Naše minulost se skládá z nepřeberného množství událostí. Samy o sobě tyto události ještě nejsou dějinami, ale jen jakýmisi „stavebními kameny dějin“: dějiny totiž vyžadují chronologicky podávaný příběh a ten není možný bez předchozího výběru vhodných historických faktů. Záleží přitom jen na nás, která historická fakta budeme považovat za důležitá a vybereme je proto na čelné místo vytvářeného příběhu a která naopak zařadíme na jeho okraj, anebo je jako zcela nepodstatná z příběhu úplně vyřadíme. Jinak řečeno: historické události existují objektivně, protože se skutečně staly, avšak jejich hodnocení (a tedy i náš pohled na minulost) je vždy subjektivní, protože záleží na výběru těchto událostí. Ten provádějí sami lidé podle svých názorů, preferencí a v neposlední řadě také tlaku okolí a poměrech, v nichž žijí.

Většina moderních evropských národů, jak je dnes známe, se zformovala v devatenáctém století. Tehdy si také tyto národy vytvořily své národní příběhy, což je v podstatě vyprávění o své vlastní velké minulosti, s nímž se většina příslušníků daného národa potom ztotožní. Jednotlivé osobnosti i události příběhu jsou tedy konsensuálně hodnoceny buď kladně anebo záporně. Národní příběh je pak kodifikován a současně petrifikován prostřednictvím školní výuky dějepisu, národní literatury a umělecké tvorby. Současnost se v tomto národním příběhu jeví jako logické vyústění minulosti, ale protože dějiny ve skutečnosti nemají konec, zařazují se do národního příběhu postupně i tzv. soudobé dějiny, tj. výsek té části minulosti, která bezprostředně předchází současnosti a kterou velká část obyvatelstva zná nějakým způsobem z vlastní zkušenosti či alespoň z vyprávění svých rodičů či prarodičů. To ale působí při konstrukci příběhu permanentní problém: jestliže totiž ohledně hodnocení událostí dávné minulosti a jejich protagonistů panuje u naprosté většiny příslušníků národa zpravidla konsensus, do „žitých dějin“ se promítají osobní zkušenosti, které jsou velmi často s utvářeným konsensem.
Problém má samozřejmě i svou politickou stránku: bez alespoň minimálního konsensu o tom, co bylo v naší minulosti „dobré“ a co „špatné“, resp. kdo je v našich dějinách hrdinou a kdo padouchem, se národní společenství rozpadá. Kromě toho právě z určitého konsensu v hodnocení událostí nejnovějších dějin vyvěrá legitimita stávající vládnoucí moci. Totalitní politické systémy se vždy snaží zamezit vzniku alternativních národních příběhů a odlišných pohledů na události národních dějin. V demokratickém státě je naproti tomu právem každého občana, aby si z dějin vzal, co chce a hodnotil si minulost, jak mu to vyhovuje. Musí se ovšem smířit s tím, že se setká s nepříznivou reakcí veřejnosti.
Období socialismu, které dnes tradičně podle vzoru západních politologů označujeme jako období komunistické diktatury, patří nepochybně k důležitým etapám našich nejnovějších dějin. Před rokem 1989 vyplýval pohled na toto období z marxistické filozofie dějin, která byla prohlášená za „vědeckou“ a tudíž jedině správnou. Základní osou této filozofie dějin je „nevyhnutelný“ vývoj lidské společnosti od třídně neantagonistické prvobytně-pospolné společnosti, v níž neexistovalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků a tedy ani sociální třídy, přes společnost otrokářskou, feudální a kapitalistickou (kde soukromé vlastnictví a tudíž i antagonistické třídy existují) k socialistické společnosti, která je už opět společností bez antagonistických tříd a bez soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Socialismus byl prezentován jako první stádium příští zcela beztřídní komunistické společnosti, která měla být jakousi „konečnou stanicí“ vývoje lidské společnosti. Každý politický systém se přitom posuzuje kladně či záporně podle toho, zda se přibližuje či naopak vzdaluje od konečné fáze vývoje lidstva – komunismu, takže každá další společenská formace je „vyšší“, „pokrokovější“ a tedy i „objektivně lepší“ než ta předcházející (takže např. socialistická Severní Korea je objektivně pokrokovější než kapitalistická Belgie).
