Ve svém článku o „poučení z ukrajinského vývoje“ (Právo, 9. 10.) Zdeněk Jičínský chválí prezidenta Zemana a premiéra Sobotku za jejich postoj v ukrajinské otázce a především za to, že odmítli možnost dodávek českých zbraní kyjevské vládě. Kladně hodnotí, že se na konflikt dívají „vyváženě“ a odmítají eskalaci násilí, ke které by dodávky zbraní jistě přispěly. Dále Jičínský říká, že při diplomatickém jednání o ukrajinském problému nelze jít jen k roku 1992 (tedy ke vzniku nezávislé Ukrajiny) nebo k roku 1954 (Chruščevovo rozhodnutí o postoupení Krymu Ukrajině). Neříká sice konkrétně, co všechno máme vzít v úvahu a co tedy má být časovým východiskem pro jednání, ale na jiném místě téhož článku píše, že v roce 1990 nikdo na Západě nepochyboval o sepjetí Ukrajiny s Ruskem „po několik století“. Dodává k tomu, že Ukrajina jako samostatný stát existuje teprve dvaadvacet let, a že národní stát to není. I když to Zdeněk Jičínský nenapsal, jeho závěr je jasný: Ukrajina byla v minulosti „mnoho století“ součástí Ruska, je to tedy vlastně ruské zájmové území a proto zde Rusko má nárok považovat ji za sféru svého vlivu. Anebo řečeno jinak: Ukrajina byla vlastně vždy ruská, takže se nic strašného nestane, jestliže ruskou také zůstane.

Především třeba říci, že vůbec není pravda, že Ukrajina a Ruska byly po století spjaty, anebo dokonce že Ukrajina patřila Rusku. Území dnešní Ukrajiny bylo ve středověku součástí Kyjevské Rusi, ale Kyjevská Rus není Rusko: původ Ruska leží v moskevském knížectví, které původně naopak tvořilo periferní oblast kyjevského státu. Po zániku Kyjevské Rusi se území dnešní Ukrajiny stalo součástí Litevského velkoknížectví a spolu s ním se v roce 1569 dostalo do Polsko-litevské „šlechtické republiky“ (Rzeczpospolita). Teprve v 17. století se některé východní oblasti Ukrajiny postupně dostávaly do rámce expandujícího ruského státu. Přelom způsobil mír v Andrušové z roku 1667, kdy byla Ukrajina rozdělena podle řeky Dněpru: levý břeh a město Kyjev s okolím připadl Rusku, pravý břeh zůstal součástí Polska. Pravobřežní Ukrajinu získalo Rusko teprve v rámci dělení opakovaného Polska v letech 1772-1795, avšak ani pak ji neovládla celou, neboť Halič a Bukovina připadly Rakousku a v jeho rámci zůstaly až do roku 1918.

Poté se Halič stala spolu s Volyní součástí obnoveného Polska a Bukovina připadla Rumunsku. Sovětský svaz, pravda, anektoval v září 1939 po porážce Polska Halič a Volyň, o rok později si vynutil od Rumunska postoupení Bukoviny a v roce 1944 připojil i Podkarpatskou Rus, která byla po staletí součástí Uher a v meziválečném období součástí Československa. Ale ani teď nebyla tato území připojena k Ruska, nýbrž k Sovětské Ukrajině, která po formální stránce byla republikou se stejným postavením jako Ruská federace a dokonce měla zvláštní zastoupení v OSN. Sečteno a podtrženo: Ukrajina jako celek k Rusku nikdy nepatřila, vždy jen její část. Obyvatelstvo východní Ukrajiny jistě vnímá svou sounáležitost s Ruskem, ale o obyvatelstvu západní Ukrajiny a především o Ukrajincích v Haliči, na Volyni a v Bukovině to neplatí – pro ně je Rusko zcela cizí stát, k němuž jsou ambivalentní anebo jej vnímají negativně. Tito lidé také logicky vidí svou budoucnost v orientaci Ukrajiny na západ, směrem k euroatlantickým strukturám, a ne na východ, k Rusku.

Sporné je i Jičínského tvrzení, že Ukrajina je samostatným státem až od roku 1992. V ukrajinské národní a státní tradici je za první ukrajinský stát považován v podstatě samostatný útvar v dnešním středu Ukrajiny vytvořený ukrajinskými kozáky v důsledku povstání Bohdana Chmelnického (1648-1651) a existující potom několik desítek let, resp. jako autonomní oblast Ruska až do sedmdesátých let 18. století. O charakteru tohoto útvaru z hlediska národního se vedou spory a jistě lze mít pochybnosti jeho skutečně ukrajinském charakteru. Pokud ale půjdeme do 20. století, pak nelze zpochybnit skutečnost, že Ukrajina vyhlásila svou samostatnost na Rusku už na jaře 1918, a že i Sovětské Rusko tehdy tuto samostatnost mezinárodně uznalo. Jistě, tato samostatná Ukrajina tehdy nepřežila ani dva roky, a to ještě během své existence byla opakovaně obsazována nejrůznějšími armádami bojujícími v ruské občanské válce. Ale dokonce ani poté, co se Ukrajiny opět zmocnili bolševici, nebyla ukrajinská samostatnost formálně zrušena, protože zde vedle sebe existovaly Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) a Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR).

