Dnes (neděle 11. 11. 2018), jsem se dočetl dvě informace spojené s uměním a premiérem Andrejem Babišem: první je, že spolu s vedením NG iniciuje stavbu nové budovy NG. Jsem pro, proč ne? Budu zároveň věřit, že i potenciální pozemky, kde by případná nová budova Národní galerie mohla vzniknout, nebudou z hlediska vlastníků a jejich nabytí problematické. Neboť v současnosti rovněž uvažovaná rekonstrukce Veletržního paláce (NG) za tři miliardy by asi něco v současném stavu budovy změnila, ale těžko říci, jak moc celkově ve prospěch současného umění (tím současným uměním myslím umění za posledních cca 100 let).
Druhá info mne spíše ubezpečila o limitech A. Babiše v kontextu současného umění. S pompou sobě vlastní věnoval francouzskému prezidentovi E. Macronovi evidentní kýč v podobě obrazu prý jeho přítele, malíře Zdeňka Jandy. Ale ruku na srdce, to už by snad raději měl darovat obraz svého politického druha Jaroslava Faltýnka. Jistě taky nic moc, no tedy spíše taky nic. Přesto, když už byl E. Macron uveden do sbírek NG, což je jistě zajímavé (kdy tam kdo z předních politiků světa naposledy byl? Pravda, na oficiálních doprovodných fotografiích jsem nezahlédl nikoho z vedení NG… nebo jsou k vidění někde jinde? Vykukovaly však nečekaně a překvapivě jiné tváře!), mohla by NG našeho premiéra Babiše přeci jen, v rámci světa umění, trochu dovzdělat. Nebo by mohl mít premiér v sobě trochu té nepyšné pokory (nikdo přeci nemusí všemu rozumět) a nechat si aspoň od některých profesionálů poradit, co případně věnovat při takovéto výjimečné příležitosti. Nebo jen tímto pokleslým darem, byť v honosném, procovsky zlatém rámu, ukazal, že mu jsou z pozice jeho momentální politické moci lidé z NG zcela lhostejní? Takto je to jen opět veřejná ostuda, čím se Česká republika, skrze svého předního politika, oficiálně chlubí. Škoda. Zvláště, když se má navázat budoucí užší spolupráce se světově uznávanou institucí, jakou je Centre Pompidou v Paříži!
Na druhou stranu, dělat si iluze o vkusu či vzdělání politiků v oblasti umění je dle mého mínění zbytečné a marné. Jejich estetický vkus (čest výjimkám) se vlastně ani moc neliší od vkusu většinové společnosti, někdy však překvapivě ani i u jinak vzdělaných jedinců. Jak už píše v jedné své povídce Franz Kafka, cituji: „… ne výjimečnost, ale svou průměrnost a snadnou zaměnitelnost na jejím pištění obdivuje Myší národ!“
Věřte, že netrpím arogantním elitářstvím, pouze jsem už ve svém věku asi pozbyl horké ideály mládí, že společnost jako takovou, lze skrze umění kultivovat, nebo dokonce měnit. Umělec se však chtě nechtě musí vzpírat – zde bych ocitoval z textu prof. Jiřího Přibáně – „kolektivně sdíleným kulturním konvencím a moci těch, kdo se z titulu jakékoli autority neustále snaží proměnit svobodnou tvorbu na objektivní svět hodnot a originalitu uměleckého díla na přípustnou míru veřejného vkusu. Navzdory tomu ve svobodných masových společnostech, v jakých dnes žijeme, to zdánlivě vypadá, že umění postupně ztrácí všechny své funkce kromě té zábavní. Umělci považují svou svobodu za cosi samozřejmého a přitom otročí pomíjivému veřejnému vkusu a senzacechtivosti davů. Paradoxně největším politickým počinem umělce žijícího v takové společnosti kulturního průmyslu potom zůstává schopnost chránit svou vnitřní svobodu, protože bez ní se originální tvůrčí duch nemůže projevit. Bez takové svobody nemůže existovat autor ani jeho dílo.“
Jiří David