Open space kanceláře symbolizují globální společnost. Životní prostor v ní ovládá hrstka psychopatů.



"Pane doktore, mám pořád silnější bolesti hlavy a závratě. Těžko se mi dýchá, tlačí mne u srdce, nespím,“ stěžuje si v ordinaci Lucie K., editorka pražského celostátního deníku. „Mám to od té doby, co nás v redakci posadili do open space kanceláře. Než tam ráno vstoupím, musím si vzít tabletu nitroglycerinu.“ Postižených je čím dál víc. Úředníci velkých firem, počítačoví experti, novináři, lidé z telefonních centrál. Stěžují si na bolesti hlavy, závratě, hučení v uších, zažívací problémy, bušení srdce, dechovou tíseň, zvýšený krevní tlak, únavu, úzkosti, deprese...Lékaři je odesílají na různá vyšetření, pátrají po objektivním vysvětlení. Marně. Pacienti svědomitě polykají prášky na tlak, proti bolestem, na nervy, na zažívaní, na spaní. Marně. Léky sice na chvíli uleví. Příčina zůstává.

Co pacienty tak deptá? Jakým záhadným virem se nakazili? Šíří se rychleji než ptačí chřipka a nemoc šílených krav. Obávaný Syndrom Open Space. Otevřený prostor, desítky lidí oddělených nízkými příčkami, hluk telefonů, klimatizace, studené světlo, naprostá absence soukromí. Není divu, že z toho lidé stonají. „Nevadí mi, že někdo poslouchá moje telefonáty, jako to, že nechtěně slyším, co řeší kolegové. Leze mi to strašně na nervy,“ říká Lucie K. V některých profesích, jako například řízení letového provozu, je open space účelný. Lidé pracující v kreativních oborech si na něj ale většinou stěžují. Současně cítí bezmoc. Přesvědčují sami sebe, že stres k jejich práci patří, platí si drahé relaxační programy, studují knihy jak čelit stresu. Bojí se, že pokud si postěžují, skončí na ulici. Takové chování je nejkratší cestou k nemoci. Co radím pacientům? Nesmíte přijmout roli pasivní oběti. Zkuste se s vedením dohodnout na změně pracovního prostředí. Trpících je obvykle víc, za svoje potíže se ale stydí, neřeknou si o nich. To je chyba. Větší naději na úspěch má společný postup, kolektivní vyjednávání. Pokud je šéf firmy rozumný, na slušně formulovaný požadavek zaměstnanců přistoupí. Pokud to neudělá, jde s největší pravděpodobností o psychopata. To je bohužel častý případ. Podle psychiatra R. Hareho a psychologa P. Babiaka, autorů knihy „Hadi v oblecích aneb psychopat jde do práce.“, je jich mezi vysokými manažery a politiky víc, než mezi vězni ve federálních věznicích USA. Jsou dokonale oblečení, jazykově vybavení, velice schopní, ale současně draví, arogantní, bezohlední a bezcitní. Vytvářejí nesnesitelné prostředí. Dohoda s nimi je obtížná, někdy dokonce nemožná. V takovém případě nezbývá, než vzít nohy na ramena. Přesvědčivý důkaz o tom, jaký vliv má prostředí a přítomnost bezohledného šéfa na zdraví obyvatel „openspace“ předložil už v 11. století perský učenec a lékař Avicenna. Do sousedních, ale oddělených kotců umístil vedle sebe domácího berana a vlka. Beran, přestože jej vlk přímo neohrožoval na životě, přestal žrát, spát a za několik dní „bezdůvodně“ pošel.

Open space kanceláře přinesla neviditelná ruka trhu. Symbolizují globální společnost. Životní prostor v ní ovládá hrstka psychopatů. Otevřenost a přehlednost open space jim slouží k neustálemu špehování, odposlouchávání telefonických rozhovorů, sledování, čemu se zaměstnanec věnuje na PC. Pod záminkou zvýšení bezpečnosti občanů ale tentýž účel splňují kamery na úřadech, v obchodech, na ulicích, možnost sledovat pohyb a rozhovory mobilními telefony, mailovou korespondenci. Záměr je zřejmý. Připravit zaměstnance (občany) o soukromí. Vytvořit atmosféru nedůvěry a strachu. Neustále přitom zvyšovat tlak na výkon. Utahovat šrouby. Výsledek? V dusné pracovní (společenské) atmosféře lidé stůňou. Výkony, které odvádějí, za moc nestojí. Už i chovatelé drůbeže přišli na to, že slepice jsou zdravější a snášejí lepší vejce v přirozených podmínkách, s volným výběhem, než slepice z velkochovů, namačkané ve „slepičích openspacech“. Vyplatí se to i finančně. Biovejce od slepice, se kterou se slušně zachází, stojí pětikorunu, vejce od vystresované slepice z velkochovu se prodává za dvě. Nedá se očekávat, že si psychopatičtí manažeři a politici uvědomí krátkozrakost a zvrácenost svého chování. O to naléhavější je, aby se z trpících pasivních ovčanů co nejdříve stali svéprávní aktivní občané. Jinak dopadnou jako beran v Avicennově kotci.


P. S.
Vzhledem k narůstajícímu počtu pacientů trpících SOS jsem aktualizoval text z knížky „Mým marodům“.