Obě republiky udržovaly až do vzniku SSSR v roce 1922 vlastní diplomatické vztahy se zahraničím i mezi sebou. Vznik SSSR také z formálního hlediska neznamenal pohlcení Ukrajiny Ruskem (byť ve skutečnosti tomu tak nepochybně bylo), ale spojení čtyř formálně nezávislých republik (ruské, ukrajinské, běloruské a zakavkazské) do státního svazu. Zánik SSSR na podzim 1991 ostatně vycházel ze stejného státoprávního podkladu, neboť zástupci Ruské, Ukrajinské a Běloruské republiky se na schůzce v Bělověžském lese dohodli na rozpuštění svazu. Tím se všechny tyto republiky staly zcela samostatnými a vzájemně se uznaly, avšak v žádném případě v toho nevyplývalo, že právě Ruská federace by měla mít v ostatních republikách nějaká zvláštní práva.

Těžko se dá souhlasit také s tvrzením, že Ukrajina není národním státem. Nikdo samozřejmě nepopírá, že zde žijí národnostní menšiny, nelze také nebrat v úvahu, že obyvatelstvo východní Ukrajiny má často ruskou identitu, nebo je národnostně nevyhraněné, většinu obyvatelstva však tvoří dnes národně uvědomělí Ukrajinci. Početné národnostní menšiny ale má na svém území většina někdejších sovětských republik a také mnoho východoevropských států – např. Slovensko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko či Bulharsko. Nikdo přitom u nich nepopírá, že jsou národními státy.

Právě skutečnost, že západní Evropa (Českou republiku nevyjímaje) vnímá Ukrajinu jako „historickou“ součást Ruska brání lidem i politikům vidět problém v pravém světle. Je třeba, aby si každý uvědomil, že Ukrajina je dnes suverénním a samostatným státem, její někdejší příslušnost k SSSR je irelevantní. Ukrajinská vláda – bez ohledu na výhrady, které k ní můžeme jistě mít - má nejen právo, ale i povinnost chránit integritu svého území a to všemi prostředky. Je jistě smutné, že se na jihovýchodě Ukrajiny stále bojuje a že trpí civilní obyvatelstvo. Při hledání zodpovědnosti za pokračující boje ale nelze klást rovnítko mezi ukrajinské vládní jednotky, představující legální státní moc, a proruské separatisty: byli to přece oni, kdo se postavil se zbraní v ruce proti ukrajinskému státu, a nemohou proto očekávat, že na to ukrajinská vláda nebude reagovat. Ozbrojená povstání s cílem odtrhnout část území netoleruje žádný stát a nikdo proto nemá právo žádat, aby je tolerovala Ukrajina. Rusko dodává evidentně zbraně vzbouřencům, což mezinárodní právo zakazuje. Proč by tedy ostatní státy neměly dodávat zbraně legální a mezinárodně uznané vládě v Kyjevě?

Každému je jasné, že za proruskými separatisty stojí Moskva, protože bez její podpory by se proruští separatisté nemohli udržet. Dosažení míru na Ukrajině tedy předpokládá dohodu mezi Kyjevem a Moskvou a potom nalezení nového modu vivendi mezi západní Evropou a USA a Ruskem. Takováto dohoda je jistě nanejvýš žádoucí, ale takováto dohoda nesmí znamenat, že budeme znovu vymezovat nějaké sféry vlivu pro Rusko na základě územního rozsahu někdejšího SSSR anebo dokonce na základě výsledků druhé světové války. Tady je třeba říci jednoznačně a rozhodně: SSSR už neexistuje a výsledky druhé světové války už neplatí. Ukrajina je stejně tak nástupnickým státem po SSSR jako Rusko a má proto také nezadatelné právo se rozhodnout, zda chce jít s Ruskem a vstoupit do jeho plánovaného euroasijského společenství, anebo zda se chce v budoucnu připojit k Evropské unii či vstoupit do NATO. Pravda, takováto možnost je dnes čistě teoretická a jistě není na pořadu dne. Je ale věcí členských států obou těchto organizací, nikoliv věcí Ruska, aby v budoucnu rozhodly, zda se Ukrajina členem stát může.