Byly tam stovky, možná tisíce lidí tísnících se v nádražním suterénu, bez vody a možnosti se umýt, v šílených hygienických podmínkách a až na pár dobrovolníků nikdo nenabídl pomoc. Jak před několika dny viděl na budapešťském nádraží Keleti fotograf Eugen Kukla, maďarský stát fatálně rezignoval na své funkce.

Zastupitelka druhého pražského obvodu Monika Horáková chodí spolu s dobrovolníky na pražské hlavní nádraží s taškami jídla odchytávat běžence. Ty, které stát předtím vypustil z některého z uprchlických táborů. Běženci dorazí v noci na "hlavák", bez peněz, s batohem a telefonem, nemají na jízdenku kamkoliv dál a nezbývá jim než bloumat noční Prahou a přespat v parku. Jediné, čím je náš stát vybavil, je papír, že jsou vyhoštěni. Je jim k ničemu.

Zastupitelka Horáková a její partner Michal Uhl, také zastupitel Prahy 2, se rozhodli, že za stát tak trochu zaskočí. Sedm běženců z hlaváku si vzali na noc domů, poskytli jim internet, uspořádali improvizovanou sbírku a druhý den z jejího výtěžku koupili uprchlíkům jízdenky. Zcela dobrovolně suplovali za stát, který se ukazuje být k uzoufání neschopný.

Přitom není vůbec namístě se oběma zastupitelům vysmívat do sluníčkářů, kteří chtějí při vší své naivitě zachránit planetu před zlem. Jejich čin totiž paradoxně směřoval mimo jiné i k ochraně celé té vystrašené a protipřistěhovalecky naladěné většiny. Všechny ty stovky lidí z nedělního Václaváku, rozzlobených na uprchlíky, že si dovolují projíždět přes to naše křesťanské poklidné Česko, by měly oběma zastupitelům poděkovat. Totiž čím víc bezradných, zoufalých lidí bez jídla a peněz v ulicích, tím větší riziko všelijakých nepříjemností.

Jenže, kdo má chránit před nepříjemnostmi? Stát, že? Proto se platí daně, že?

Stát ale v Česku, pokud jde o současnou uprchlickou krizi, nedělá nic, respektive vůbec nic navíc. Neumí to. Je totálně neschopen pružně reagovat. Zdá se to dokonce jako jeho obecná vlastnost, která se teď kvůli uprchlíkům jen více vyjevila. Stát, ministři, náměstci, šéfové a zaměstnanci úřadů, kterých je požehnaně, umí celkem obstojně fungovat, když jde třeba o povodně. Ty má totiž zaneseny v tabulkách, ve formulářích a v procesech. O poznání hůř jde státu třeba taková digitalizace státní správy. Protože tu má zatím jen v koncepcích a na tabulky a procesy pro úředníka svaté se zatím čeká. Někde se čeká rok, dva, tři…, v Česku tak pět deset let. Jenže uprchlická vlna není ani v koncepcích, natož v nějakých tabulkách. Za těch pět let se tam možná dostane, ale bude to, jak je docela zjevné, hodně pozdě.

Rozhýbat stát k nějaké akci je pochopitelně obtížné všude, hloupé ale je, že konkrétně v Česku k tomu hrubě chybí nějaká síla. Na rozdíl od siláckých řečí. Kritiku si samozřejmě zaslouží především vláda a už ji po právu tu a tam schytává. Jenže na ni to zřejmě má jen malý vliv. Zatím můžeme být vděčni alespoň za to, že v posledních týdnech přešli premiér Bohuslav Sobotka, vicepremiér Andrej Babiš a někteří ministři od nicnedělání a nicneříkání k nicnedělání a říkání pravd typu: "Musí se především ukončit válka v Sýrii."

Jsou to velké myšlenky hodné Nobelovy ceny míru, které by nás obyčejné nenapadly. Hlavně ale vůbec nezmírňují strach desítek tisíc lidí, kteří se připravují na boj s tím neznámým zlem, jež se prý blíží, a nijak to nevysvětluje, co chce stát dělat třeba v situaci, kdy se Česko pro běžence promění z tranzitní na cílovou zemi. Uprchlická krize je i v Česku velmi patrná už několik měsíců. A udělal za tu dobu kabinet nebo kterýkoliv jím řízený úřad cokoliv, aby nehrozil chaos podobný tomu na budapešťském nádraží Keleti?

Začátkem září měl premiér Sobotka jeden dobrý nápad. Řekl to, opět neurčitě a hlavně tak, aby se k ničemu moc nezavázal, ale přesto: je pro to, "aby uprchlíci na území Česka měli možnost začít rychle pracovat". Krása. Konečně konkrétní a konstruktivní nápad. Takže máme to na příštím jednání vlády? Aha, nemáme. A hele, ve sněmovně je zrovna novela zákona o azylu, kde je možné zkrátit dobu čekání na pracovní povolení. Projde to sněmovnou? "Je to jistě k jednání. Odbory se na to ale tvářit nebudou," říká vicepremiér Pavel Bělobrádek. Aha. Takže tak za těch pět deset let.