Podle Benešových dekretů ne, ale podle historiků jsou Czerninové naopak jeden z nejstarších českých šlechtických rodů. Jsou poprvé doloženi k roku 1193. To může říci v české kotlině, kde se obyvatelstvo silně míchalo, protože tu žili společně Češi, Němci, Maďaři, Židé, Rusové, Italové atd., málokdo a genetické testy DNA to v poslední době jen potvrzují.

Připomínám to proto, že Nejvyšší správní soud dne 14. května 2007 nepřiznal nárok na restituce Karl-Eugenovi Czerninovi, protože jeho děd (zemřel před dvaapadesáti lety) aktivně nebojoval proti nacistům a nebyl proto Čech, respektive neměl po válce nárok na československé občanství. Ještě ve dvacátých letech minulého století úřady Eugena Czernina považovali za Čecha, narodil se v Praze, jenže při sčítání obyvatel v roce 1929 se přihlásil k německé národnosti a díky tomu se o deset let později stal automaticky říšským Němcem. (Je třeba připomenout, že původně lidé z Bohemie, die Böhmen - český ekvivalent pro to neexistuje - byli dvojjazyční, buď byli jazyka českého nebo jazyka německého a šlechta byla mnohojazyčná.) Eugen Czernin si hned v roc 1945 požádal o československé občanství, ale jeho žádost se do jeho smrti nikdy nevyřídila. Ani v devadesátých letech ministerstvo vnitra mu občanství zpětně nepřiznalo.

Soud přiznání občanství posuzoval podle kritérií, které v roce 1945 stanovil jeden z dekretů prezidenta Edvarda Beneše. Dekret obsahuje podmínku, kdy každý žadatel, který přijal německé nebo maďarské občanství, musí prokázat i to, že se aktivně zúčastnil boje za osvobození. Toto podle soudce Jaroslava Vlašína nebylo možno z ničeho dovodit. To je jistě pravda, hrabě Eugen Alfons (1892-1955) se nejspíš snažil s Němci vycházet (jako ostatně velká většina Čechů), i když mu byl zkonfiskován zámek v Krásném Dvoře a bylo mu vytýkáno, že zaměstnává velký počet Čechů. Tím je chránil: nemohli být nasazeni na nucené práce.

Tato událost jen ukazuje, jak je právo nedokonalé a jak záleží na kontextu, z kterého při posuzování takové záležitosti budeme vycházet. Budeme-li se dívat na Czerniny v kontextu tisíciletí, není o čm pochybovat: byli a jsou to Češi, budeme-li se na ně ale dívat punktuálně z hlediska poválečných dekretů, rozsudek je nejspíš správný. Jenže – a v tom je ten hlubší, neprávní problém - takovým rozsudkem se Česká republika odstřihává od své slavné minulosti a o tom bychom měli přemýšlet. Rod Czernínů k nám patří již bezmála tisíc let, a toho bychom si měli spíš vážit.

Původ rodu Czerninů je odvozován dle historiků od prastarého českého rodu Drslaviců, z něhož se jako první připomíná dne 16. června 1160 Drslav, plzeňský kastelán. Rod Czerninů tak nejspíš vznikl jako jedna z větví Drslaviců, podobně jako páni ze Žinkov, Potštejna, Litic, Skály, Riesenberka či Dolan.

Pavel Koblasa ve stručných dějinách rodu připomíná romantickou pověst o původu jména. Předkové Czerninů z Chudenic prý byli krutě pronásledováni, protože si rozhněvali krále. Jejich sídlo bylo přepadeno a všichni přítomní byli povražděni. Jen taktak se podařilo chůvě, která opatrovala batole, ho schovat do komína. Když vrazi zase odjeli, přišli poddaní na hrad a hlasitě oplakávali panstvo. Vyvolali chůvu a ta vylezla s pacholetem, které bylo celé od sazí. Tehdy prý zvolali: Aj chuděnec, a jak je černý. Bůh nám tebe zachovej, abys zůstal provždy zdráv a abys byl někdy pánem naším milostivým. Přání se splnilo, když se hněv králův utišil. Na památku se mladý pán nazýval Černínem a sídlu se říkalo Chudenice.

