Pan prezident Zeman promluvil před parlamentním shromážděním Rady Evropy. Zmínil se o potřebě komunikace a přátelství mezi národy. Větší komunikace je zajisté užitečná. Ale s tím přátelstvím bychom se měli míti bedlivě na pozoru.

Je naivní věřiti ve všeobecné přátelství mezi národy. Jak řekl slavný anglický státník: Státy neznají přátelství, nýbrž vlastní zájmy. Pokud tedy nemáme na mysli deklarovaná přátelství ve smyslu Rady vzájemné hospodářské pomoci či Varšavské smlouvy, která nicméně k přátelství skutečnému byla nahony vzdálena.
Nad čím je třeba se důrazně pozastavit jsou slova pana prezidenta, že sankce vůči Ruské federaci nefungují. S dovětkem, že byla vyřčena jen pár dní poté, co se stejnou přišel i pan Andrej Babiš. Na Ruské federaci jasně vidíme, jaké vážné hospodářské dopady sankce ve skutečnosti mají. Sankce ale vždy fungují teprve po několika letech. Nejlepším příkladem byl Írán, který se pod tíhou dlouholetých mezinárodních sankcí konečně vzdal vývoje jaderných zbraní. Sankce nevyvolávají dojem Ruska jako obklíčené pevnosti. Tento obraz používal Vladimír Putin již dávno před sankcemi.
Snaha navrátit Krym Ukrajině neznamená válečný konflikt. Ten by mohl přijít pouze a jen v případě, že by tato snaha byla násilná, což vskutku nikoho nenapadá.
Musím také připomenout, že Spojené státy nikdy neuznaly anexi pobaltských států Sovětských svazem. Pamatuji si, že ve Washingtonu zůstaly zastupitelské úřady všech pobaltských republik, až byly konečně zase obsazeny velvyslanci obnovených a svobodných států. V politice je velmi důležitá výdrž. Kompenzace za násilné obsazení území Krymu je ovšem poněkud podivná myšlenka, těžko si umím představit jediného Ukrajince, který by s ní souhlasil a byl s ní spokojen. Představte si, že bych se vzdali pohraničí s odůvodněním, že nám Němci poskytnou hospodářskou pomoc.