Věhlasní autoři se stali slavnými, protože psali o věcech, o kterých neměli nejmenší ponětí. Karel Marx napsal čtyřsvazkový elaborát o kapitálu a žádný jaktěživ neměl. Jeho chaotické myšlenky zcela jasně dokazují, ža kapitálu vůbec nerozumí a je odsouzen k tomu, počítat si hrách do hrnce. Jeho přítel Bedřich Engels, se sice narodil v rodině továrníka, ale rozepsal se o rodině a také žádnou neměl.

Oba tyto blouznivce si vzal za základ ruský aristokrat Vladimír Iljič Lenin a po roce 1917 vytvořil „diktaturu proletariátu“, ačkoli ve feudálním Rusku toho času nebylo po proletariátu ani památky. Jeho vláda se skládala z pomatených intelektuálních mamlasů, kteří většinu svého dosavadního života strávili po kriminálech. Proletář tam nebyl ani jeden.

Lenin, Stalin, Trocký, Mao Ce-tung a jejich příznivci napsali o „socialismu“, který nikdy neexistoval a kterému za mák nerozuměli (jednalo se ve skutečnosti o totalitní režimy prvotně neandrtálské společnosti) tolik slaboduchých knih, že kdyby byly vytištěny na toaletním papíře, stačilo by to na vytírání konečníků minimálně dvěma dalším generacím lidstva.

Našeho vynikajícího mystifikátora, Františka Palackého, bych rovněž nepodceňoval. Tento bezkonkurenční český grafoman se pustil do díla patrně s myšlenkou: „Když už český národ vůbec žádné prokazatelné dějiny nemá, je nutné mu nějaké vyrobit.“ Aniž by vytáhl paty ze svého pisatelského kumbálu, vypotil na papír tisíce stránek fantastického textu, nedoloženého ani jediným pramenem. Neexistuje jeden jediný důkaz, že by Palacký kdy v nějakém archivu byl. V době první republiky se stala běžnou nadávka pro sedmilháře: „Kecáš jako Palacký!“

Ale ani klasický Západ nezůstává pozadu.

Francouzský spisovatel Jules Verne, nevěda zhola nic o hloubkách oceánů, napsal knihu „Dvacet tisíc mil pod mořem“. Do kýžené hloubky nechává potopit ponorku, z jejíž technického popisu je patrno, že by bylo spojeno s velikým rizikem nechat objekt plout po návesním rybníčku. O nějakém moři ani nemluvě.
Anglický potrhlík Daniel Defoe na žádném opuštěném ostrově nikdy nebyl a s neexistujícím Robinsonem Crusoe se také nesetkal. Tvrzení, že Robinson Crusoe je ve skutečnosti skotský námořník Alexander Selkirk, se ukázalo jako historická mystifikace. Když byly nakonec zveřejněny skutečné zápisky a paměti Alexandra Selkirka, neměly s dílem Daniela Defoe vůbec nic společného. Autor si prostě Robinsona a všechny příběhy včetně opuštěného ostrova vymyslel.

Známý český herec Jan Werich, vykládal v rozhlase staré vídeňské otřepané anekdoty z dob bývalého Rakouska-Uherska. Vydával je za „židovské“. Až tedy na jednu. Ta nebyla ani vídeňská ani židovská. Werich jí přesto připsal jakémusi neexistujícímu “starému rabínovi“.

Ve skutečnosti se jednalo o mého údajného anglického prapředka Jamese Fitzjamese vévodu Berwicka. Tento bodrý muž byl francouzským maršálem. Padl dne 12. 06. 1734 u Philippsburgu. Byl prý těžce zraněn a když ležel na palouku shromáždila se kolem něho skupina důstojníků. Jeden z nich, mladý poručík de Vaux, se ho otázal: „Vaše Výsosti, nyní od nás odcházíte pryč. Ve svém bohatém životě jste nasbíral mnoho zkušeností. Řekněte nám, mladým důstojníkům, tu nejryzejší pravdu.“

Vévoda maršál Berwick tiše odpověděl: „Anything is others.“ (Všechno je jinak) a poté vydechl naposled.
Proletářsky smýšlejícímu Werichovi se nezdál ani „vévoda“, ani „maršál“ a vůbec celá atmosféra i s poručíkem de Vaux (francouzský baron) mu připadala příliš aristokratická. Vymyslel si tedy „rabína“, uložil ho do postele na smrtelné lože a okolo postele nechal shromáždit židovské příbuzenstvo, a tak vznikla „židovská“ anekdota „Všechno je jinak!“

Jan Werich si prostě příběh znovu vymyslel, aniž by tušil, že i sám originál je pouhou bájí a s realitou nemá nic společného.

Slavný vévoda Berwick padl daleko prozaičtěji než nám legenda vypráví. Zasáhla ho dělová koule vypálená 37. plzeňským regimentem pod vedením plukovníka Petra hraběte Radeckého. Ona dělová koule utrhla maršálovi hlavu, takže se okamžitě skácel mrtev a nepromluvil ani slabiku.

Legendární výrok „Všechno je jinak!“ jenž je mu připisován, se dostal do oběhu až padesát let po jeho smrti, prostřednictvím maršálových memoárů. Ty ovšem vydal jeho vnuk a panuje v anglických literárních kruzích oprávněné podezření, že dané „memoáry“ napsal šikovný vnuk sám coby dobře prodejný artikl. Vévodův potomek vojákem nikdy nebyl. Dílo jako takové se tedy hemží strategickými chybami a fantaziemi připomínajícími břídila, který nemá ponětí. Něčeho takového by se skutečný vysoký důstojník nemohl dopustit. Přesto je publikace ve veliké oblibě a kdejaký historik se na ní vehementně odvolává.

Skutečně moudrý člověk musí učinit dělící čáru mezi názorem a faktem, přičemž je nutné vše považovat za pouhou informaci a nikoli za historickou pravdu.

Ta jako taková ve většině případů sama o sobě vůbec neexistuje, neboť samotné důkazní prostředky bývají již nespolehlivými mystifikacemi.

Jeden zdánlivě banální případ za všechny: Na základě genetických zkoušek (sliny) se zjistilo, že v Berlíně je každé čtvrté dítě nemanželského původu. Tedy, že otec je někdo jiný než je uvedeno v rodné matrice. Hlavní město SRN je relativně zdrženlivé. Jak to musí vypadat v takových metropolích jako je Paříž nebo New York?

Asi z tohoto důvodu nabádal francouzský herec Jean Marais své pařížské příznivce: „Zdravte na ulici každého, neboť nikdo z vás neví, kdo je jeho otec, jeho bratr, sestra a nebo dokonce dědeček.“

Prostě “Anything is others!“ - ať to prohlásil kdokoliv!