Když Bůh stvořil člověka, zapomněl mu dát notnou dávku rozumu. Nepoměr objemu rozumu k naší tělesné schránce má nedozírné následky: náš život se skládá převážně z předsudků, zaujatostí, závisti, nenávisti a touhy po pomstě. Nic lepšího nejsme schopni vymyslet. Víc než 90 % naší životní pouti je vyplněno výše uvedenou prázdnotou. Místa pro lásku, porozumění a moudrost je tam zatraceně málo. Mělo by to být všechno obráceně, ale všemohoucí Bůh asi nechce. Patrně jsme si doposud nic lepšího nezasloužili.

Přechodně nám v táborských kasárnách zrušili jídelnu. Vyrazil jsem tedy v uniformě kapitána někam na oběd. Na zastávce autobusu mě oslovil Cikán. Potřeboval se dostat k hotelu „Palcát“. Slíbili mu tam nějakou práci v umývárně nádobí. Z celého houfu čekajících na autobus měl patrně důvěru jenom k uniformě, a proto se ptal mne. Trpělivě jsem mu vysvětloval, kudy má jít, neboť to nebylo daleko.

Když Cikán odešel, díval se na mne přítomný dav jako na nesvéprávného idiota: „Takový mouřeníni se kopou rovnou do prdele, pane kapitáne! A ne jim vysvětlovat cestu k hotelu. Stejně tam jde jenom krást!“ ozval se jakýsi pán s kravatou stojící za mnou.

„Buďte rád, že vám neukradl portmonku,“ dodala dáma s nákupní taškou a s tělesnou nadváhou.

Nedaleko se opíral patrně notorický alkoholik o pouliční lampu. Nedalo se dost dobře odhadnout, zdali tam rovněž čeká na autobus, anebo se z posledních sil zachytil nefungujícího osvětlení. Ten viděl celou věc značně kriticky: „To máme pěkně spolehlivou ar..ar..armádu, když se kamarádí s Cikánama,“ z posledních sil zvedl svoji rozcuchanou hlavu a čučel na mne nepřítomným výrazem. „Vy generále jeden! Nejste vy vůbec nějakej příbuznej toho... toho Havla? Že bych se nepoblil!?“ Aniž by se snažil ohnout, začal s velkým rachotem zvracet na sebe i na chodník...

Bylo sice uděláno mnoho práce, ale že bychom se již nalézali v ideálním stavu demokracie, to bych si zatím tvrdit nedovolil.

Úlohou vojáka je za určitých okolností položit za svůj národ život. A nyní si představte, že byste se měli za ty tři výše uvedené osoby, čekající na autobus, nechat jít zastřelit. Určitě by vás to tak trochu zaráželo. Možná že to byl i jeden z důvodů, proč jsme 1938 a 1968 nebojovali. Prostě nebylo za co a za koho pokládat život.

Setkáváme se s tím často: skoro nikdo není ochoten pro druhého něco udělat, natožpak se obětovat. Posledními obětmi byli Jan Palach a Jan Zajíc. Ti ovšem nepadli v otevřeném boji proti nepříteli, nýbrž spáchali sebevraždu. Čechové mají již tradičně problém chránit své zájmy ozbrojenou silou. Ve snaze nepříteli za žádných okolností neublížit se jdou upálit, oběsit, a nebo skočí na ministerstvu zahraničí z okna. Ti, co k tomu nemají odvahu, sami sebe sprovodit ze světa, chodí lepit alespoň plakáty (viz 1968).

Každý národ má to své: USA zápasila s černošskou otázkou. Kanada má svou indiánskou otázku. SRN zápolí s tureckou menšinou a ČR má své cikánské dilema, zvané „Romská otázka“ - dalo by se tak pokračovat dál, snad kolem celé zeměkoule.

Demokratický pokrok a humanitu nelze však zastavit: USA mají za presidenta černocha. Francouzským presidentem je maďarský Žid. Předsedou německé strany „Zelených“ v SRN je Turek. Až se stane presidentem České republiky Cikán, budeme s klidným svědomím moci tvrdit, že naše demokracie se rovněž řadí k těm nejlepším na světě.

Jak ovšem řešit českou tzv. „Romskou otázku“?

Již sám dotaz je chybně formulován. Romové jsou pouze částí cikánské národnosti. Je to asi tak, jako by všichni Slované byli označováni názvem „Bulhaři“.

