Z pohledu každého průměrně vzdělaného Rusa tvoří Ukrajina integrální součást ruských dějin. Ruský pohled vypadá stručně asi takto: prvním ruským státem v dějinách byla Kyjevská Rus, raně středověký stát rozkládající se v době svého největšího rozmachu na přelomu 10. a 11. století na území severní části Ukrajiny, podstatné dílu dnešního Běloruska a severozápadním okraji nynější Ruské federace. Hlavním městem tohoto státu byl Kyjev, „matka ruských měst.“ Kyjevský stát postupně upadal a nakonec byl vyvrácen v letech 1237-1240 kočovnými Mongoly (Tatary); ruský stát tím ale nezanikl, pouze jeho centrum se přesunulo více na východ, do Moskvy, centra Moskevského knížectví. A jakmile to šlo a ruský stát se upevnil, logicky se snažil získat Ukrajinu zpět. Vojenští kolonisté na Dněpru – ukrajinští kozáci – se v roce 1654 vyslovili pro spojení s Ruskem. A ruská armáda skutečně přišla, aby svým pravoslavným bratřím pomohla v boji proti utiskovatelům - katolickým Polákům. Tak začal proces sjednocování Ukrajiny s Ruskem, proces přirozený a logický. Tento proces byl definitivně završen teprve 17. září 1939, kdy po vypuknutí druhé světové války Sovětský svaz na základě tajného protokolu k sovětsko-německému paktu o neútočení anektoval východní Halič, území patřící do té doby Polsku.

Zajímavý je i ruský pohled na Ukrajince a ukrajinskou národnost. V carském Rusku nebyli Ukrajinci vnímáni jako svébytný národ. Rovněž ukrajinština nebyla považována za samostatný jazyk, ale za dialekt ruštiny. Dvě ruské revoluce v roce 1917 sice přinesly odklon od podobných extrémních postojů, ale na pohledu na Ukrajinu se toho mnoho nezměnilo. Ukrajinský národ byl v očích Rusů i nadále historicky svázán s národem ruským jak dějinami, tak pravoslavnou vírou, a byl jakýmsi „mladším bratrem“ ruského národa. Při takovémto pohledu pak samozřejmě Ukrajina nebyla a nemohla být z pohledu Moskvy skutečnou cizinou. Po rozpadu SSSR v roce 1991 Jelcinovo Rusko uznalo nezávislost Ukrajiny. Jenže za Jelcina bylo Rusko slabé. Dnešní Putinovo Rusko sice také uznává nezávislost ukrajinského státu, ale jen za předpokladu, že tento stát bude „sesterskou republiku“provádějící v hospodářském, politickém a především vojenském ohledu ruskou politiku. Jestliže hrozí, že v Kyjevě převládnou prozápadní a tudíž (z ruského pohledu) protiruské politické síly, Moskva se domnívá (byť to z hlediska mezinárodního práva není ničím odůvodněno), že má právo zasáhnout. Nelibost Moskvy nad vývojem v Kyjevě se poprvé projevila už po vítězství „oranžové revoluce“, tedy zhruba před deseti lety. Nyní se situace opakuje v mnohem vyhrocenějších podmínkách.

Existuje nemálo Ukrajinců, kteří skutečně vidí Rusy jako své „starší bratry“ a Rusko jako ochranitelskou velmoc. Především v minulosti nebylo ničím neobvyklým, že někteří Ukrajinci plně přejali ruský a jazyk a ruskou kulturu a cítili se současně Ukrajinci i Rusy, aniž by tato dvojí identita pro ně představovala nějaký problém. Spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol, žijící v první polovině 19. století, byl typickým příkladem takovéto dvoudomosti. Ukrajinská identita se však primárně neformovala na ruské Ukrajině, ale v Haliči, která od roku 1772, tj. od prvního dělení Polska, patřila Rakousku. Zde měli Ukrajinci celkem dobré možnosti vlastního národního rozvoje. Ukrajinská identita se zde vyvíjela v protikladu k identitě polské a ruské. A vznikl tu i ukrajinský národní příběh, zcela odlišný od toho ruského: v tomto pohledu na dějiny je Kyjevská Rus prvním ukrajinským (a nikoliv ruským) státem a území dněperských kozáků v 17. stoletím je středověkým ukrajinským státem, který vedl boj s Polskem, k čemuž účelově využil po roce 1654 ruské pomoci.

