V polemice „Žonglování s menšinami“ (Právo, 24. 4.) mně Petr Uhl vytkl, že používám ve vztahu k Ukrajině a Krymu termíny ruská, ukrajinská a tatarská menšina, přičemž argumentuje tím, že ústava Ukrajiny – podobně jako ústavy mnoha jiných evropských států - žádné menšiny nezná.

Dodává k tomu, že „nejen na Krymu, ale ani na Ukrajině nelze obyvatelstvo etnicky rozdělit“ a zdůrazňuje, že „polovina Ukrajinců mluví rusky i doma, aniž se považují za Rusy.“ Shoduje se s Putinem, že Krym patří Rusku.
Skutečnost, že ústava nějakého státu právně neuznává existenci menšin na svém území, ještě neznamená, že tam žádné menšiny nejsou. Petr Uhl sám uvádí příklad Řecka, které neuznává existenci slovanské makedonské menšiny, ačkoliv je nesporné, že tato menšina tam existuje. Ostatně ani ústava první Československé republiky de iure národnostní menšiny neuznávala: znala pouze „československé občany jiného jazyka než československého“, jimž jako jednotlivcům za jasně vymezených podmínek přiznávala právo užívat svůj jazyk v úředním styku. Ukrajina provádí částečně podobnou politiku: právně sice menšiny neuznává, ale v praxi jim přiznává jazyková a školská práva. To se netýká jen Rusů a ruskojazyčných Ukrajinců, ale např. i Maďarů na jihu Zakarpatské oblasti, tj. někdejší Podkarpatské Rusi, nebo Rumunů v Bukovině.
Národnostní menšina není primárně pojmem právním či ústavním, ale etnologickým. Protože neexistuje žádná obecně přijímaná definice národa, nemůže existovat ani definice národnostní menšiny; pokud ale přijmeme tezi, že každý národ obývá určité více-méně kompaktní území, pak menšinou je ta část národa, která žije mimo toto kompaktní teritorium. Z hlediska většinového národa státu či země, ve kterém žije, tak tvoří menšinu, ale současně tvoří zpravidla také početní menšinu svého vlastního národa jako celku. Národnostní menšina přitom nemusí být nutně také jazykovou menšinou, protože jazyk není jediným znakem národní identity. Příslušníci menšiny mohou proto hovořit i stejným jazykem jako většinové obyvatelstvo, musí si ale uvědomovat svou odlišnost od něj a naopak cítit spjatost se svým „vlastním“ národním tělesem. Jinak řečeno: část obyvatelstva nějakého státu se stává národnostní menšinou, pokud se sama považuje za národnostní skupinu odlišnou od okolního většinového obyvatelstva.
Na východní Ukrajině existují dvě kategorie ruskojazyčného obyvatelstva: většinu tvoří ruskojazyční Ukrajinci, tj. lidé hovořící v běžném styku na veřejnosti i doma rusky, ale mající ukrajinskou identitu, menšinu tvoří obyvatelstvo s jasnou ruskou identitou. Toto obyvatelstvo je třeba považovat za Rusy, protože každý má právo hlásit se k té národnosti, za jejíž příslušníka se považuje. Existuje zde také jakési hybridní obyvatelstvo, tj. lidé mající dvojí identitu – národní ruskou a současně teritoriální ukrajinskou.
Zcela odlišná je ale situace na Krymu: zde se ruskojazyčné obyvatelstvo vždy jednoznačně identifikovalo s ruským národem a považovalo se za Rusy, nikoliv za nějaké ruskojazyčné Ukrajince. Sám jsem měl možnost se o tom přesvědčit během své cesty po Krymu v roce 2008. Je to ostatně opět logické: kdyby se obyvatelstvo nepovažovalo za Rusy, neusilovalo by přece o odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku. Pak by odtržení Krymu přece nejenže nemělo smysl, ale nedalo by se už vůbec ničím odůvodnit a bylo by skutečně jen čistou ruskou agresí.