Cikáni se skládají z následujících národních kmenů: Jenišové, Jezliové, Kalderšové, Kaléové, Lalleriové, Lovarové, Manušové, Romové a Sinti. Chceme-li spolehlivý sběrný pojem, musíme tedy hovořit o Cikánech, a nikoli Romech. V případě Romů jde pouze o část národnostní skupiny, a to ještě navíc nikoli té nejpočetnější. Jak jsem již podotkl, je to asi tak, jako bychom vydávali Bulhary za nejvýznamnější slovanský národ, a přitom by o Rusech, Ukrajincích a Polácích nepadla ani zmínka.

Řešení problému menšin na území Čech má od roku 1918 již svoji tradici: nevíme si s nimi rady. Bezradnost je ještě navíc zesílena demagogickým šovinismem: „Tato zem patří nám a nikdo jiný tady nemá co pohledávat!“

Ona demagogie patrně vznikla tím, že nám nikdy nepatřily žádné kolonie. Nepřišli jsme tím do styku s národy, které bychom museli ovládat. Prostě jednou větou: My neumíme vládnout! Neměli jsme se to kde a nad kým naučit. Vypěstovali jsme si v sobě zhoubné komplexy méněcennosti, a ty hýčkáme dodnes. To je však neomluvitelné! Svět musí být ovládán. Kdo to neumí, nemá šanci být brán vážně.

Stali jsme se spoluvítězi II. světové války, ale nikdo to nepoznal. V zoufalé bezradnosti jsme se zavěsili na Moskvu.

V návalu neschopnosti ovládat jsme si1945 vyhnali sudetské Němce, místo abychom si jako vítězové tento národ podrobili a získali jeho důvěru pro vlastní cíle a záměry (levné a kvalifikované pracovní síly, schopné okamžitého nasazení na znovuobnovení všech sfér národního hospodářství, tak jako spolehlivá volební mašinerie proti komunistům).

Evropa nám nevěří a obává se. Naším předsednictvím v EU u nikoho nevyvoláváme ani jistotu, ani důvěru. Všichni to vědí a všude to probleskává: Češi si neumějí poradit s vlastní cikánskou otázkou. Jak a čím chtějí řídit celou Evropu?

Ubohost naší reklamy tomu napomáhá: znuděná, bezradná a jakási anonymní společnost, kterou absolutně nic nenapadá, si krátí dlouhou chvíli tím, že hází cukr do kafe. Evropan je zneklidněn: Češi patrně nic jiného neumějí, než si osladit a zamíchat vlastní kávu.

Proč ne např. toto: „Náš vynikající král Jiří z Poděbrad byl prvním monarchou světa, který se pokusil 1462-64 sjednotit Evropu. On učinil na tomto kontinentě onen první krok. My Čechové, věrní potomci svého panovníka, budem v započatém díle dále pokračovat, až se nám všem podaří přivést společnou věc ke kýženému cíli. Češi pro Evropu! Evropa pro Čechy!“

Kdy se stane u nás Cikán presidentem?

Stane se to tehdy, až ukážeme světu, že umíme zvládnout demokratickou cestou řešení cikánské otázky, tedy umění vládnout, a nikoli vypuzovat a utlačovat. Kdo umí vládnout, nepotřebuje násilí!

Metodou řešení je využít veškerých možností společenské integrace uvnitř státu: zaměstnávat občany cikánské národnosti ve všech odvětvích lidské činnosti - naučit je převzít zodpovědnost sami za sebe i za svoji vlast, ve které žijí. Nebát se a nekapitulovat před začátečními nezdary. Ukázat, že umíme vládnout a jít příkladem.

Důležité je i zařazení do vzdělávacího a pracovního procesu rovněž formou zapojování do sportovních aktivit, členství v klubech a kontrolou úrovně bydlení, aby neklesala pod standard středních tříd. Účast občanů cikánského původu v ozbrojených a bezpečnostních složkách státu se musí stát samozřejmostí. Je nutné vypracovat konkrétní koncept s celoplošnou působností, který by pomohl odstraňovat dosavadní zhoubnou izolaci.

Pracovní koncept může mít název „Cikán na hrad!“, aby motivoval občany cikánské národnosti: všechny, i ty nejvyšší pozice státu jsou určeny pro vás, pakliže prokážete, že je zvládnete!