí „zachránila život“ Rudá armáda. Přesto neříká, kde a za jakých okolností k tomu došlo. Hlavní nebezpečí pro komunismus vidí v církvi a v kapitalistech. Připravuje si patetické divadelní projevy a stíhá „třídního nepřítele“. Únorem 1948 je extrémně nadšena! Komunisté propouštějí 200 soudců a z právnické fakulty je vyloučeno 1400 studentů. Studium práv v Brně je zrušeno dokonce celé. Totalitní režim potřebuje „dělnické soudce“ a „revoluční soudy“ – právo a spravedlnost jako takové neplatí. „Krvavá Lída“ je nadšená, udeřila její hodina. Vzniká jednoletá Právnická škola pracujících. Jako „dělnický kádr“ (kterým de facto nikdy nemohla být) začíná na příkaz ÚV KSČ „studovat práva“.

Zrekapitulujme si empirická fakta: Ludmila Biedermannová pochází z dobře situované, měšťácké rodiny. Jako „dělnického kádra“ jí tedy nelze definovat. Z povolání není nic. Vydává se za „herečku“, aniž by za první republiky, resp. za Protektorátu, jako taková fungovala. Až v roce 1946 se na velice krátkou dobu stává neúspěšnou ochotnicí a je z dětského divadélka doslova vyhozena. V dělnické profesi nebyla zaměstnána. Nemá ani maturitu, přesto má možnost coby „dělnický kádr“ navštěvovat Právnickou školu pracujících a stát se „dělnickou prokurátorkou“ (tak se sama sebe označuje). Otevírá se jí tím možnost, mstít se na nevinných lidech za své vlastní životní neúspěchy. Justiční vrah „krvavá Lída“ začíná 1949 svojí vražednou kariéru…

(Konec I. části).