Není úkolem této studie polemizovat s marxistickým pojetím dějin, ale je nutné zdůraznit jednu věc: v dějinách nic nevyhnutného neexistuje, protože dějiny tvoří lidé a lidé mají svobodnou vůli. Neexistuje tedy ani „nevyhnutný“ vývoj lidstva k socialismu či kamkoliv jinam. Nicméně z přijetí marxistické koncepce filozofie dějin vyplývalo pro naše dějiny následující: skutečnost, že v Československu v roce 1948 zvítězil socialismus, byla ipso facto tak epochální událostí, že případné nedostatky socialistického systému (míněny politické procesy, persekuce skutečných či zdánlivých odpůrců, porušování základních lidských práv apod.) nepadají vlastně na váhu; nebylo proto ku prospěchu věci (tedy socialismu) o nich mluvit. Socialismus byl současně prezentován jako vítězství „dobra nad zlem“, jako naplnění dávných tužeb „prostého lidu“ po sociální spravedlnosti. Proto se také věc socialismu stala okamžitě věcí „všeho lidu“ – pravda, až na (blíže nekvantifikované) zbytky poražených vykořisťovatelských tříd. 25. únor 1948 se stal jakýmsi „rokem nula“, zlomovým bodem, kdy nastává nová a šťastná etapa našich dějin. Byl zde ale metodologický problém: dějiny lidstva Marx označil za dějiny třídních bojů a nyní, po vítězství socialismu už žádné takové boje (údajně) nebyly. Socialismus byl tak vlastně „koncem dějin“. Pro marxistické historiky nebyl problém popisovat (byť značně zkresleně) samotné vítězství komunistů v únoru 1948, ale problém bylo podání následujících čtyřiceti let, protože probíhající konflikty a zápasy se do marxistické koncepce prostě nevešly, resp. nebylo možné o nich vůbec psát. Prací o dějinách socialistického období proto také vzniklo v letech 1948-1989 překvapivě málo a není jistě náhodou, že vznikaly především v reformním období šedesátých let a v roce 1968, kdy bylo možné dívat se na poúnorové období kriticky (tehdy vyšly např. první práce Karla Kaplana). V období normalizace se naopak historici socialistickému období raději vyhýbali, protože nevěděli, jak je podat. Pokud už o něm museli psát, psali podle sovětského vzoru „od sjezdu ke sjezdu“, resp. od jednoho usnesení plána ÚV KSČ ke druhému. Dějiny celého období se tím „scvrkly“ na výčet úspěchů politiky strany a těžko stravitelné statistické údaje o růstu výroby v jednotlivých pětiletkách. S ohledem na neustálé čistky a měnící se politickou situaci byli také dějiny značně „vylidněny“, protože řada protagonistů byla odsouzena k zapomenutí a jejich jména se nesměla připomínat, a to dokonce ani v negativním kontextu.
Po celou dobu existence komunistického režimu existovala ovšem i paralelní odlišná podání dějin poválečného Československa, která žila především v řadách poúnorové emigrace. V tomto příběhu byl 25. únor 1948 protistátním pučem, který likvidoval demokratický systém v Československu a nastolil v něm vládu teroru. Také posrpnová emigrace si vytvořila svůj vlastní příběh, který vycházel z reformního hnutí šedesátých let a odkazu roku 1968. A to necháváme úmyslně stranou vývoj slovenského národního příběhu, který byl s ohledem na ľudáckou emigraci spjatou s válečným slovenským státem značně odlišný. Do jaké míry tyto paralelní narace ovlivňovaly formování vidění doma je dnes těžko říci, nicméně minimálně u části obyvatelstva ohlas nepochybně měla.