Spojenectví kozáků s Ruskem, a tedy v jeho důsledku i připojení části Ukrajiny k Rusku, ale v tomto pojetí nepředstavuje logické vyvrcholení ukrajinských dějin, protože Rusové jsou pro Ukrajince stejně cizí živel jako Poláci. I v Haliči ovšem existovaly v 19. století skupiny tzv. rusofilů. Ti viděli řešení ukrajinské otázky v připojení Haliče k Rusku. Jejich počet se ale neustále snižoval a první světová válka pak učinila jejich snahám konec. Přispělo k tomu i chování ruských okupačních úřadů a ruské armády, která v letech 1914-1915 přechodně obsadila Lvov a větší část Haliče. Ačkoliv ruská propaganda tvrdila, že ruská armáda přichází jako osvoboditelka, realita byla jiná: ruská okupační správa totiž zakázala používání ukrajinského jazyka a rozpustila nebo uzavřela prakticky všechny ukrajinské vzdělávací instituce. Ukrajinská inteligence rychle zjistila, že cílem je ve skutečnosti rusifikace Haliče a že tudíž Ukrajinci nemohou od Rusů nic pozitivního očekávat.

I Ukrajinci se po rozpadu Rakouska-Uherska a ruské říše v roce 1918 pokusili o vybudování vlastního národního státu. Na území někdejší carské ruské Ukrajiny vznikla koncem roku 1917 Ukrajinská lidová republika s centrem v Kyjevě, na území Haliče o rok později Západoukrajinská lidová republika s centrem ve Lvově. Existence obou těchto útvarů měla ale krátké trvání. Ukrajinskou lidovou republiku zlikvidovali bolševici, kteří na jejím místě zřídili Ukrajinskou svazovou socialistickou republiku, jež se stala součástí SSSR, zatímco Halič obsadili Poláci a připojili ji k obnovenému polskému státu. Ukrajinské podzemní hnutí, Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), se proto zaměřilo na boj jak proti SSSR, tak proti Polsku. Celkem přirozeně proto hledalo podporu u hlavního protivníka těchto států, kterým bylo ve třicátých letech nacionálně-socialistické Německo.

Putinovské Rusko žije z tradice vítězství SSSR za druhé světové války. Tato tradice je ale přijatelná jen pro část Ukrajinců, především právě pro ty, kteří se stále ještě vidí jako „mladší bratři“ ruského národa. Většina Ukrajinců na západ od Kyjeva, a především ta jejich část, která žila před rokem 1939 na polském území, nikdy nepovažovala SSSR za svou vlast a neviděla důvod, proč by za tento jimi nenáviděný útvar měla nasazovat životy. Proto když vypukla německo-sovětská válka, vítali Ukrajinci v Haliči i na Volyni německé vojáky jako osvoboditele. 30. června 1941 vyhlásila OUN ve Lvově ukrajinskou samostatnost a současně utvořila první dočasnou vládu vedenou Jaroslavem Stećkem, zástupcem šéfa OUN Stepana Bendery. OUN se ale v Němcích trpce zklamala: Bandera, Stećko a ministr ukrajinské vlády Roman Inyćkyj byli pozváni k Hitlerovi, který od nich žádal, aby ihned odvolali vyhlášení samostatnosti. Když to odmítli, byli všichni posláni do koncentračního tábora, kde pak byli drženi až do září 1944. Halič připojil Hitler ke generálnímu gouvernementu, tedy k okupovanému Polsku, a ze zbytku někdejší sovětské Ukrajiny utvořil říšský komisariát.