Petr Uhl má dále námitky proti mému tvrzení, že helsinská smlouva z roku 1975 anexí Krymu definitivně ztratila význam, že organizace jako Organizace pro bezpečnost a spolupráci (OBSE) v Evropě či OSN jsou nefunkční, a proto s nelze divit, že státy hledají ochranu pod deštníkem NATO. Je samozřejmě pravda, že z čistě formálního hlediska závěrečný dokument z Helsinek z 1. srpna 1975 signatáře právně nezavazoval neměnit stávající hrance silou a akt měl jen charakter deklarace, avšak zavazoval je minimálně morálně a politicky. Jako dohoda o nezměnitelnosti evropských hranic silou byl ostatně dokument vždy primárně chápán. Samozřejmě, všichni víme, že mezinárodní dohody se dodržují jen potud, pokud platí podmínky za nichž byly uzavřeny (zásada: rebus sic stantibus), ale pokud sám Petr Uhl přiznává, že z tohoto hlediska dohoda přestala platit rozpadem SSSR, Jugoslávie a Československa, pak se znovu ptám: jaký jiný význam, než jako historický dokument, helsinský akt dnes má?
Zcela nesprávné je Uhlovo tvrzení, že o členství v NATO se uchází dnes pouze Ukrajina. Do NATO by rádo vstoupilo více zemí – kdyby to ovšem šlo. Především Makedonie se o členství uchází dlouhodobě, ale její vstup blokuje Řecko, které trvá na tom, aby vláda v Skopji změnila název svého státu (je ale prvděpodobné, že samo NATO využívá postoj Řecka k tomu, aby Makedonii přijmout nemuselo, protože s ohledem na sepatistické tendence tamní albánské menšiny nechce garantovat její hranice). O členství se dále ucházejí Černá Hora a Bosna-Hercegovina, která je ale stále příliš málo stabilní na to, aby ji aliance přijala. Gruzie musela svou žádost o členství stáhnout na nátlak Ruska, což se nyní opakuje i v případě Ukrajiny. Operovat tím, že dlouhodobě neutrální státy, jako je Švédsko, Švýcarsko, Rakousko či Irsko, se do NATO vstoupit nechystají, a Finsko možnost členství odmítlo, není korektní. Tyto státy se s ohledem na dosavadní vývoj cítí bezpečně a neutralita je tam u většiny obyvatel součástí státní a národní tradice.
Ujišťuji Petra Uhla, že i já bych byl býval osobně radši, kdyby někdejší státy východního bloku včetně České republiky do NATO nevstupovaly. I já bych byl v devadesátých letech uvítal, kdyby po skončení studené války byla rozpuštěna nejen Varšavská smlouva, ale i NATO. Bylo by jistě lepší, kdyby místo nich byla vznikla nějaká širší, celoevropská bezpečnostní struktura opírající se o dostatečnou vojenskou sílu. Bohužel se tak nestalo, jistě také vinou tehdejší americké politiky. Jestliže je ale NATO dnes jedinou efektivní organizací zajišťují v Evropě stávající hranice a bezpečnost, jakou jinou rozumnou alternativu než členství v něm měly a mají východoevropské státy?
Na závěr bych rád řekl, že mne od Petra Uhla, jehož jsem si vždy vážil pro jeho objektivitu, mrzí závěrečné tvrzení jeho polemiky, totiž že Ukrajina už přes rok„v důsledku politiky EU“ vlastně ani státem není. Navštívil jsem Ukrajinu v létě 2014, tedy už po Majdanu, zanedlouho se tam chystám znovu. Mohu zodpovědně prohlásit, že na většině území a především na západní Ukrajině státní aparát normálně funguje. Na východní Ukrajině, kde vládnou proruští separatisté, samozřejmě ukrajinský stát fungovat nemůže. Ale copak je to jeho vina?