Okamurova strana nese ve svém názvu svobodu a demokracii. Na první pohled se jeho program skutečně může někomu jevit jako cesta k větší svobodě a "přímé demokracii", což je zřejmě také důvod, proč pro SPD hlasovalo rolik voličů. Ale jen jevit a jen na první pohled. Po přečtení interview, které Okamura poskytl Právu 4. 11., je totiž zřejmé, že realizací programu SPD by naopak svoboda a demokracie u nás pohořely.

Rozeberme si jednotlivé body, o nichž je v interview řeč. Okamura žádá zákaz mešit (je to uvedeno hned v titulku interview) a zákaz "propagace práva šaríja". Nechme teď stranou, že zavedení práva šaríja jako normy občanského a trestního práva u nás nikdo nepropaguje. Chápu, že se většině občanů, tedy "demokraticky zvolené většině" může zákaz mešit líbit. Jenže demokratická forma vláda neznamená jen rozhodování většiny. Znamená především, že jsou zde určitá nezpochybnitelná a garantovaná práva, kterými disponuje každý jedinec nebo definovatelná skupina jednotlivců - např. národnostní nebo náboženská skupina- , a tato práva platí bez ohledu na to, zda si to většina občanů přeje či nikoliv. Náboženská svoboda patří nepochybně k základním a nezpochybnitelným právům každého občana a součástí tohoto práva je bezesporu i nárok příslušníků příslušné náboženské obce stavět si místa svého kultu, ať už jsou to kostely, synagogy či mešity. Žádným zákonem a tím méně žádným referendem proto není možné zakazovat stavět mešity či modlitebny, pokud se stavbou majitel pozemku souhlasí a stavba neodporuje stavebnímu zákonu. Podobný zákaz by odporoval jednak listině základních lidských práv, tvořící součást ústavy, jednak mezinárodním závazkům.

Tažení proti migrantům se stalo v posledních třech letech politickým hitem a není proto divu, že se k tažení proti "nelegálním migrantům" připojuje i SPD. Okamura si stěžuje, že policie nemá migraci pod kontrolou a žádá, aby nedovolené překročení státní hranice nebylo přestupkem, ale rovnou trestným činem, což už v teoretické rovině znamená požadavek střežení hranic ČR po celé jejich délce. Jinými slovy: SPD žádá návrat k předlistopadové legislativě, která trestně postihovala jak nedovolené opuštění republiky (§ 109, odst. 1 tr.z.), tak i nedovolené vniknutí cizince na území republiky (§ 110 tr. z). V žádné civilizované zemi ale není nedovolené překročení státní hranice považováno za zločin, a tím méně může být za zločin považováno pouhé překročení povolené doby pobytu na území státu, kam cizinec legálně vstoupil - tak dalece nešla dokonce ani předlistopadová legislativa. Okamura ale hlavně zapomíná na to, že základním pilířem schengenské dohody, kterou Česká republika dobrovolně přijala, je volný pohyb obyvatelstva po celém jeho prostoru s možností překračovat vnitřní hranice členský států kdykoliv a kdekoliv. Z technických důvodů nelze uzavřít hranice jen pro nelegální migranty: něco podobného by vyžadovalo opětovné zavedení pasových kontrol na vymezených hraničních přechodech a tudíž i zákaz překračování hranice mimo ně a to pro všechny osoby vůbec. Základním právem svobodného občana je právo jít kam chce, kdy chce a kudy chce. Nevím jak p. Okamura, ale my dříve narození si rozhodně nepřejeme, aby na hranicích České republiky opět vznikala uzavřená hraniční pásma a promenádovali se tam příslušníci pohraniční stráže se psy.

