Rittig, odposlechy nebo sledování
Podle Městského soudu v Praze ze dne 18. března, nemůže státní zástupce použít jako důkaz v kauze údajně předražených zakázek na dodávky jízdenek pro pražský dopravní podnik odposlechy lobbisty Ivo Rittiga a dalších obžalovaných. Rozhodnutí zdůvodnil soud tím, že nahrávky byly pořízeny pro jiný případ, a to pro údajnou korupci kolem bývalého státního zástupce Libora Grygárka.
Takové rozhodnutí by mělo vážné důsledky i pro další případy jako je například únik informací ze zprávy BIS, v níž je Rittig rovněž mezi obžalovanými.
Státní zastupitelství, které v této věci vyslalo do soudní síně Adama Borgulu, je však přesvědčeno o tom, že trestní řád hovoří jasně: Policie získala nahrávky zvukové a obrazové, a tomu se správně říká sledování. Stejně jako na odposlechy, které jsou obrazem elektronické komunikace by na ně zákaz při dodržení zákonných podmínek neměl platit.
Někteří renomovaní právníci si myslí, že soud rozhodl správně, protože podobné záznamy by pak mohla policie snadno zneužívat.
Že v právu zaznívají různé názory je docela běžné, ale na kauzách pana Rittiga je zvláštní něco jiného, a to, že v podobných případech různé soudy rozhodují rozdílně, i když výklad pojmů odposlech a záznamy ze sledování se zdá být jednoznačný.
Od roku 2001 totiž aplikují všechny soudy včetně Ústavního soudu jednotný výklad, který je ale odlišný od výkladu Městského soudu v Praze, aniž by vysvětlil proč.
Jako příklad lze uvést třeba rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z října minulého roku ve věci Vladimíra Sitty mladšího ve sporu kolem papírny Neograph, kterého soud rovněž zprostil viny na základě důkazů získaných v jiné věci, z níž vyplynulo, že jeho obvinění bylo vykonstruované právě lidmi kolem pana Rittiga, aby se mu pomstili za spolupráci s policií.
Tyto skutečnosti vzbuzují podezření, že jde o svévoli, která má velice vážné důsledky pro celou naší společnost: způsobuje nepředvídatelnost soudních rozhodnutí a to vede vždy k nedůvěře v justici, která představuje v našem demokratickém systému třetí moc ve státě po moci ústavní a výkonné.
(Psáno pro ČRo Plus)
Takové rozhodnutí by mělo vážné důsledky i pro další případy jako je například únik informací ze zprávy BIS, v níž je Rittig rovněž mezi obžalovanými.
Státní zastupitelství, které v této věci vyslalo do soudní síně Adama Borgulu, je však přesvědčeno o tom, že trestní řád hovoří jasně: Policie získala nahrávky zvukové a obrazové, a tomu se správně říká sledování. Stejně jako na odposlechy, které jsou obrazem elektronické komunikace by na ně zákaz při dodržení zákonných podmínek neměl platit.
Někteří renomovaní právníci si myslí, že soud rozhodl správně, protože podobné záznamy by pak mohla policie snadno zneužívat.
Že v právu zaznívají různé názory je docela běžné, ale na kauzách pana Rittiga je zvláštní něco jiného, a to, že v podobných případech různé soudy rozhodují rozdílně, i když výklad pojmů odposlech a záznamy ze sledování se zdá být jednoznačný.
Od roku 2001 totiž aplikují všechny soudy včetně Ústavního soudu jednotný výklad, který je ale odlišný od výkladu Městského soudu v Praze, aniž by vysvětlil proč.
Jako příklad lze uvést třeba rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z října minulého roku ve věci Vladimíra Sitty mladšího ve sporu kolem papírny Neograph, kterého soud rovněž zprostil viny na základě důkazů získaných v jiné věci, z níž vyplynulo, že jeho obvinění bylo vykonstruované právě lidmi kolem pana Rittiga, aby se mu pomstili za spolupráci s policií.
Tyto skutečnosti vzbuzují podezření, že jde o svévoli, která má velice vážné důsledky pro celou naší společnost: způsobuje nepředvídatelnost soudních rozhodnutí a to vede vždy k nedůvěře v justici, která představuje v našem demokratickém systému třetí moc ve státě po moci ústavní a výkonné.
(Psáno pro ČRo Plus)