Jsem přímým pamětníkem událostí, o nichž píše Petr Zídek v sobotním vydání Lidových novin 24.ledna v článku Zpráva o objevu romského tábora v Letech u Písku. Zejména pak o účasti Američana Paula Polanského o tom, jak tyto události podává a jak svoji účast posuzuje.

Nemohu říci, že by Petr Zídek nebyl věcný a sám vyjadřuje kritické výhrady vůči postojům Paula Polanského a jeho kritice české společnosti a vlády. Přece však jen proti svědectví přímého pamětníka, do kteréžto role se pasuju celkem oprávněně, má jen málo šancí uspět jak Paul Polansky, tak i Petr Zídek. Zřejmě i jemu unikly některé historické podrobnosti.
Tedy:

O letském táboře, jakož i dalších podobných táborech na území protektorátu, jako třeba v Hodoníně u Kunštátu, píše již velmi podrobně Ctibor Nečas ve své knize Nad osudem českých a slovenských Cikánů vydané v roce 1981 univerzitou Jana Evangelisty Purkyně, dnešní MU v Brně. Tedy nejméně 20 a více let před Paulem Polanskym. A to velmi podrobně, jak se na univerzitního profesora historie sluší a patří včetně soupisu pramenů literatury. Kdo tu knihu četl může potvrdit, že Ctibor Nečas v žádném případě ani náznakem nešetří informacemi, které by nějak snižovaly utrpení českých a slovenských Romů nebo že by neposkytovaly celkem věrný obraz situace, jaká v těchto táborech byla. Na závěr hodnocení situace v Letech mluví takto: „Tragické výsledky devítiměsíčního soustředění cikánských rodin v Letech zařazují toto místo mezi smutně proslulé tábory utrpení a smrti, které připravovala nacistická okupace obyvatelstvu naší země.“

Pravda, neříká, že dozorci těchto táborů byli výhradně čeští. To si ani dovolit nemohl uprostřed tvrdé komunistické totality, která židovskému i romskému holocaustu nakloněna příliš nebyla, natož aby se o ní psalo. Tento počin od Ctibora Nečase nepostrádá známky občanské odvahy, byť se jeho informace nemohly dostat do široké veřejnosti.

Přínos Paula Polanského je v tom, jak správně pan Zídek zmiňuje, že na problém upozornil širší veřejnost, avšak až poté, když to bylo možné po změně režimu. Vůči Ctiboru Nečasovi se chová hanebně, když říká, cituji, že profesor, který je největší kapacitou na Romy s ním souhlasí, ale veřejně se k němu nemá. To bych se moc divil. Paul Polansky nemá ani tušení, jakou obrovskou práci Ctibor Nečas v této věci vykonal.

V roce 1995 byl odhalen památník romských obětí v Letech u Písku a Paul Polansky tam byl. Já taky. Dokonce jsem měl tu čest pronést projev, který následoval po projevu prezidenta Havla. Autentické foto mám k dispozici. Těžko si představit, že by tím Romům v mém zastoupení, Bůh mi odpusť, že o tom musím psát, nebyla dána mimořádná čest a úcta. V tomto směru je kritika Havla z úst Polanskyho mimo jakoukoliv úroveň. Zmínka o Havlově ruce, kterou Polanskymu podal, jako o vlhké a mdlé, je už zcela za hranicí jakékoliv slušnosti. Havel mi ruku podal několikrát. Jeho ruka byla vždy pevná a suchá.

Petr Pithart, pokud vím, na této sešlosti nebyl a měl by vážit svá slova. Ani já jsem českou společnost za její chování v letech věznění Cikánů nešetřil. To se dá zpětně prokázat.

Nedosti na tom. Před odhalením památníku téhož dne probíhala mezinárodní konference k romskému holocaustu v Písku, které pořadatelem bylo Muzeum romské kultury a Paul Polansky byl mezi řečníky na třetím místě. Osobně jsem s ním hovořil poté, co odmítl vystoupit. Nedokázal mi to vysvětlit, myslím si, že se urazil, že byl až třetí v pořadí, ale objektivně vzato, mám za to, že ještě argumentačně si nebyl ve své věci jist. Hovořil jsem s ním osobně ještě rok poté v Brně, když dělal hovory s romskými pamětníky, mimochodem značně nepřesně a neprofesionálně, ale v žádném případě jsme se neshodli na vnímání těchto událostí.

Stručně vzato, nerozuměl českým poměrům, nerozuměl rozdílnému přístupu k těmto záležitostem ze strany vlády a ze strany české společnosti, které se dosti diametrálně liší, a nechtěl přiznat rozhodující podpůrnou roli prezidenta Havla v podpoře vnímavosti pro Romy a jejich oběti za války. Neuměl česky ani slovo. Znalosti mé angličtiny jsou na běžné hovorové úrovni.

Ještě k roli Schwarzenberga, na kterém pan Polansky včetně Petra Pitharta, nenechal nit suchou. V roce 1990 ( 91 ?) jsem byl pozván Karlem Schwarzenbergem jako poslanec České národní rady na Hrad, kde mne jako úřadující šéf jedné z kanceláří prezidenta ,upozornil na Lety u Písku a tamní cikánský tábor. Od té doby se datuje přímá podpora kanceláře prezidenta a Úřadu vlády ČR na programu budování památky na romské oběti. Bez této podpory bychom dnes nebyli ani tam kde jsme. Proč by to Karel Schwarzenberg dělal, kdyby neměl čisté svědomí?

Aby bylo jasno. Kritika chování vůči Romům je na místě a má své oprávnění vůči vládě i tehdejší české a slovenské společnosti, ale jen na základě faktů a nikoliv dohadů a chimér.