Problematická je ale především samotná myšlenka "přímé demokracie". V referendu může volič na položenou otázku odpovědět jen "ano" nebo "ne", a proto výsledek zpravidla závisí na formulování otázky. Právě v tom ale spočívá nebezpečí manipulace a zneužití, přičemž při možnosti vyvolat hlasování jen na základě několika tisíc podpisů voličlů se toto nebezpečí exponenciálně zvyšuje. Nadto je většina politických problémů je příliš komplikovaných a příliš komplexních, než aby je bylo možné vtěsnat do jediné otázky. S referendy je proto třeba zacházet velmi, velmi obezřetně a v žádném případě proto nelze připustit, aby voliči mohli rozhodovat "o všem", tedy i o věcech, které často mají čistě odborný či technický charakter a kterým proto voliči ani nemohou rozumět.

Okamurova navrhovaná revize ústavy je rovněž více než problematická a nepřispěla by k posílení demokracie. Můžeme se jistě bavit o možnosti přímých voleb hejtmanů či starostů – takováto úprava existuje na Slovensku. Můžeme se bavit i zrušení senátu - na Slovensku mají jen jednokomorovou Národní radu a slovenský stát proto není o nic méně demokratický než český. Nemůžeme se ale bavit o možnosti odvolávání starostů, hejtmanů či prezidenta a už vůbec ne o odvolávání poslanců na základě sběru podpisů voličů. Okamurův nápad vůbec není nový: volitelnost a odvolatelnost všech veřejných činitelů a funkcionářů včetně poslanců sovětů zavedla „jako novou, vyšší formu demokracie“ už před sto lety ruská únorová revoluce. Tato „přímá demokracie“ měla tehdy dva důsledky: nejprve nastal totální chaos a rozpad státního aparátu, což v listopadu bolševikům umožnilo převzít v zemi moc. Potom sami bolševici na základě tohoto principu „z vůle lidu“ očistili sověty od svých oponentů a zavedli diktaturu své vlastní strany. Možnosti odvolat kohokoliv na základě „vůle lidu“ dává neomezený prostor manipulacím, přičemž z logiky věci nakonec rozhodne ten nejsilnější.

Snad ještě horší je to s Okamurovým nápadem reformy parlamentu. SPD chce zřídit jednokomorový parlament o 81 poslancích "volených přímo" (tj. většinovým systémem), kteří by byli voliči odvolatelní. To je ovšem zcela inkompatibilní se zásadou osobního výkonu poslaneckého mandátu a i imunity poslanců, protože takovéhoto poslance by bylo možné odvolat i za jakýkoliv projev v parlamentě. Každý poslanec by se v takovémto sytému stal jen mandatářem voličů svého obvodu, byl by jakýmsi advokátem či ombudsmanem a nikoliv poslancem-politikem.

Přesně takto to mimochodem teoreticky mělo fungovat v SSSR i v ostatních tzv. socialistických státech, včetně Československa. Samozřejmě, v podmínkách, kdy o politických záležitostech rozhodoval nikoliv parlament, ale předsednictvo ústředního výboru komunistické strany, systém fungovat vůbec nemohl. Jenže takovýto systém nemůže být funkční ani v podmínkách politické plurality, protože poslanec tlumočící jen zájmy voličů svého obvodu a obávající se permanentně odvolání, nemůže komplexně plnit program, za který byl zvolen. Přeměna poslanců v 81 kdykoliv odvolatelných ombudsmanů by vedla k permanentní politické nestabilitě, která by po čase zákonitě vyústila v nastolení nějaké formy diktatury. Odvolání jednotlivých poslanců je ve skutečnosti jen „očistou“ parlamentu od politicky nežádoucích živlů, jako jsme toho byli v Československu svědky v roce 1969 (úst. zák. 117/1969 Sb.), a ovšem také na počátku roku 1990 (úst. zák. č. 23/1990 Sb.). Ve skutečně demokratickém státě samozřejmě je výměna poslanců možná, avšak jen na základě rozpuštění celého parlamentu a vypsání nových voleb.
Okamurova „přímá demokracie“ je velmi nebezpečným experimentem.