Několik slov k teroristickým útokům

Tváří v tvář terorismu se všichni zatím stále děsíme. Děsivé nicméně bude, až si na to zvykneme. Ostatně genocida ve vzdálenějších oblastech nás již nechává chladné. Když někde dojde k útoku na civilní obyvatele, obvykle se v našich zprávách objeví bizarní sdělení rázu: mezi oběťmi nebyl žádný český občan. Co je to proboha za útěchu? Uklidní nás to snad? Ty lidské životy jiných národů či ras jsou snad méně cenné?

Ale zvykli jsme si. Je to daleko, nás se to netýká. S Francií je to ovšem trochu jinak. Skoro každý tam již někdy byl, alespoň na dovolené, případně tam i pracoval. Ale i zde okoráme. Dokonce sami Francouzi se přizpůsobí. Případně potud, pokud se někdo lhostejnosti ubrání, rozdmýchá v sobě zášť k Arabům, muslimům, barevným či kterékoliv jiné skupině lidí: musíme s tou verbeží bojovat do roztrhání, rozdrtíme a smeteme je. Tak se mnozí politici bijí v prsa.

Leč problém je úplně jinde. Hrubá chyba je mít za to, že se někdy podaří terorismus násilím zničit. Dokonce naopak: zesílení útoků bude vyhánět z děr různé psychopaty a ti v duchu Dostojevského Kirilova klidně propůjčí své skálopevné odhodlání spáchat sebevraždu některé z organizací se zálibou v zabíjení. Vymýtit takové snahy tvrdým potlačováním jiných náboženství či etnik je cesta do pekel.

V medicíně platí, že skutečně úspěšná léčba je léčba kauzální čili ta, jíž se podaří potlačit příčinu nemoci. Vše ostatní je pouze paliativní zákrok hrozící dalším a leckdy i horším vzplanutím choroby. Podobně je tomu se společností. Může bez konce likvidovat následky, výsledek ovšem bude vždycky hubený. Je tudíž třeba jít ke kořeni či k tomu, z čeho všechno to zlo pramení. Ono zlo ovšem nemá svůj zdroj v tom či onom politickém směru navzdory tomu, že máme stále sklon si své představy zla do té či oné skupiny promítat. Následně pak se zlem bojujeme tím, že se snažíme ony osoby vyhubit.

Původ zla je totiž daleko hlubší: tryská ze dna lidské duše. Avšak zde je třeba být ve střehu. Máme totiž kdesi v mozkové kůře zapsané jádro církevního učení o tom, že všichni lidé jsou hříšníci a že hříšník je spasen pouhou milostí. Ale pak je přece všechno jedno. Všichni jsme na tom stejně. To je bizarní pojetí rovnosti. A Luther pak může klidně psát Melanchtonovi: pecca fortiter! (směle hřeš!) Když se ovšem hřích a zlo skutečně ztotožní, vypadá všechno hrůzněji: klidně další a další zlo páchejme, vždyť Boží milosrdenství nezná hranic. Tak trochu jsme dospěli k tomu, že žádné zlo vlastně ani není. Všichni budou nakonec spaseni: apokatastasis. Origenovo učení bylo sice zavrženo, nicméně kdesi pod hladinou stále číhá.

Stejně scestný je oblíbený argument rázu: v každém z nás je skrytý Hitler a Hitlerem skutečným se za určitých okolností může stát. Kdyby tomu tak bylo, pak by každý, kdo hrůzné věci zrovna nepáchá, byl roven bohu. A křesťanská myšlenka je opět ta tam.

Zde je třeba se ke křesťanství či přesněji, k oné původní myšlence vrátit. Když čteme evangelia pečlivě, padne nám do oka, že Ježíš je náramně shovívavý k různým hříšníkům a vlastně i hříchu; hřích odpouští a hlavně relativizuje v poměru k něčemu jinému. Čemu? Právě zlu. Zlo je pro něj vrcholem špatnosti a jemu je třeba se především vyhýbat. Ovšem jde o zlo nikoliv obecně, nýbrž v podobě zlého člověka. Vlastně lze Ježíše pokládat za prvního myslitele, jenž se začal vážně zabývat zlým člověkem. A našel jeho reálnou podobu - farizejové. Farizejové jsou pro něj zosobněním toho, co člověk nemá dělat. Ba i nevěstky a celníky pokládá za přednější. Je smutné, že jeho následovníci šli poněkud jinou cestou a zkoumání zlého člověka nechali stranou. Asi se jim farizejský způsob života dost zalíbil a z toho důvodu otupili ostří Ježíšových slov. Tím, co zlý člověk je, se v průběhu dalších dějin již jen vzácně někdo zabýval. Výjimkou je snad pouze Dostojevský a pak někteří myslitelé nynější doby.

Zde je třeba připomenou dvě současné osobnosti, přičemž každá z nich se všímá zlého člověka trochu jinak.

Philip Zimbardo se soustřeďuje na to, že člověkem se dá poměrně snadno manipulovat a přimět ho k tomu, aby dělal i něco, co jinak odmítá. Nástrojem je zde lidská obava z odlišností a napodobování druhých. V pozadí je to, že člověk se zbavuje osobní odpovědnosti; odpovědnost je neurčitě kolektivní a potažmo žádná. Z toho důvodu se člověk uchýlí ke zlu v uniformě či daleké cizině. Vlastně se jedná o módní chování. Mnoho je frikulínů (free + cool + in). Ale někdy se objeví jedinec zvlášť nadaný k manipulaci druhými, jenž tuto schopnost uplatní buď na jednotlivce, anebo na celou skupinu či dokonce společnost.

Scott Peck má bohatou zkušenost s psychoterapií a na jejím základě požaduje vytvoření zvláštní diagnostické jednotky, totiž zlého člověka. To nebývají lidé toužící po splynutí s davem. Přesně naopak. Pokládají sebe samé za výjimečné osoby, pověřené samotným bohem či dějinami něco vykonat. Obvykle jsou docela sympatičtí při letmém setkání, ovšem při dalším kontaktu s nimi se ukáže jejich zkázonosná povaha. Vyskytují se hodně ve veřejných funkcích a když se do takových funkcí nedostanou, vytvoří si různé sekty a s jejich pomocí vedou svou metafyzickou válku.


Oby typy zlého člověka se mezi teroristy vyskytují, přičemž osnovateli atentátů jsou ti druzí a vykonavateli ti první. Určitá souhra mezi oběma druhy zlého člověka je ostatně počátkem i všech totalitních režimů; režimy takto zlé se zhroutí tehdy, když vůdcové skonají či když se pokoření vzbouří. Ovšem i v rozvinutí demokracii se k sobě přitahují oba póly a vytvářejí různé sekty namnoze v podobě politické strany: tak se ostatně obvykle dostávají k moci. Jeden z posledních výhonků zla je pak "daeš" a všichni ti, kteří k němu lnou.

Řešením pro vyspělé společnosti je jistě odhodlání "daeš" porazit, ovšem nad terorismem se tím zdaleka nepodaří zvítězit. Záchranou je pouze rozvinout výzkum toho, co je zlý člověk a v čem tkví jeho úchylka. Základním předpokladem při tom je, že zlým se nikdo nerodí; stává se jím krok za krokem a ten vývoj je plíživý. A určitě nejde jen o psychologické děje; jádro je totiž povýtce filosofického a etického rázu. S takovým pochopením budeme pak předně s to rozpoznat náběh ke zlému člověku v sobě samém, avšak též diagnostikovat takové sklony u dospívajících či dětí, díky čemuž bude možné s nimi pracovat. Mnohé zkáze bude takto možno zamezit.