Téměř každý den máme potěšení dostat dávku moudrosti z presidentových úst. Tou poslední je jeho tvrzení „Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny“.

Mám rozpaky nad tím, zda to mám pokládat za pouhé opilecké plácnutí či za projev hlubších změn jeho mozku. Veškeré moderní výchovné postupy kladou důraz na to, že je třeba přesného opaku spočívajícího v tom, že se handicapované děti integrují ve třídách těch zdravých. Jsem rád tomu, že všechny čtyři moje (nadané a zdravé) děti chodily do školy v Londýnské kladoucí důraz na začlenění dětí s určitým postižením do společenství ostatních.

Základním éthosem této strategie je, že zdravé děti se učí mít soucítění a pomáhat slabším bez toho, že by je pokořovaly, přičemž zároveň ty s určitým deficitem zakoušejí mimořádně cenný prožitek rovnosti s těmi druhými. Strašně moc to potřebují. Doporučoval bych těm, kdo si myslí něco jiného, aby si laskavě přečetli knihu „Už zase skáču přes kaluže“ z pera Alana Marshalla či aby sledovali například celé dílo paní Joni Eareckson Tada.

Problém některých u nás je, že empatie je jim zcela cizí. Všechno ukazuje k tomu, že náš president je jedním z nich, a poněvadž takových lidí je hodně, získal volební většinu a stal se presidentem nás všech. Jsem rád, že v Londýnské rozhodla školská rada krátce po presidentských volbách o zrušení věšení obrazu presidenta ve třídách. Takový člověk nemůže být příkladem ve výchově, přičemž on sám to právě teď opětně prokázal.