Rod se v průběhu staletí rozvětvil, některé větve zanikly a příslušníci nedrahovické větve žijí dodnes a v dějinách Českého království a podunajské monarchie sehráli velmi důležitou roli. Například Ottokar Theobald hrabě Czernin, bratr dědy dnešního Theobalda Czernina z Chudenic se sídlem v Dymokurech, diplomat, byl ministrem zahraničí a v roce 1918 vyjednával podmínky mírových smluv. Z nedrahovické větve se v druhé polovině XVIII. století vyčlenila vinořská větev, která žije dodnes v Čechách právě na zámku v Dymokurech. Potomci hraběte Josefa (1842 – 1923) z téže větve žijí vzahraničí.

Štýrskohradeckou větev založil hrabě Humbert (1827 – 1910), bratr hraběte Heřmana z vrchlabské větve. Hrabě Eugen Alfons (1892 – 1955), o jehož majetku tento měsíc rozhodoval soud, patřil do vrchlabské větve.

Karl-Eugen Czernin (*1956), který se o rodový majetek soudí, by kromě lesů, polností měl dostat i vodní tvrz Švihov (patřil jim od roku 1707) a zámky v Jindřichově Hradci a v obci Lázeň. Po zamítnutí restitučních nároků se může odvolat k Ústavnímu soudu.


P.S. Připojuji článek o Theobaldu Czerninovi z Chudenic (*1936) se sídlem v Dymokurech, který jsem napsal před časem pro Mladou frontu Dnes.



Hrabě, který byl většinu života šoférem
Děláme si všechno sami: sedlačíme, spravujeme lesy i rybníky, říká Theobald Czernin
Být soukromě hospodařícím rolníkem nebo podnikatelem se mi moc nelíbilo, ale před nedávnem jsem dostal diplom, že jsem sedlák, a to je řádné řemeslo. Svěřuje se osmašedesátiletý Theobald (česky Děpold) hrabě (titul platí jen v zahraničí) Czernin z Chudenic (ves se nalézá u Klatov), kterému v roce 1994 vrátili zámek v Dymokurech u Nymburku, kde vyrůstal jako malé dítě. Spíš než jako šlechtic a sedlák vypadá jako fořt: nosí myslivecký obleček a jezdí terénním autem. Víc než na svůj zámek je hrdý na dvůr, který již zase funguje a uživí rodinu. Spravuje ho se synem Tomášem, původně stavebním inženýrem.

Ze zámku je ale bohužel pohled na budovy, které patřily Sboru národní bezpečnosti, dnes v nich hospodaří policie. SNB si ze zahrady odkrojil část přímo před zámkem. Vzhledem k tomu, že si komunistická policie postavila na zámeckém pozemku budovy, Theobald Czernin tuto část zahrady nedostal zpět. Policie naopak měla tu drzost, že mu nabídla, ať si svůj pozemek odkoupí včetně budov za 56 milionů korun. Připomeňme, že jen stržení ohyzdných paneláků by přišlo řádově na deset milionů. Do roku 1948 měl Rudolf Theobald, otec dnešního majitele, v těchto místech tenisový kurt. A tam, kde okolo zámku kvetly růže a pnulo se víno je po Bezpečnosti nekonečná betonová plocha: i zámek sloužil SNB jako skladiště. Betonovou krustu nechává pomalu dnešní majitel bourat a bude ji upravovat do původního stavu podle fotografie z roku 1937. Interiéry zámku jsou již zreastaurovány včetně vnitřních maleb ze začátku devatenáctého století, na které se při opravách narazilo. Několik generací Czerninů o nich nevědělo.

