Elity, establishment a celebrity
Mimo jiné o tom se píše v knize Síla demokracie, Die Kraft der Demokratie, s podtitulem Odpověď na autoritářské reakcionáře, kterou sepsal bývalý šéfredaktor týdeníku Die Zeit a později generální ředitel švýcarského veřejnoprávního rozhlasu a televize SRF Roger de Weck. Je to jeho druhá bestsellerová kniha po titulu Po krizi: existuje jiný kapitalismus?
Hned na počátku autor definuje pojmy a ptá se: „Co je elita?“ a odpovídá si: „Tu představují lidé, kteří mají na sebe vysoké nároky, jsou vysoce odpovědní, a kteří společné zájmy staví vždy výše než své osobní zájmy a uvažují ve světovém kontextu.“ K této generaci můžeme my Evropané počítat Churchilla, de Gaulleho či Adenauera, politiky, kteří prošli válkou.
V protikladu k elitě etablovaní politici, tedy vládnoucí třída, neprosazuje většinou geopolitické změny, snaží se zachovat Status quo a přemýšlí hlavně v evropském kontextu. K této generaci dnes patří i Macron a Merkelová. Jenže v posledních letech se podle autora dostali k moci lidé, kterým se v Evropě říká celebrity, kteří se ke svému mocenskému postavení nepropracovali ani mimořádnými výkony a rozhledem, ani talentem vyjednávat pragmatické kompromisy, ale jen díky pozornosti médií a marketingu. Jejich kontext nepřesahuje zájmy státu, hlavní zájem je soustředěn na vlastní prospěch.
Typickým představitelem této kategorie je americký prezident Trump, který na sebe upozornil v televizních show a s veřejností komunikuje převážně přes Twitter, poznamenává Roger de Weck. Jeho příznivci na něm obdivují agresivitu: Tzv. lid k němu vzhlíží a ti, co ho obdivují, tvoří ten lid. A podobně dělí i média. Ostatní jsou nepřátelé a zrádci.
A právě tato poslední dvě slova tvoří Trumpův program, který je namířen přímo proti liberalismu, kterému se bezostyšně vysmívá, dodává autor. Důvod je prostý: Pro celebrity, je demokracie příliš složitý systém, jsou sebestřední a o všem se snaží rozhodovat samy. Proto podle průzkumu agentury Datapraxis v některých evropských zemích 60 procent respondentů ztratilo důvěru v USA jako ke globálnímu lídrovi.
Roger de Weck v této souvislosti připomíná všechno, co tvoří moderní liberální demokracii, kterou tato reakcionářská třetí generace se snaží zbořit: V demokracii musí lidé požívat stejnou svobodu a svobodnou rovnost, volby musí mít svobodný průběh, platí tam lidská práva a funguje právní stát, státní moc se dělí mezi občanskou společnost, parlament, vládu a nezávislou justici, aby nikdo nemohl překračovat své pravomoci, kartelové a velké společnosti nesmí mít převažující moc, svoboda se tam neustále přezkoumává a kontroluje a ve společnosti se o ní vede široká debata. Zároveň tam platí svoboda slova, relevantních názorů, médií a umění, o které se vede živá diskuse, jejíž závěry pak v zastoupení stran řeší Sněmovna a Senát.
Ten, kdo dnes mluví o zrádcích a udavačích, kdo nenaslouchá mínění nejrůznějších skupin obyvatelstva, je vždy proti svobodě, která se týká všech a ohrožuje demokracii. Ta sice není nikdy dokonalá a v každé zemi je trochu jiná, ale zatím představuje to nejlepší, s čím naše civilizace přišla.
(Psáno pro ČRo Plus)
Hned na počátku autor definuje pojmy a ptá se: „Co je elita?“ a odpovídá si: „Tu představují lidé, kteří mají na sebe vysoké nároky, jsou vysoce odpovědní, a kteří společné zájmy staví vždy výše než své osobní zájmy a uvažují ve světovém kontextu.“ K této generaci můžeme my Evropané počítat Churchilla, de Gaulleho či Adenauera, politiky, kteří prošli válkou.
V protikladu k elitě etablovaní politici, tedy vládnoucí třída, neprosazuje většinou geopolitické změny, snaží se zachovat Status quo a přemýšlí hlavně v evropském kontextu. K této generaci dnes patří i Macron a Merkelová. Jenže v posledních letech se podle autora dostali k moci lidé, kterým se v Evropě říká celebrity, kteří se ke svému mocenskému postavení nepropracovali ani mimořádnými výkony a rozhledem, ani talentem vyjednávat pragmatické kompromisy, ale jen díky pozornosti médií a marketingu. Jejich kontext nepřesahuje zájmy státu, hlavní zájem je soustředěn na vlastní prospěch.
Typickým představitelem této kategorie je americký prezident Trump, který na sebe upozornil v televizních show a s veřejností komunikuje převážně přes Twitter, poznamenává Roger de Weck. Jeho příznivci na něm obdivují agresivitu: Tzv. lid k němu vzhlíží a ti, co ho obdivují, tvoří ten lid. A podobně dělí i média. Ostatní jsou nepřátelé a zrádci.
A právě tato poslední dvě slova tvoří Trumpův program, který je namířen přímo proti liberalismu, kterému se bezostyšně vysmívá, dodává autor. Důvod je prostý: Pro celebrity, je demokracie příliš složitý systém, jsou sebestřední a o všem se snaží rozhodovat samy. Proto podle průzkumu agentury Datapraxis v některých evropských zemích 60 procent respondentů ztratilo důvěru v USA jako ke globálnímu lídrovi.
Roger de Weck v této souvislosti připomíná všechno, co tvoří moderní liberální demokracii, kterou tato reakcionářská třetí generace se snaží zbořit: V demokracii musí lidé požívat stejnou svobodu a svobodnou rovnost, volby musí mít svobodný průběh, platí tam lidská práva a funguje právní stát, státní moc se dělí mezi občanskou společnost, parlament, vládu a nezávislou justici, aby nikdo nemohl překračovat své pravomoci, kartelové a velké společnosti nesmí mít převažující moc, svoboda se tam neustále přezkoumává a kontroluje a ve společnosti se o ní vede široká debata. Zároveň tam platí svoboda slova, relevantních názorů, médií a umění, o které se vede živá diskuse, jejíž závěry pak v zastoupení stran řeší Sněmovna a Senát.
Ten, kdo dnes mluví o zrádcích a udavačích, kdo nenaslouchá mínění nejrůznějších skupin obyvatelstva, je vždy proti svobodě, která se týká všech a ohrožuje demokracii. Ta sice není nikdy dokonalá a v každé zemi je trochu jiná, ale zatím představuje to nejlepší, s čím naše civilizace přišla.
(Psáno pro ČRo Plus)