Věnováno Jiřímu Stránskému

Tři největší politické strany v České republice dohadují podmínky vstupu komunistů, nazvaných před dvaceti lety zákonem zločinnou organizací, do vlády. Prý to možná bude vůle lidu. Chtělo by se říci, že to bude stejné, jako tomu bylo v roce 48 nebo 68. Nekonečná česká krize identity se znovu otáčí k formě frašky. Kde jsou však její kořeny? Zní to asi směšně, ale patří do 19. století.

Velikost a historický význam tehdejšího vědeckého úsilí o ustanovení moderního českého jazyka a sepsání dějin české státnosti nelze ničím umenšit. Práce několika desítek vzdělanců vytvořila na konci 18. století podmínky pro vznik vzdělaného kulturního evropského národa, mnozí to dodnes oprávněně přirovnávají k zázraku. Jak ale byla tato možnost využita? Mladý Hubert Gordon Schauer už v 80. letech 19. století ve slavné stati „Naše dvě otázky“ rozeznal zásadní problém toho grandiózního „znovuvzkříšení českého národa“. Jakkoliv obdivuhodné je vymezení prostoru samostatnosti - jaký je jeho obsah? Jaké jsou pozitivní hodnoty a smysl jazykově definované českosti? A jaký je její cíl? I na začátku 21. století jsou odpovědi stále neúplné.

Česká národní identita se před průmyslovou revolucí vztahovala k zemi, místu narození a prostoru sdílení, kde národní jazyk byl jenom jedním z určujících znaků. Jedinec prostě patřil už svým narozením „někam“. Skoková modernizace středoevropského prostředí, započatá zrušením nevolnictví (1781) a v podstatě dokončená zrušením poddanství (1848), zásadním způsobem změnila během života jediné generace všechny ekonomické, demografické, vlastnické, právní i kulturní vztahy v regionu.

Ukázalo se však, že nová identita byla výsostně negativně vymezenou konstrukcí, ve které být Čechem znamenalo pouze nebýt Němcem, nebýt Rakušanem. Univerzalita křesťanství přestala být hodnotou. Našinec přestal „patřit někam“, a zničehonic musel „patřit k někomu“. Přes úctyhodné pokusy několika málo jednotlivců uchopit novou situaci moderně a kriticky velmi rychle převládlo masově všeobjímající, romantické patetično tzv. „lidového hnutí“ (Völkische Bewegung). Nepůvodní tak byla jak česká idealizace venkovského života v literatuře a ve výtvarném umění, vytváření historických nepravd s pomocí rukopisných podvrhů, stejně jako organizační formy nového společenského života, jako byly vlastenecko-hospodské společnosti, turistické a okrasné spolky, či jen o něco později Sokol. Americký historik německého původu Fritz Stern nazval stav německé společenské diskuze 19. století „politikou kulturního zoufalství“ – jeho hodnocení lze rozšířit na všechna středoevropská jazyková společenství bez rozdílu.

Všechna společenství, která se vydala cestou jazykové odluky a pouze jazykem definované kulturní i politické výlučnosti, na toto selhání tvrdě doplatila. Německý „völkische“ trend byl přímým předstupněm nacionálního socialismu, který musel být o sto let později ve světové válce vojensky zničen. Teprve pak mohly německá kultura i státnost začít hledat zcela nový pozitivní a evropský obsah. Přesvědčení o historické výjimečnosti maďarského „herrenvolku“ formuje maďarskou verzi „politiky kulturního zoufalství“ dodnes. Zázrak polského „kulatého stolu“ z roku 1989, který jednáním komunistické moci s opozicí zabránil občanské válce, byl za posledních sto padesát let jedinou výjimkou v opakované a bezvýchodné polarizaci společnosti. Po pouhých dvaceti letech se dnes hroutí i „daytonským mírem“ vnucený model etnizace Bosny a Hercegoviny... Česká, údajně slavjanofilská, ve skutečnosti však čistě rusoimperiální iracionalita (F. L. Čelakovský, Karel Kramář, Edvard Beneš) nemohla skončit jinak než v područí komunistické diktatury.