Czerninové jsou velmi starý čistě český šlechtický rod, původně se dle rodinné verze psali Cirínové (první zmínka je o nich z roku 1197), a jejich rodokmen sahá až k Přemyslovcům. Přes pány z Hradce a Slavaty jsou spřízněni přímo s Karlem IV. Paní Czerninová dodává: „Skoro všechny staré české rodiny jsou spřízněny s Přemyslovci, ale i hodně Čechů. To bychom měli vědět.“

„My patříme k vinořské větvi, která spolu s jindřichohradeckou větví vznikla z větvě nedrahovické. Starší, chudenická, byla mnohem bohatší. Větve radnická a tasnovická již vymřely. K rozdělení došlo v 17. století za Prokopa Vojtěcha, kdy získali velký pozemkový fond. Z chudenické větve je asi nejznámější Heřman (1576 -1651), který byl diplomatem a cestovatelem. Pak pochopitelně Diviš, narozený v roce 1565 a popravený 21.6.1621 na Staroměstkém náměstí. V letech 1618 až 1620 byl hejtmanem pražského Hradu za Ferdinanda II. Habsburského a nejvyšším hofmistrem Fridricha Falckého (Zimního krále). „Není ale pravda to, co se píše v českých slovnících a učebnicích, že byl předákem stavovského povstání. Naopak, byl to jediný popravený katolík. Odsouzen byl proto, že české protestanské pány pod vedením hraběte Thurna vpustil na Hrad.“

Nejbohatší z předků byl asi Humprecht (1628 - 1682), syn známé Zuzany Homutové z Harasova, provdané Czerninové, který studoval v Itálii a za ženu měl Italku. Byl důvěrník císaře Leopolda I. a od roku 1660 místodržitel v Čechách. Postavil Černinský palác v Praze na Hradčanech, kde sídlí ministerstvo zahraničí a zámek Humprech u Sobotky. „Postavil toho mnohem a mnohem víc. Kvůli paláci na Hradčanech se rozkmotřil s císařem, neboť se mu zdál moc velkolepý. Zlobil se na něj. Asi si myslel, že takový palác může mít jen císař. Postavil i zámek v Nejdku, pivovar, nemocnici a spoustu dalších užitečných věcí.“

V Dymokurech „sedí“ Theobald hrabě Czernin jako pátá generace. Původní hlavní sídlo bylo ale ve Vinoři, teprve dědeček dnešního majitele, rovněž Theobald, se usídlil v Dymokurech a s ním se přesídlila i správní kancelář. Zámek byl postaven v letech 1615 – 1618, další přístavba byla provedena kolem roku 1688. Podle sond odborníci usuzují, že nejstarší je střední trakt, mladší je pravé křídlo a nejnovější levé. Podle nákresů z 19 století měl mít zámek uprostřed kopulovitou věž jako má Wilsonovo nádraží v Praze, špičatější střechy a načinčané komíny. Naštěstí se tato přestavba nerealizovala. Jestli zámek není starší, tak prvním majitelem po třicetileté válce byl generál Montecuculi, později patřil hraběnce Colloredo Wallsee, kterou si vzal v 19. Století (1.srpna 1833) Otakar Czernin.

„Když jsem přebíral dvory, našel jsem datování kolem let 1850 či 1860. Rosina Colloredo - Wallsee byla podnikavá dáma. Tehdy vůbec byly ženy podnikavější. Muži válčili nebo byli velvyslanci a ženy seděly doma a pracovaly.“

Otec dnešního majitele Rudolf Theobald převzal řízení panství ve svých šestadvaceti letech v roce 1926, protože jeho otec jako věrný služebník císaře, byl rozpadem Rakouska-Uherska velice dotčen: cítil v tom ohrožení střední Evropy. Navíc ho místní správce okradl a zmizel. Zařídil si hotely ve Švýcarsku. „Tatínek poměrně rychle postavil panství na nohy, začalo zase vydělávat, ale přišel rok 1938 a nucená správa a Němci otce v roce 1943 zavřeli.“ (Přiomeňme, že Rudolf Czernin podepsal obě prohlášení příslušníků historické šlechty ze 17.září 1938 i ze září 1939, v nichž šlechta se postavila proti porušení starých hranic a přihlásila se k nepopiratelné příslušnosti k české národní pospolitosti.)