Každý nový režim se snaží legitimizovat negativním vymezením vůči režimu předcházejícímu: po roce 1918 byl vytvářen mýtus o „třistaleté porobě českého národa“, po roce 1948 byla zase úmyslně v nejtemnějších barvách líčena bída první republiky. Uvedený mechanismus nemohl být logicky jiný ani po roce 1989. Po krátkém a celkem nesmělém pokusu navázat na reformní období roku 1968 se nový příběh o období socialismu vytvořil právě na zásadách blízkých pohledům poúnorové české emigrace, tedy na bázi antikomunismu přizpůsobeného ovšem politickým potřebám nového vládnoucího establishmentu. Důraz při hodnocení této epochy byl položen na jedné straně na nejrůznější formy represe, porušování lidských a občanských práv a na druhé straně na odpor obyvatelstva proti tomuto režimu. Období 1948-1989 (s určitou omezenou výjimkou u let 1968-1969) bylo nyní prezentováno jako jakási „černá díra“, jako vybočení z důsledné demokratické linie, kterou se Československo vydalo už při svém vzniku v roce 1918. Důraz byl kladen jednak na persekuce, jednak na odpor proti existujícímu režimu. Zároveň byla zastírána skutečnost (na kterou jinak správně už od počátku poukazovala slovenská ľudácká emigrace), že hlavní parametry komunistického režimu byly ve skutečnosti nastaveny hned v roce 1945 a nikoliv teprve o tři roky později. Nový národní příběh značně přeexponoval rozsah a význam tzv. třetího odboje, tj. aktivního odporu proti komunistickému režimu po roce 1948. Pro období normalizace, kdy až do druhé poloviny osmdesátých let kromě Charty 77 v Československu žádné viditelné protirežimní aktivity neexistovaly, vznikl obraz šedé zóny bojující ve skrytu pomocí jakési pasivní rezistence proti bolševikům. Především polistopadová publicistika vytvářela obraz „národa bojujícího“ (či spíše: obou našich národů bojujících), který „až na pár komunistů“ komunistický režim nikdy nepřijal a stavěl mu na odpor. Počet odpůrců komunistického režimu a „protikomunistických pasívních bojovníků“ po listopadu rostl přímo úměrně časové vzdálenost od listopadu 1989 až se nakonec limitně přiblížil celkovému počtu obyvatelstva. Také konkrétní projevy odporu byly stále širší a širší: zahrnovaly časem např. i neúčast brigádě či na májových průvodech. Šlo vlastně o jakýsi „remake“ obrazu (údajného) masového odporu Čechů proti nacistické okupaci, který byl vytvářen po roce 1945. Tehdy také pomalu každý, kdo za války na černo porazil prase, vydával tento čin za odbojovou aktivitu způsobující vážné zásobovací potíže třetí říši. Samotná „sametová revoluce“ vyznívala jako logický návrat k demokracii, normálnímu evropskému kapitalistickému státu, tedy opět jako „vítězství dobra nad zlem“.
Není asi třeba říkat, že takto podávaný obraz období socialismu byl neméně falešný a zkreslující než pohled na toto období jako na počátek „ráje na zemi“, který nám byl podáván před listopadem 1989. Polistopadový pohled totiž zcela pomíjel skutečnost, že na počátku své existence měl komunistický režim nepochybně značnou sociální podporu: nejprve to bylo v tzv. zakladatelském období, kdy řada lidí (především z nižších vrstev, ale také nemálo intelektuálů, kteří rozhodně hladem netrpěli) uvěřila, že vyvlastnění výrobních prostředků je lékem na všechny neduhy světa, a že lidstvo konečně nyní vstupuje do rajské zahrady socialismu, který odstraní sociální nerovnost. Jiná věc samozřejmě je, že tato podpora časem slábla a nakonec se prakticky zcela vytratila. Řekněme si k tomu alespoň několik slov.