Dějiny a kultura

České „národní obrození“ bylo specifickým projevem „politiky kulturního zoufalství“ bez vlastního pozitivního programu, který by politiku i kulturu otevřel světu. Nedostatek kulturních a politických elit, stejně jako v té době malý hodnototvorný vliv šlechty a církve, na které později upozorňovali např. T. G. Masaryk, Emanuel Rádl, Václav Černý či Jan Patočka, vedly od počátku k zúženému vnímání světa a k osudové provinciálnosti rodící se české politiky. Obrozenectví se svými omezenými cíli se ani nepokusilo navázat na evropsky významné „velké dějiny“ země, jak Patočka popsal sto padesát let trvající středověkou etapu českého státu, který se v té době etabloval jako jedno z určujících center evropského nadjazykového protestantismu. Česká jazyková odluka se od první chvíle spokojila s „malými dějinami“ výlučně etnicky definované vlasti bez vztahu a pocitu spoluzodpovědnosti k nadnárodním tématům.

Zoufalství nemohlo stavět jinak než na odmítání reality a fabulování historie, potřebovalo sebelítostivou fikci „malého národa s holubičí povahou a oběti cizáků“. „Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam,“ stýskal si ještě v roce 1887 Svatopluk Čech (Jitřní písně). Snad nejsmutnější ilustrací této tendence je známý příklad vzniku Sokola, skutečně masového vlasteneckého tělovýchovného spolku, které založili dva čeští vlastenci jazyka německého Friedrich Emmanuel Tirsch a Heinrich Anton Fügner – tedy Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Jejich původní záměr prosadit nepolitický a nejazykový charakter spolku byl brzy potlačen a Sokol se plně postavil „do služeb českého národa”, promýšlen a oslavován jako zárodek „budoucího českého vojska”. Desítky let po francouzské revoluci a vítězství americké ústavnosti postavených na uznání práv a povinností jednotlivce-občana se v Čechách usilovalo o obnovení Českého království.

Ani česká kultura neměla ve skutečnosti jednoznačně demokratizační vliv, ve svém obranářství, nacionalismu a především příklonu k carismu byla i hluboce zpátečnická a protidemokratická. „Po Bohu Rus na světě vezdejším nic nezná slavnějšího, nic velebnějšího, nic mocnějšího nad cara a pána svého, a stoje pod vedením této hlavy, ovšem co služný úd velikého těla, sám sebe tudy povyšuje v mysli. .. co dále z toho svým časem plynouti musí, důmyslnému čtenáři zde předstírati netřeba. Nebude-li tento národ první na světě, kterýž?” (F.L.Čelakovský – Mudrosloví, 1851) Prostor pro sebevědomé nejazykové, zato občanské vlastenectví byl v omezenosti „národního obrození” nenávratně ztracen.

Osamělost Tomáše M.

Samotný termín „národní obrození“ použil jako první T. G. Masaryk až v 90. letech 19. století, v letech 1914-1918 však on sám už považoval narodnickou tradici za vyčerpanou, a to ve všech směrech. Jeho koncept vytvoření nadnárodního Československa byl v tomto směru mimořádně odvážným pokusem – byť zároveň i východiskem z nouze. Mocenská státotvorná elita Rakousko-Uherska nebyla už schopna představit nadnárodní soustátí jako moderní občanský koncept a získat pro něj podporu. Nikoho už nezajímalo, že rychlá modernizace mocnářství v předchozích padesáti letech přinesla kromě razantního růstu životní úrovně i vskutku revoluční politickou demokratizaci – byla přijata ústava, zákony přijímal parlament a došlo k oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Masaryk pochopil, že další pokračování podunajského soustátí není možné. Spojencům proto musel představit jako válečný cíl totální destrukci rakousko-uherské monarchie a její nahrazení menšími, převážně republikánskými soustátími jazykově příbuzných národů. Pro nás je důležitější, že vznikem Československa zároveň odmítl falešný patos obrozeneckého čecháčkovství. Nový stát se měl, podle jeho představy, při zachování alespoň padesáti let míru obrátit znovu k velkým dějinám. Nepovedlo se, a v ponížení kapitulace a druhé světové války se česká společnost vrátila do bezpečí vylhaných mýtů obrozenecké „politiky kulturního zoufalství“ – i se svým antisemitismem a odklonem od Západu. Z Československa zůstala jen totalitní mocí trpěná slupka bez obsahu, která byla počátkem devadesátých let smetena hned v prvním střetu s kolikátou verzí obrozeneckého balastu.

