Nepotřebujeme zemětřesení, válku, ani vládu barbarů, my si tu naši historickou Prahu dokážeme zničit úplně sami.



Máme excelentní památky 20. století, ale umíme docenit jen Hradčany, Karlův most a Staroměstskou radnici. Zavedli jsme si tady památkovou rezervaci s národním i mezinárodním statutem, ale nepřipustíme, aby nám někdo “dělal z Prahy skanzen”. Máme sofistikovaný a košatý systém státní památkové péče, ale ten se z vnějšku jeví jako maskovaná developerská agentura k prosazení stavby Květinových domů, Quadrií, Florentin a dalších trendy novostaveb, přístaveb, nástaveb a dostaveb plných svěžích kvelbů textilních, fastfoodových a jiných řetězců. Máme zlatý poklad, ale zapomínáme na něj kvůli pozlacenému šutru.

Proč tak silná slova? Protože právě nyní bylo dovršeno desetileté úsilí za právo zdravého a hodnotného historického domu na území památkové rezervace (!) zůstat stát. Bylo dovršeno tragicky, dům se právě bourá. Přitom nejde jen o ten konkrétní dům, ale o narušení smyslu památkové péče v samé podstatě, o popření existence památkové rezervace a o nezáviděníhodná osobní i profesní selhání řady jednotlivců.


Dům čp. 1601 na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice byl zcela organickou součástí uliční fronty. Nebyl nápadný, byl ale nápaditý a elegantní. Slohově byl označován jako syntéza pozdního kubismu a novoklasicismu. V roce 1998 prošel generální rekonstrukcí. Foto Martin Mádl, 2011

Pozorujeme, a to nejen s touto kauzou, jak se pražská výkonná složka státní památkové péče, tedy magistrátní památkáři, stále více a hlouběji propadá do pekla pokušení, jak ztrácí soudnost a stává se skalním obhájem památkově sporných developerských vstupů do prostředí historického města. Z aktuálních výroků pražské primátorky Adriany Krnáčové soudím, že se tak děje i pod její ideovou a polickou záštitou.


Od Velikonoc 2017 je dům čp. 1601 pod plachtou a začalo jeho rozebírání. Foto Martin Mádl

Stalo se, že na jedno z nejvýznamnějších pražských náměstí uvnitř památkové rezervace přišel podnikatel a ukázal prstem: na tomhle místě si chci postavit komerční palác s věží. Národní památkový ústav tehdy, v roce 2010 tento záměr neschválil, ale magistrátní památkáři se naopak developerovi rozhodli umést cestičku až tak vstřícně, že ve svém vyjádření existenci historického domu prakticky ignorovali, tvářili se, že jeho odstranění je jen technický detail a jejich úkolem je především zhodnotit návrh novostavby, který byl také patřičně pochválen.


Vizualizace tzv. Květinového domu na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Opravdu Praze přináší víc, než jí bere?

Jak se kauza vyvíjela dál? Dramaticky. Problematické magistrátní kladné vyjádření vůči novostavbě a demolici bylo dvakrát zrušeno vyšší instancí, tedy památkovým odborem ministerstva kultury, ale dvakrát opět vráceno v život ještě vyšší instancí, tedy ministry kultury Besserem v roce 2011 a ministrem Hermanem v loňském roce. Investor sice ještě ani v tuto chvíli nemá pravomocné územní, ani stavení povolení, ale bourat už se začalo. (Asi pro sichr, aby už nebylo co chránit a novostavba snadněji prošla.) Na základě čeho se ale vlastně bourá? Proběhlo řádné řízení o odstranění stavby? Nebo jde o havarijní situaci, která umožňuje okamžitou demolici? No…, havárie jsou mistrovským oborem šéfa stavebního odboru Prahy 1, který se nikdy netajil svými sympatiemi vůči investorům a mimořádnou antipatií vůči památkářům a památkovým aktivistům.
Tak takhle to v té naší zlaté Praze máme!


Vpodvečer 20. dubna 2017 se před bouraným domem konalo malé pietní shromáždění odpůrců demolice. Foto Martin Mádl

Aktualizovaný slovníček obecných pojmů z oboru pražské památkové reality:

1. Pražané památkáře nemilují, protože na malé investory pouštějí hrůzu a velkým se klaní. Tomu říkáme:
Kněžínkův paradox. Okno vyměnit nesmíš, ale celý barák zbourat můžeš.

2. Památkový odbor magistrátu nikdy neměl a nemá problém se zdůvodněním památkových nehorázností. Na to si investor najme a zaplatí posudkáře, kteří se tváří jako echt nezávislí odborníci. Jejich posudky pak odbor ve svém stanovisku cituje jako argumentační trumf a přebíjí jimi odlišný názor Národního památkového ústavu. Tomu říkáme:
Lukešův kolotoč. Napíšeš, inkasuješ, nestydíš se. Napíšeš, inkasuješ..., a tak dokola.

3. Posudkáři vynikají schopností vyargumentovat v zájmu investora cokoli a jakkoli. Jak se ale vyrovnat s protinázorem? Na to se používá vysoce účinný prostředek:
Holečkova slovní vata. Popíšeš desítky a desítky stran, ocituješ všechno, co ti přijde pod ruku. Nikdo se v tom nevyzná, nikdo se tím neprokouše a prokouše-li se, stejně nepochopí.

4. Jak paralyzovat veřejnost? Aktivisté jsou jak otravný hmyz, píšou protivné dopisy, chtějí diskutovat, naléhají. Na to se osvědčuje:
Skalického skleněná stěna. Nic si nepřipouštět k tělu, nezaplétat se, vše ignorovat. Dřív či později ti křiklouni zmlknou, ale funkce zůstává.

5. Často se v Praze stává, že o sporné památkové věci rozhodne až nejvyšší instance, tedy sám ministr kultury. To ale nebývá odborník na památky, ale třeba zubař nebo učitelka. Chce být ovšem spravedlivý, a proto vzniklo:
Mackie-Besserovo pravidlo. Památková péče nesmí poškozovat dobrou vůli investora a bránit jeho nejčistšímu úmyslu zkrášlit naše město nepovedenou stavbou.

6. Když se řízení táhne, investor by už už chtěl stavět, ale parcelu jako na potvoru pořád blokuje nějaká stará barabizna, kterou z nepochopitelných důvodů pořád někdo brání před demolicí, přichází na řadu:
Dajbychova rána z milosti. Musíš dohlédnout, aby úplně náhodou spadl na chodník kus římsy, nebo aby se zčista jasna objevila kontaminace škodlivými chemikáliemi apod. A hurá, už se trápit nebudeš, dostaneš havarijní výměr s příkazem okamžité demolice.

A je to…, řekli by Pat a Mat.