Na počátku padesátých let byl režim nejrepresívnější a nemilosrdně vystupoval proti všem svým oponentům – skutečným i zdánlivým. Občanské svobody a jakékoliv záruky právního státu neexistovaly. Ale paradoxně právě v této době se komunistický režim těšil velmi silné aktivní podpoře širokých vrstev. Neexistenci skutečné svobody a skutečné demokracie si totiž tehdy velká část obyvatelstva (netvrdím, že většina) neuvědomovala. Dokud převážná většina příslušníků nižších vrstev společnosti měla v živé paměti bídu meziválečných hospodářských krizí a druhé světové války, netesknila příliš po demokratických svobodách první republiky, protože ty pro ni neměli tehdy větší význam. Dělník v továrně v roce 1949 nepociťoval jako újmu, že se nemůže v novinách kriticky vyjádřit k politice strany a vlády, protože do novin nepsal a zpravidla je ani nečetl; příliš jej ani netrápilo, že jsou uzavřeny hranice a nemůže tedy jet na dovolenou do Itálie či na výstavu moderního umění do Paříže, protože ani dříve na dovolenou do zahraničí nejezdil a na výstavy nechodil. Ocenil naproti tomu stálou práci a určité sociální výhody, které dříve zpravidla neměl – např. lacinou dovolenou v zotavovně ROH ve Vysokých Tatrách, nebo poukaz na pobyt v lázních. Jestliže měl zájem a byl alespoň průměrně inteligentní, otevřely se mu možnosti studia a kariérního vzestupu mezi novou elitu, kam by se dříve dostával jen těžko. A pokud mu něco vadilo, tak to zpravidla nebyl nedostatek svobody a demokracie, ale nedostatek zboží na trhu na lístky a drahota na volném trhu (obyvatele měst vždy a všude trápí drahota). Podobně nedostatek svobody netrápil tehdy ani rolníka na vesnici. Ocenil, že získal příděl půdy z revize pozemkové reformy či půdu zabavenou po válce Němcům a jestli jej něco trápilo, pak to byly povinné dodávky a nízké výkupní ceny (zemědělce totiž vždy a všude trápí nízké výkupní ceny). I on, pokud byl „dostatečně chudý“ (a nespadal tedy do kategorie „kulaků“) získal možnost určitého vzdělání (ponechme teď stranou jeho kvalitu) a tím i možnost sociálního vzestupu.
Aktivní podpora velké části obyvatelstva v padesátých letech ale netrvala dlouho, neboť sociální základna, o kterou se režim původně opíral, se neustále zužovala: odpadli soukromí rolníci, které režim nutil ke vstupu do JZD a bral jim půdu, odpadli řemeslníci, kterým režim sebral jejich živnosti, odpadli levicoví intelektuálové (v mnoha případech předváleční členové KSČ), kteří rychle zjistili, že v podmínkách nadekretovaných parametrů socialistického realismu se svobodně tvořit nedá. Nakonec odpadla i velká část dělníků, které měnová reforma z června 1953 připravila o úspory. Zásahy proti církvím postavili proti režimu věřící, kterých tehdy bylo mnohem více než dnes.
Ztráta aktivní podpory ovšem ještě neznamenala pád režimu; většina obyvatelstva sice ztratila víru v možnost vybudování komunistického ráje na zemi (a došla postupně ke správnému závěru, že žádné ráje na zemi nejsou a ani nikdy nebudou), ale zůstala pasivní a nebouřila se. Jak ukázala francouzská historička Muriel Blaive, režim v letech 1953-1956 dokázal některými opatřeními (opakované snížení maloobchodních cen, pozastavení druhé pětiletky a přesměrování části investic do spotřebního průmyslu, zmírnění kolektivizace) obyvatelstvo neutralizovat. V šedesátých letech si režim dokonce vytvořil novou sociální oporu v družstevních rolnících, jejichž životní úroveň začala díky dotacím do zemědělství rychle stoupat. Stojí za zmínku, že „družstevní venkov“ byl poslední oporou komunistického režimu ještě v roce 1989.