Mýtus jako doktrína

Hysterie poválečných etnických čistek, populismus plošné odvety i slepý český rusofilský komunismus byly vedeny plně jazykem legend „národního obrození” a „zmrtvýchvstání národa”. Český totalitní komunismus potřeboval lež národního obrození k potlačení občanskosti a svobody, ale především k uchopení moci. „Národní zrada”, „národní očista”, „národní odplata” zněly jistě lépe než otevřený antisemitismus, nebo tak hloupé, ale přesto populární Benešovo „vylikvidování” a „národní socialismus”. Totalitní výklad obrozeneckých legend po květnu 1945 bez výjimky ovládl nejen české veřejné mínění, ale i domácí politický a vědecký diskurz zbytku 20. století. Nikoli fakta, ale lži a legendy se staly národní kulturou i státní doktrínou.

Dokonce ani slavná esejistická výměna názorů o Střední Evropě mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou v 60. a potom znovu v 80. letech 20. století nedokázala překročit nadšení z údajného zvláštního významu „národní kultury” pro „české dějiny”. Přiznat si, že v celé střední Evropě se jazykovou odlukou 19. století prosadily jen různé verze stejné „politiky kulturního zoufalství”, bylo - a je doposud - nad síly konečně osvobozených národů tohoto regionu: i v jednadvacátém století ovlivňují vztahy v něm prázdné kampaně „obrany národních zájmů”. Jsou vůbec společnosti, vyrostlé okolo úzkého étosu jazykové odluky, schopny vnímat svoje vnitřní i vnější vztahy jako vztahy sou-žití a spolu-práce?

Podstatou jazykové odluky bylo totiž odmítnutí do-mluvy. Obsah měl nadále důležitost pouze tehdy, pokud byl pronášen ve „vlastním“ jazyce, nic mimo něj jako by neexistovalo. Namísto „komunikátorů“, tedy vzdělanců, úředníků, podnikatelů a řemeslníků v jazykově smíšených oblastech a státní správě, nastoupili „překladatelé“. Namísto administrátorů dohody a klidu v různosti přijímané jako normální stav světa přišli zastánci výlučnosti té „naší“, jediné pravdy.

Vymizení komunikace v prostoru jazykové různosti bylo však jen předstupněm nevyhnutelné likvidace všech, kdo mohli sloužit jako komunikátoři. A jejich odstranění znamenalo velmi brzy i zúžení prostoru pro diskuzi uvnitř jednotlivých, výhradně jazykem definovaných kultur a politik. Do-mluva byla nadále vyloučena. Nastal čas strážců čistoty a vykladačů snů.

To vše nakonec rychle a nevyhnutelně zdegenerovalo do hledání věčných pravd a totalitních ideologií čistých ras nebo nesmiřitelného třídního boje – projektů podobné struktury, jen řádově šílenějších a nelidštějších. Hlásání privilegií pro národní jazyk bez hodnotového obsahu se proměnilo v program etnické výlučnosti a odsud byl už jenom malý krok k všemocnosti ideologie, prosazované terorem, gulagy či plynovými komorami. Realita přestala být smyslem. Kulturní zoufalství ji vyměnilo za pochod k nesmyslu.

Potřeba nepravdy

Neochota k pravdě se v českém prostředí druhé poloviny devatenáctého století prosadila prakticky jako norma kulturního i politického života a zcela nové podmínky existence „první republiky“ to nestačily překonat. Bez nenaplněné identity a zažitého pozitivního programu neměl český stát v okamžiku první velké krize po pouhých dvaceti letech samostatnosti šanci. Jestliže bylo do té doby českou identitu možné přirovnat k ještě nenaplněné sklenici, pak Mnichov tuto sklenici rozbil. Musel být nazván zradou spojenců, abychom my mohli zůstat v roli oběti bez viny a zodpovědnosti. České viny a zločiny Druhé republiky byly zamlčeny stejným způsobem. Sovětská okupace roku 45 musela být nazvána osvobozením, aby se nemohlo hovořit o selhání národa i jeho elit, o politické zradě prezidenta i vlády, o podvodu Národní fronty a vlastizrádné roli KSČ. Mýty o spontánnosti odsunu, o nevýznamné podpoře fašismu, o „přehmatech” padesátých let, o otcovské úloze masového vraha Stalina i jeho následovníků, mýty o „internacionální pomoci” z roku 1968, stejně jako o netotalitním charakteru “normalizace”... Bylo jich příliš mnoho – a příliš mnoho jich přežívá dodnes. Rozbitou sklenici české identity se nepodařilo vyměnit, natož ji naplnit novým pozitivním obsahem.