Nucený správce se brzy ukázal také jako zloděj a celý Czerninův majetek prodal státu - protektorátu. Rudolf Czernin zažaloval pro podvod tehdejší Pozemkový úřad. Soud bohužel vyhrál, a proto ho den před nabytí právní moci rozsudku Němci zatkli (jako důvod uvedli, že poslouchal Londýn). Nejdříve byl v Pečkově paláci v Praze, kde sídlilo gestapo, v Terezíně a zbytek do konce války byl vězněn v Golnově u Štětína v Polsku. Po návratu zažádal o restituci ukradeného majetku, ale protože se táhla do roku 1947, dal celou věc k soudu, který trval do začátku padesátých let, kdy už vše zabrali zase komunisté. Když byl pan Czrenin starší u soudu, prokurátorka uvedla spíš jako přitěžující okolnost, že byl za války údajně vězněn. „Otec se tu v roce 1904 narodil, ale žil na zámku jen do roku 1943. Po válce se s rodinou vrátil do Dymokur a bydlel v bývalém správcovském domě, odkud byl v roce 1952 vystěhován do domu na samotě bez elektrického proudu.“

Theobald Josef Maria Rudolf Friedrich hrabě Czernin z Chudenic, který zámek spravuje dnes, se narodil v roce 1936 v Praze a vychován byl dvojjazyčně: česky a německy. Maminka byla Maďarka a uměla líp německy než česky. V době otcova vězení bydlel u příbuzných na malém zámku v Hlušicích u Bydžova. Po absolvování školy ho dali do učení na zedničinu (studovat nesměl kvůli původu), absolvoval vojnu a po ní spolu s otcem pracovali u staveb silnic. „Otec jezdil s válcem a já se vším možným.“ Czernin starší v roce 1964 emigroval do Rakouska, kde také v roce 1984 zemřel. Později jezdil pan Czernin mladší jako šofér se sanitním vozem.

V roce 1961 se oženil, vzal si Polyxenu princeznu Lobkowitczovou (z roudnické větvě, křimické odnože), která mu porodila pět dětí: syny Tomáše, Děpolda a Jana (který je soudcem v Mladé Boleslavi) a dcery Terezii a Gabrielu. Po svatbě se přestěhovali do Bíliny, odtud do Chodova u Karlových Varů, Nejdku a pak do Dymokur. Paní Czerninová pracovala jako zdravotní sestra a dnes říká: „Měli jsme oba štěstí na rodiče, kteří nikdy na svůj osud nenaříkali. Tatínek, který byl inženýr zemědělství, dělal cestáře a kromě rodiny ještě živil dědečka, protože neměl nárok na penzi. Manžel se na stavbách zase přiučil řemeslu, což se hodilo, když jsme bydleli v chalupě, kterou sám rozebral a přestavěl. A v Dymokurách na statku se jeho zkušenost také uplatní.“

V roce 1991, kdy bylo jasné, že budou restituovat, přišla pro rodinu Czerninů další doba, která nebyla jednoduchá. Hlava rodiny dala výpověď, přestala vydělávat a sedm krků živila žena. Pan Czernin sedl do svého auta a než dal dohromady dokumentaci majetku, najezdil za rok po archivech 60 000 kilometrů. Přivydělával si jako tlumočník a průvodce jednoho vídeňskho advokáta. Koncem roku dostali první majetek, sodovkárnu, včetně hostince v Nymburce který brzy prodal a z toho živili zbytek. Lesy jim vrátili v roce 1992 a polnosti a zámek až v roce 1994.

“Na všechno jsem musel jít ze začátku citem a učit se za pochodu. Hodně štěstí jsme měli na lidi: máme výborného porybného pana Sedmíka, lesního hospodáře pana Maláta a agronoma pana Jirmuse, ale i ostatní stálí zaměstnanci jsou dobří pracanti.“

První na zámku začal bydlet před šesti lety syn Tomáš a pan Theobald s ženou se tam nastěhovali v roce 2000. Přesnější by asi bylo říci, že se nastěhovali na staveniště, kterým zámek ještě pár let bezpečně zůstane. Z původního imobiliáře se zachovala jedna sedací souprava, která byla u faráře, skříň, která patřila mamince, dostali z muzea, sekretář, stůl a pár obrazů, které se našly na půdě v muzeu a čtyři obrazy z kaple, které se dohledaly v Národní galerii. Vše ostatní se vytratilo do neznáma.

