Poněkud krize z nekrize. Buď se z dlouhého cestování v kruhu na kolotoči dostaneme, nebo nestrávený obsah mezi řetízky řetízkáče zanedlouho zvrátíme. Leccos by teď i šlo, ale chybí pocit nutnosti. Spíše z nudnosti konáme jakože. Dohody všech se všemi máme, neví se jen za kolik. Dohody gentlemanů cenu neřeší. Polokapitalismus. Nerado se to říká i slyší, ale chybí krize. Je to už fakt dlouhé čekání.

Věci se dějí, ale tak, že co třeba, to snad ani netřeba, a co netřeba, tak to jakoby právě třeba. Věnujeme více pozornosti zřídkavým padělkům než častým prodělkům. Pro opojenost pokrokem nevnímáme spokojenost s pokrokem. Elektronizace zdravotnictví a humanizace zdravotnictví se píší v odlišných notách. Vznikne umělá heavymetalová kantáta.

Otcové-zakladatelé ekonomické teorie i jejich současní evangelisté nám trvale vysvětlují, že rodnou vlastností kapitalismu je cyklické střídání krizí a konjunktur. Přes různé prognózy ekonomických expertů se očekávaná krize vždy dostaví neočekávaně. Onehdy v roce 2008 prý to zpustle spustila banka Lehman Brothers, tehdy vedená panem Richardem Fuldsem, který byl tomu nerad, ale sám přitom nějakých 400-500 milionů dolarů vydělal. Nafukovalo se, neřešilo a prasklo. Dávno zesnulí zakladatelé banky bratři Lehmanové se po sto padesáti letech v hrobě obrátili, svět zasténal a prohnul se. A zase vybředl v současnou v konjunkturu, jejíž hlubina trvá. U nás ještě jakoby dvojnásob.

Nejsou lidi, peněz dost, čerpání dotací vlažné, dostihy ve zvyšování příjmů, plánovat se nemá. Deficitní rozpočet je ziskový. V teple a v suchu. Nově vznikly komise pro sucho na základě dobrých zkušeností s komisemi pro mokro, tedy povodně. Mohly vzniknout i komise pro horko, ale už se ochladilo. Sucho potrvá, problém je dlouhodobý. Způsobili ho předchůdci,
je třeba to napravit. Co jde na vrub blbého jednání lidského a co skvěle božího se analyzuje.

Nehledě na blahobyt se v organizaci zdravotnictví leccos děje blbě. Už po léta. Na boží
vrub z toho jde málo, jen nečekaná úmrtí a uzdravení. Chybovat a zdokonalovat je lidské. Ve zdravotnictví by teď i byla vůle něco zlepšit, zjednodušit nebo doladit, leč chybí pocit nutnosti. Tlak krize. V konjunktuře se nepopulární ani pracné změny neprovádějí. Maso měkne v tlakáči, jen na sluníčku v teple smrádne. Je třeba větší tlačící síla. Nazvu ji neotřele - vis maior.

Z médií zní rozpačité hlášky manažerů jako „ měřili bychom, měřili, třeba i přínos a kvalitu, ale neví se jak, vždyť každý je jiný“, "řešili bychom, řešili, ale nejsou lidi" nebo „paragraf 16 se nehodí, ale říkali nám oni, že se s tím nedá nic dělat, až teď říkají oni, že snad něco oni udělají“ a tak podobně. Urologové tomuto druhu opatrného řešení říkají obřízka, málo významná operace přijímaná s trpným výrazem bez naléhavosti, často jen rituálně.

Na řízenou péči, nadstandardy i HTA se už zapomnělo. Evropou obchází strašidlo nového bůžka VBHC (value-based health care), v akronymu keltsky znějící Vabahcare. Ač jde stále o jedno. Zda má dané zdravotní konání cenu a za jakou cenu.

Čeština pro apely nemá tah. Koho vzruší termín hnací síla? V suchu jen mlynáře. Pravé podněty přicházejí anglicky. Driving force. Lze to vyšít na tričko na hruď nebo na čepici kšiltovku a je to akční. Nápis hnací síla důvěru nebudí, zvláště ne na hrudi souchotináře nebo kašlavého kuřáka. Nápis na kšiltovce ale matnou mysl nedovyvine.

Driving force by byla to pravé, ale pro korekce ve zdravotnictví, za konjunktury a bez nutnosti z krize jí prostě není. Teprve až bombardovaný Londýn se zamyslel nad nesmyslem podpisu Mnichovské dohody. Krize je teď v nedohlednu nebo v nepřehlednu. Ekonomické prognózy přemítají, že už tu měla být. Váhají však jako prvnička při oslovení na tancovačce. O čem a s kým konverzovat, jaké kroky volit ve víru těl? Možná krize nepřijde. Nejspíše ano, zase odněkud. Jednoho dne zrána opět překvapí. A pak půjde to, co nešlo. Zaleje nás blaho krize. Člověk je totiž bytost od ráje spoléhající, darebná a líná, po vyhnání z ráje navíc i zahalená.

Když ne driving force, tak aspoň step by step. Aktuálně jsou před námi náprava zákonných pravidel pro zdravotnické prostředky, toužebně vyhlížená vyhláška k zákonu o specializačním vzdělávání lékařů a ujasnění, jak plynule nakládat s inovativními, nehrazenými a off-label léky. Tři vážné kroky vyřešené ještě do Ježíška by s ohledem na zvyklou dynamiku chodu vlasti zatím i stačily. Asi jako opravené tři kilometry dálnice příslibem rozjezdu na chvilku. Pokud se to zvládne i bez tlaku krize v dosavadní konjunktuře, sama kroužící Prozřetelnost si nás povšimne, že do nebe je našlápnuto. Jistější by byla krize, ale kde ji vzít. Za konjunktury je příjemně, ale spíše neakčně. A s předjařím se už nabízí další řádka bodů rašících z tlení.

Někdo si řekne, že pouze tříbodový úkol je přesnadný až triviální. Po zkušenostech s triviálně nekonečným martyriem většiny zdravotních zákonů, se vzdělávacími zákony, kouřením, přesčasy, elektronickými recepty i protizákonnými billboardy patriotů při cestách, je těžké být náročným optimistou. Jak už však kdysi pravil Svatý František z Assissi při klopotné opravě objektu San Damiana svépomocí: “kámen ke kameni, za sluníčka i nepohody, jen trpělivou důsledností a pokorou se dílo daří“. Je ale fakt, že živočišná nutnost bývá stimulem účinnějším.

Doufejme v tlak krize seslané vyšší mocí při zavádění DRG-Restart, protože mnozí u rohů hojnosti dlející doufají v tlející „DRG-Restop“ a leccos pro tlení ještě i udělají. Čímž se pak reálného ocenění práce, služeb a procesů ve zdravotnictví nedobereme nikdy. Utrpíme krizí z nekrize konjunktury.


Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

Psáno pro Zdravotnický deník.