Jak a proč se před rokem otevřely hranice běžencům
Co se přesně stalo v noci ze 4. na 5. září 2015, kdy Angela Merkelová dovolila průchod běžencům z Maďarska přes Rakousko do Německa? To je otázka, kterou se v poslední době zabývala důkladně německá média. Asi nejobsáhlejší a nejdetailnější rešerši na pěti tiskových stranách světového formátu zveřejnil týdeník Die Zeit.
Podle této rekonstrukce pochod na Západ z budapešťského nádraží vyprovokoval Mohammad Zatareih, pětadvacetiletý Syřan, který se tam dostal přes Turecko. V té době bylo v Maďarsku asi 150 tisíc běženců. Jenže již 25. srpna německý Úřad pro migraci a běžence poslal přes twitter zprávu, že i neregistrovaní běženci budou v Německu přijímáni.
Když se to běženci dozvěděli, odmítali se v Maďarsku registrovat a Mohammada napadlo, že by se měli vydat pěšky do Vídně. Vzdálenost 250 kilometrů se mu nezdála nepřekonatelná. A jeho přítel Achmed jeho ideu doplnil a řekl: Když nás bude minimálně tisíc, nikdo nás nedokáže zastavit. A tak se ve 12 hodin vydali na cestu. V Berlíně ale úředníci stále trvali na tom, že Budapešt by měla plnit povinnosti člena EU. To však běžence nezajímalo a úředníkům ukazovali na mobilních telefonech zprávu z twitteru a vydali se po dálnici směrem k rakouským hranicím.
Policie se je sice snažila zastavit, ale mladí a silní mladíci vytvořili lidský řetěz a policejní kordon prorazili za přítomnosti televizních kamer. Asi v 17,15 na mobilním telefonu viděla Angela Merkelová zástupy pochodujících běženců, které jí připomněly konec války, kdy takhle utíkali Němci z východního Pruska. V 19,30 přišlo na rakouské ministerstvo zahraničí oficiální sdělení maďarského velvyslance, že se k hranicím blíží asi tisíc běženců. Rakouský kancléř zavolal paní Merkelové. Dovolal se jí ale až ve 20,15. Mezi tím se Maďaři, aby předešli novým krutým záběrům utrmácených dětí a žen, rozhodli vypravit asi 100 autobusů s běženci k rakouským hranicím. Jestli budou vpuštěni dál, o tom muselo teprve rozhodnout Rakousko.
V 21 hodin se optala kancléřka svého vicekancléře Gabriela, jestli by souhlasil s tím, aby Německo přijalo 7 až 8000 uprchlíků z Budapešti. Pan Gabriel souhlasil, ale dodal, že musí jít o jednorázovou akci. A podobně i právníci s přijetím uprchlíků souhlasili. Angela Merkelová měla na oficiální rozhodnutí jen pár minut, protože Orbán ji postavil před ultimátum: zanedlouho totiž měli vystoupit první běženci z maďarských autobusů u rakouských hranic a pokud by jim nepovolili průjezd do Německa, všichni by to uviděli v přímém přenosu a navíc tam mohlo dojít i k tragickým událostem. Zastavit by je totiž bylo možné jen násilím, a to by politicky Německu hodně ublížilo.
Ve 23,00 se Faymann dovolal Orbánovi a sdělil mu, že běženci mohou do Rakouska. O den později 5.9. v 00,17 agentura APA vydala zprávu, že Rakousko a Německo povolilo vstup běženců do svých zemí. Rozhodnutí bylo přijato z důvodů nouze. Paní Merkelová a pan Faymann však trvali na tom, že Maďaři brzy opět zavedou přísnou registraci běženců, aby nemohlo dojít k jejich nekontrolovaným pohybům po EU. To byl jejich největší omyl. Maďaři tento slib nedokázali nebo ani nechtěli dodržet.
(Psáno pro ČRo Plus)
Podle této rekonstrukce pochod na Západ z budapešťského nádraží vyprovokoval Mohammad Zatareih, pětadvacetiletý Syřan, který se tam dostal přes Turecko. V té době bylo v Maďarsku asi 150 tisíc běženců. Jenže již 25. srpna německý Úřad pro migraci a běžence poslal přes twitter zprávu, že i neregistrovaní běženci budou v Německu přijímáni.
Když se to běženci dozvěděli, odmítali se v Maďarsku registrovat a Mohammada napadlo, že by se měli vydat pěšky do Vídně. Vzdálenost 250 kilometrů se mu nezdála nepřekonatelná. A jeho přítel Achmed jeho ideu doplnil a řekl: Když nás bude minimálně tisíc, nikdo nás nedokáže zastavit. A tak se ve 12 hodin vydali na cestu. V Berlíně ale úředníci stále trvali na tom, že Budapešt by měla plnit povinnosti člena EU. To však běžence nezajímalo a úředníkům ukazovali na mobilních telefonech zprávu z twitteru a vydali se po dálnici směrem k rakouským hranicím.
Policie se je sice snažila zastavit, ale mladí a silní mladíci vytvořili lidský řetěz a policejní kordon prorazili za přítomnosti televizních kamer. Asi v 17,15 na mobilním telefonu viděla Angela Merkelová zástupy pochodujících běženců, které jí připomněly konec války, kdy takhle utíkali Němci z východního Pruska. V 19,30 přišlo na rakouské ministerstvo zahraničí oficiální sdělení maďarského velvyslance, že se k hranicím blíží asi tisíc běženců. Rakouský kancléř zavolal paní Merkelové. Dovolal se jí ale až ve 20,15. Mezi tím se Maďaři, aby předešli novým krutým záběrům utrmácených dětí a žen, rozhodli vypravit asi 100 autobusů s běženci k rakouským hranicím. Jestli budou vpuštěni dál, o tom muselo teprve rozhodnout Rakousko.
V 21 hodin se optala kancléřka svého vicekancléře Gabriela, jestli by souhlasil s tím, aby Německo přijalo 7 až 8000 uprchlíků z Budapešti. Pan Gabriel souhlasil, ale dodal, že musí jít o jednorázovou akci. A podobně i právníci s přijetím uprchlíků souhlasili. Angela Merkelová měla na oficiální rozhodnutí jen pár minut, protože Orbán ji postavil před ultimátum: zanedlouho totiž měli vystoupit první běženci z maďarských autobusů u rakouských hranic a pokud by jim nepovolili průjezd do Německa, všichni by to uviděli v přímém přenosu a navíc tam mohlo dojít i k tragickým událostem. Zastavit by je totiž bylo možné jen násilím, a to by politicky Německu hodně ublížilo.
Ve 23,00 se Faymann dovolal Orbánovi a sdělil mu, že běženci mohou do Rakouska. O den později 5.9. v 00,17 agentura APA vydala zprávu, že Rakousko a Německo povolilo vstup běženců do svých zemí. Rozhodnutí bylo přijato z důvodů nouze. Paní Merkelová a pan Faymann však trvali na tom, že Maďaři brzy opět zavedou přísnou registraci běženců, aby nemohlo dojít k jejich nekontrolovaným pohybům po EU. To byl jejich největší omyl. Maďaři tento slib nedokázali nebo ani nechtěli dodržet.
(Psáno pro ČRo Plus)