2. září 1938 přijal československý prezident Edvard Beneš poslance československého parlamentu za Sudetendeutsche Partei (SdP) pány Kundta a Sebekowského.Ten večer si zapsal do deníku: „Přitom Kundt dlouze mi vykládal, že my v Čechách vůbec nevidíme, co se děje v Německu. Nechápeme německou epochální revoluci nacionální a sociální. Nevidíme a nechceme vidět, kam Německo a německý národ jde a co chce. A nechceme také vidět, že naši Němci nemohou nejít s Německem. A jestli se Československo včas nerozhodne všemu tomu se přizpůsobit a změnit svou vnitřní a mezinárodní politiku, dojde brzo k událostem, za něž vina nebude spočívat na Němcích.“

To jenom jako malá historická a mravní připomínka pro ty, kdo nám dnes povídají o tom, jak nerozumíme a nechceme rozumět Rusku a jeho zájmům.

Agresívní válka putinismu proti Ukrajině, jejíž nezávislost a územní celistvost se opakovaně a v mezinárodních dohodách Rusko zavázalo garantovat, dosáhla všeho, co zatím potřebovala. Ukrajinská armáda nakonec dokázala, že může čelit a zatlačovat Moskvou vyzbrojené a organizované bandy separatistů a „dobrovolníků“ z Ruska. Ve chvíli, kdy měla už jasnou iniciativu a zjevnou převahu, odvolala Moskva první i druhou generaci ruskou vojenskou rozvědkou dosazených vojenských velitelů separatistických „nezávislých republik“, odvezla je do Ruska, a zahájila postup přes hranice vlastními jednotkami. Ukrajina proti ruské armádě nemá šanci. Nastoupí proto „jednání“. Jakýkoliv jeho výsledek však bude znamenat rozvrat Ukrajiny.

I zde máme vlastní a velmi konkrétní zkušenost. Henleinovci v dubnu 1938 zformulovali na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech osm požadavků, které přednesli vládě Československé republiky. V případě jejich splnění „garantovali územní celistvost Československa“. Zněly takto:

1. plnou rovnoprávnost německé národnostní skupiny v českých zemích s Čechy,
2. uznání německé národnostní skupiny za právnickou osobu,
3. přesně ohraničené uzavřené německé území v ČSR,
4. plnou samosprávu tohoto území ve všech oborech veřejného života týkajících se německé národnostní skupiny,
5. zákonnou ochranu všech Němců žijících v ČSR mimo německé uzavřené území,
6. odčinění hospodářských a národně politických křivd, způsobených Němcům československými orgány od roku 1918,
7. uznání a provedení zásady, že v německém území mají být pouze němečtí veřejní a státní zaměstnanci,
8. úplnou svobodu "německého světového názoru" (tj. nacismu).
Moskvou organizovaní ruští separatisté na Ukrajině i jejich „freikorps“ dnes pro „jednání“ ve svém zveřejněném programu požadují a slibují totéž:
Zvláštní postavení pro svoje „republiky“ – body 1,2,3 a 4 karlovarských požadavků
Úplnou samosprávu - Body 2 a 4 karlovarských požadavků
Právo dosazovat svoje soudce a prokurátory – bod 7 karlovarských požadavků

Amnestie a zachování vlastní armády, stejně jako vytvoření na Kyjevu nezávislého rámce obchodování s Ruskem jdou dokonce za rámec henleinovských požadavků z roku 1938. Vláda demokratického Československa je tehdy odmítla jako vydírání, neboť jejich přijetí by znamenalo rozbití Československa jako nezávislého státu. Ukrajina je dnes tlačena k tomu, aby toto ultimátum přijala. Vždyť přece dnešní separatisté také slibují, že v případě přijetí jejich podmínek „budou ochotni udělat vše pro zachování územní celistvosti Ukrajiny a zachování společného hospodářského, kulturního a politického prostoru s Ukrajinou“. Jenom hnidopich by nad takovou velkorysostí nejásal a nepřipomněl by osud Československa, nebo Krymu.

Přesně jako nacismus v roce 1938 nám dnes putinismus a jeho posluhovači u nás tvrdí, že nechápeme ruskou epochální revoluci nacionální a sociální. Že nevidíme a nechceme vidět, kam Rusko a ruský národ jde a co chce. A že nechceme také vidět, že ukrajinští Rusové nemohou nejít s Ruskem. A říká také, že jestli se Ukrajina včas nerozhodne všemu tomu se přizpůsobit a změnit svou vnitřní a mezinárodní politiku, dojde brzo k událostem, za něž vina nebude spočívat na Rusech.

Česká politika v této zásadní chvíli kolísá mezi mlžením a sebeponižováním. Představitelé země, která Mnichovskou dohodu z roku 1938 dodnes a zcela správně vnímá jako zradu západních spojenců, oponují jednotnému postupu Evropské unie, a dnes už se viditelně obávají nazvat agresora agresorem. Samohanu české státnosti zatím dovršil prezident Zeman, který nejprve k útrpnému pobavení spojenců na zasedání NATO žádal důkazy o ruské přítomnosti na ukrajinském území, aby nakonec pro domácí publikum prohlásil, že na Ukrajině nejde o ruskou invazi, ale o občanskou válku. Věří prý ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi, který přece opakovaně prohlásil, že na Ukrajině ruští vojáci nejsou…

Osobní nevyrovnanost, nezralost a zbabělost českých politických představitelů dnes znamenají, že Česká republika přestává být předvídatelným spojencem mezinárodních svazků demokratických zemí, které přes všechny chyby a omyly, jsou jedinou zárukou existence nezávislého demokratického českého státu. Kdo se postaví na naši obranu, až to budeme potřebovat?

Tuto otázku je třeba položit kvůli ještě jednomu připomenutí roku 1938. Úspěch appeasementu byl postaven na naivní reálpolitické víře tehdejších Milošů Zemanů v Hitlerův slib, že požadavky vůči Československu jsou to poslední, co kdy bude chtít. Mnichov, jak víme, byl totiž jenom začátek. Winston Churchill to v Dolní sněmovně už tehdy vtělil do smutné věštby: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku“.

Příliš mnoho českých politiků ani zkušenost Mnichova, komunistické diktatury nebo okupace z roku 1968 nedokáže dovést k pochopení zásadního politického vyznání stejného Winstona Churchilla:

„Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte ani zdánlivě zdrcující převaze nepřítele“.