Podruhé měl komunistický systém masovou podporu v roce 1968, kdy dokázal představit reformní program, který měl skloubit výhody socialismu, o nichž tehdy u nás ještě většina lidí nepochybovala, s výhodami klasické demokracie, kterou už po dvaceti letech velká část obyvatel naopak postrádala. Nechme teď stranou otázku, zda byl podobný program uskutečnitelný. Tentokrát se o aktivní podporu režim připravil v důsledku akceptace sovětské okupace a přijetí Břežněvovy koncepce tzv. reálného socialismu. V padesátých a na počátku šedesátých let platilo Chruščovovo heslo „ještě naše generace bude žít v komunismu“, tj. přechod od socialismu ke komunismu se měl odehrát poměrně rychle a komunistický pozemský ráj měl být nastolen v nějaké dohledné či alespoň představitelné době. Za těchto podmínek bylo pro myšlenku komunismu možné získat alespoň část obyvatelstva. Když v roce 1964 nahradil Chruščova Brežněv, byla Chruščovova myšlenka zavržena jako „voluntarismus“. Nová téze naopak tvrdila, že přechod od socialismu ke komunismu bude trvat velmi dlouhou dobu, několik generací a možná i několik století. Husákův režim, který postavil koncept reálného socialismu proti myšlence demokratického socialismu z roku 1968, si tuto tézi plně osvojil. Říkal občanům zhruba toto: „Žádný jiný socialismus, než ten reálný, tedy ten, který máte teď, neexistuje. Ano, vytoužená beztřídní společnost jednou přijde (musí přijít, když už ji Marx, Engels a Lenin předpověděli), ale to neřešte, protože komunismu se nedožijete ani vy, ani vaše děti a ani vaši pravnuci. Hleďte si dneška. My vám zajistíme slušnou životní úroveň, a vy se nebudete plést do politiky.“ Režim tím zároveň rezignoval na skutečnou možnost mobilizace mas pro myšlenku budování komunismu, protože není možné získávat lidi příslibem něčeho, co má být až za několik století. Ideálem se stal maloburžoazní typ rodiny s omezeným okruhem zájmů a celkem slušnou životní úrovní. Husákovo vedení se spokojovalo s tím, že občané občas vyjádřili s jeho politikou formální souhlas; co si lidé skutečně mysleli, nemělo větší význam.
Je třeba říci k naší vlastně hanbě říci, že systém založený v podstatě na sociální korupci nejširších vrstev až do osmdesátých let fungoval bez větších poruch. Většina lidí ovšem vnitřně s normalizačním režimem nesouhlasila, ale to systém až do osmdesátých let nijak neohrožovalo. Změna nastala teprve v důsledku rozkladu celého systému v mezinárodním měřítku, což se nutně muselo projevit i v Československu. Tehdy se fakt, že režim větší aktivní podporu mezi obyvatelstvem neměl, projevil zcela zásadně a měl za následek jeho kolaps.
Na počátku devadesátých let odmítali pohled na socialismus v Československu jako na čistě represívní režim, proti němuž stál celý národ, prakticky jen komunisté, pro něž byla „sametová revoluce“ samozřejmě pouhým kontrarevolučním převratem. Nicméně s postupně se zvětšujícím časovým odstupem od roku 1989 a tím i nástupem generace, která již z vlastní zkušenosti komunistický režim nezažila, se začal původní konsensus rozpadat. Od přelomu století se postupně začaly objevovat nové pohledy na naše předlistopadové dějiny, které především akcentovaly skutečnost, že komunistický režim trval více než čtyřicet let a i když jeho základní parametry zůstaly nezměněny, prošel za tuto dobu značnými změnami. Nejde o žádný „historický revizionismus“, ale o oprávněnou a správnou snahu najít vyváženější pohled, který reflektuje skutečnost, že i v období socialismu lidé žili, měli své osobní problémy, své úspěchy a neúspěchy a – v neposlední řadě – že v tomto období se v Československu uskutečnily i velké ekonomické a sociální proměny. To byl také smysl slov děkana Filozofické fakulty UK historika Michala Pullmanna v interview pro týdeník „Echo“ letos v červenci, které vyvolalo později řadu polemik. Pullmann ve svém interview také hovořil o určitém konsensu velké části společnosti s komunistickým režimem, což vyvolalo rozhořčené reakce.
Chápu, že pro někoho, kdo byl komunistickým režimem postižen, musela Pullmannova slova vyvolat negativní reakce. Historik ale nemá posuzovat minulost podle nějakých morálních kritérií (v dějinách totiž žádná morálka není) a nemůže proto být soudcem či prokurátorem jednotlivých dějinných epoch. Tím méně má dávat svoje schopnosti do služeb jakéhokoliv politického programu či ideologie, protože v tom okamžiku přestává být historikem a stává se pouhým politizujícím publicistou. Historikův úkol je jiný: má vysvětlit, proč se určité věci staly a jak se staly. Dívejme se proto na období socialismu v Československu bez zbytečných emocí.

(Zkrácená verce této eseje byla publikována 24. 9. 2020 v příloze "Práva" Salon)