Jedinou výjimku tvořilo krátké období kolem roku 1989, kdy se zdálo, že Československo dostalo ještě jednu šanci a obrátilo se ke světu s politikou obrany lidských práv. Koncept univerzality lidských práv, označený Andrejem Sacharovem za největší intelektuální výdobytek 20. století, představuje program, který nepotřebuje nepřítele. Je to program „pro něco“, ne „proti někomu“. Obrana jakkoliv imaginárních národních zájmů bez obrazu nepřítele naopak nemůže existovat. Politika zdůrazňování univerzálnosti lidských práv byla šancí na pozitivní politický program, možná poslední krok směrem k velkým dějinám. Prohrála – proti ní se s úspěchem prosadily laciné lži „ekonomické reformy“, dalšího etnického dělení a vyčichlé pravolevé narativy z minulosti.

Současná krize

Dnešní demokratický svět je díky proměně především komunikačních technologií hluboce znejistěn. Televize poprvé v dějinách nadřadila vizuální zobrazení obsahu vlastní informaci, fikce zpřítomnění a přenosu vybraných informací v reálném čase přinesla jen zploštění sdíleného a sociální sítě totální banalizaci veřejné diskuze. Parlamentní forma demokracie, vyrostlá v západním světě v době osobního kontaktu a zodpovědnosti mezi voličem a kandidátem, si neví s nevyhnutelností obrazovkového populismu rady. Země, které ještě nedokázaly vytvořit skutečně fungující a nezávislé instituce práva, univerzitního školství či prostor nezávislosti médií, na tom mohou být v nadcházejícím období ještě mnohem hůře.

Česká společnost vyšla z 19. století s jazykem omezenou identitou a potenciálem poloplné sklenice. Masarykův moderní československý koncept státního vícejazyčného národa nedostal dost času, aby se rozvinul, a po necelých dvaceti letech se zhroutil pod tlakem vnější agrese a své vnitřní slabosti. Vykořeněnost třetí republiky z let 1945-48 se jenom plynule sesunula do bezduchosti komunistické diktatury. Šance z roku 1989 byla promrhána a je zcela reálné, že příštími parlamentními volbami se do vlády země vrátí Ruskem definovaní komunisté. Máme asi poslední šanci změnit nezodpovězené české otázky na úkol.

Osudová porážka německé „politiky kulturního zoufalství“ v květnu 1945 vyvrcholila totálním rozvrácením režimu hitlerovského nacionálního socialismu. Filosof Karl Jaspers ve své nejslavnější práci Otázka viny (Die Schuldfrage) právě ve chvíli ponižující porážky „německé národní věci“ dokázal definovat národní identitu jako úkol. Ne tedy jako neměnnou danost, která je určena pouhým vlastnictvím jazyka, danost, kterou je za všech okolností nutné bránit před vnějším světem.

Českou národní věc její osudová porážka zřejmě teprve čeká. Stojíme před ní díky vlastní neschopnosti opouštět lživé mýty minulosti, neschopnosti nazvat pravým jménem vlastní zločiny a omyly, prohry prohrami a vrahy zločinci. Český národní socialismus a komunismus vyrostly ze stejného kulturního zoufalství jako nacionální socialismus německý. Nikdy ale – na rozdíl od nacismu – nebyly odsouzeny. Symbolem českého dneška je sama existence komunistické strany nebo zákaz svobodného přístupu na Pražský hrad. Národní, tedy nacionální socialismus postmediální éry.

I českou, stejně jako německou či jinou moderní národní identitu lze nalézt jen v ustavičné komunikaci. Nic nám nebrání uchopit ji jako úkol a jako povinnost k vlastní zemi. Od doby národního obrození jsme ještě neměli takovou šanci. Není na co čekat.

Psáno pro www.pritomnost.cz