Czerninové preferují obnovu hospodářství před opravou rodinného sídla - zámku, dostavěli novou čističku a sklad na obilí, koupili kombajn, ve stájích pronajímají stání pro koně, mají jich tam šedesát a večery tráví v lese na posedech.
„Být dnes šlechticem je jen závazek: vychovat dobře potomky. Zachovávat zlaté pravidlo: konej dobro, varuj se zlého, miluj Boha nadevšechno a bližního jako sám sebe. V tom je podstata dobrého života. Majetek je nám svěřen od Boha k zvelebování pro budoucí generace,“ připomíná paní Czerninová.



Majetek:
Panství Dymokury mělo šest dvorů a šest tisíc hektarů ( z toho les činil asi 2400 a rybníky 200 hektarů, ostatní byla pole). „Toto převzal děda v roce 1902 a jeho bratr, ministr zahraničí za Rakouska-Uherska, Otakar, dostal Vinoř.“ O dvě třetiny všeho přišli Czerninové v pozemkové reformě v roce 1920, po založení státu. Připomeňme si, že okradení šlechty po založení Československa, jak vyplývá z různé dochované korespondence, bylo také jedním z důvodů či alespoň sloužilo jako výmluva, proč Velká Británie nám nepřišla v roce 1938 na pomoc.

To, co pak spravoval otec dnešního majitele, s výjimkou zastavěných prostor, dostal Theobald hrabě Czernin zpátky: dohromady 2200 hektarů, z toho 1500 hektarů lesa (tři polesí), 750 hektarů polí a 200 hektarů rybníků. „Děláme všechno: hospodaříme na poli, v lese a na rybnících.“ Celý majetek spravuje pan Czernin se synem Tomášem sám. K ruce má 15 zaměstnanců. Cizincům, zvláště Američanům, se zdá, že zaměstnává moc lidí. Řadu budov pronajímá. Část zámku původně chtěli také pronajmout třeba jako depozitář, ale vážný zájemce se nesehnal. Protože celá rodina dnes čítá dvaadvacet lidí (z toho je dvanáct vnoučat), nechali si ho pro sebe.

Vzhledem k tomu, že se postupně rekonstruuje a jsou tam i kanceláře a sklady, je pro všechny přiměřeně veliký. Chodby v prvním patře se již v obou křídlech pomalu plní parožími z honů z posledních deseti let. Jen tři trofeje jsou původní, po Rudolfu Czerninovi, které se zachovaly u sousedů. V zámeckém parku mělo zájem Muzeum Klementa Gottwalda umístit svoje sochy.

Nejslavnější předek:
Heřman hrabě Czernin z Chudenic řečený fundátor (1576 - 7.3.1651), diplomat a cestovatel. Byl to právě on, kdo byl v roce 1627 povýšen do hraběcího stavu, od roku 1644 mají nárok na titul hrabě nebo hraběnka všichni členové rodu. Patřila mu panství Petrohrad, Kysibl, Nejdek, Kostomlty, Kost, Mitrovice, Radenín, Chudenice a Jindřichův Hradec. V letech 1559-97 s Kryštofem Harantem z Polžic podnikli výpravu do Jeruzaléma a v letech 1616 -18 vedl poselstvo císaře Matyáše k sultánovi, s kterým sjednal mír na dvacet let. Později bojoval Na Bílé hoře na straně císaře, v době stavovského povstání dlel v emigraci. V letech 1644-45 vedl poselstvo do Turecka, cestu popisuje důkladně ve svých pamětech. V letech 1644-48 byl nejvyšším sudím dvorským a zemským a od roku 1650 nejvyšším hofmistrem a komořím.