Říšský komisař Erich Koch, jenž stál v čele okupované Ukrajiny, byl nejen fanatickým nacistou, ale – na rozdíl např. od Reinharda Heydricha - také člověkem mdlé inteligence. Jeho jedinou snahou bylo vyvézt z Ukrajiny maximum potravin a pracovních sil. Na Ukrajině nebyly povoleny žádné vyšší školy ani kulturní organizace, okupační moc prováděla bezuzdný teror. Výsledkem bylo, že Koch z Ukrajinců vytvořil nepřátele. Německo se stalo po SSSR a Polsku „nepřítelem číslo 3“. Už po pár měsících začaly na Ukrajině vybuchovat vzpoury. Zde jsou také kořeny Ukrajinské povstalecké armády (UPA), u nás označované za „banderovce“, i když Bandera v jejím čele nestál (velitelem UPA byl Roman Suchevyč). UPA bojovala proti všem nepřátelům ukrajinské samostatnosti – Polákům, Němcům i sovětským bolševikům. Hlavním nepřítelem se ovšem stal brzy SSSR, protože v roce 1944 už bylo jasné, že Německo válku stejně prohraje a Ukrajinci neměli zájem stát se po válce opět sovětskou republikou. OUN bývá označována jako fašistická organizace.

Do velké míry je to pravda. Je třeba si ovšem uvědomit, že v meziválečném období pojem „fašismus“ nebyl nadávkou jako dnes. Autoritativní a fašistické státy byly v tehdejší Evropě běžné, rozhodně jich bylo více, než států demokratických. Ve střední a východní Evropě nebyly ve třicátých letech s výjimkou Československa demokratické státy žádné, proč by tedy tehdy měla být demokratickou právě Ukrajina? Z dnešního pohledu je pro Ukrajince vlastně výhodou, že za války ukrajinský stát nevznikl: šlo by totiž téměř jistě o stát s režimem podobného typu, jako ustašovský Nezávislý chorvatský stát, a to by celou ukrajinskou věc po válce ještě více diskreditovalo. UPA ve svém boji používala nevybíravých a často přímo teroristických metod, jejichž obětí byli Židé, komunisté, Rusové i Poláci. Dnes je činnost UPA a Stepana Bandery k velké (a pochopitelné) nelibosti Poláků a Rusů na západní Ukrajině často idealizována a temné stránky její činnosti jsou všelijak zamlžovány. To ale nic nemění na tom, že pro velkou část dnešních Ukrajinců je právě Stepan Bandera a boj UPA proti sovětské armádě symbolem národního odporu. Tak jako z každé tradice si totiž i z bojů UPA může každý vzít v případě potřeby jen to, co se mu hodí.

Politické síly, které se dostaly nyní v Kyjevě k moci, se opírají o výše popsaný typ západní ukrajinské identity a mají uvedený pohled na vlastní i ruské dějiny. Není spravedlivé, jestliže Moskva označuje novou ukrajinskou garnituru za „fašistickou“: k temným stránkám boje OUN a UPA před a za druhé světové války se ukrajinská vláda v Kyjevě nehlásí a extrémistický Pravý sektor, který se považuje za přímého pokračovatele OUN a UPA, rozhodně nemá většinovou podporu veřejnosti. Nicméně je nepochybné, že nový režim v Kyjevě bude zaměřen tak, že se Ukrajina bude negativně vymezovat proti Rusku a směřovat do západních politických a vojenských struktur. Vítězství prozápadních sil v Kyjevě proto znamená pro Rusy nejen politickou, ale i mentální ztrátu Ukrajiny. Tato ztráta je zřejmě trvalá a nedá se zvrátit. Krym, který už nepochybně Rusko nepustí, bude pro Rusy jen chabou náplastí.

(Vyšlo v „Právu“ roč. 24, č. 65, 18. 3. 2014, s. 12 pod názvem: Moskva – Kyjev: jedny dějiny - dva pohledy)