Pražská primátorka Adriana Krnáčová předvedla na konci svého mandátu mimořádný varietní kousek. V rámci zákonodárné iniciativy Hl. m. Prahy navrhla úpravu památkového zákona. Chce zrušit povinné vyjádření Národního památkového ústavu (NPÚ) k plánovaným stavebním zásahům na památkách a v památkových územích. Podle ní jde o nadbytečnou byrokracii, kterou dostatečně nahradí posouzení úřadem obce s rozšířenou působností, v Praze magistrátem.

Komu památkáři NPÚ tolik vadí, že se pokusil o tak bezprecedentně drzý krok? Drzý je nejen tím, že si město, byť město hlavní, troufá omezit pravomoc státu, ale zejména tím, že je tak jednoznačně průhledný. Snad každému musí být na první pohled jasné, že podstatou navržené úpravy není zrychlení či zjednodušení procesu, ale vyloučení NPÚ z jeho průběhu vůbec a snížení vážnosti odborného názoru NPÚ na neoficiální úroveň. Přemýšlím, odkud zavanul vítr a napadají mne dvě hypotézy:

1.
„Vůbec nemusí být pravda, že Adriana Krnáčová brzy skončí ve své dosavadní funkci. Není žádný důvod, proč by nemohla i po komunálních volbách pokračovat jako mluvčí společnosti Penta,” napsal na své fb stránce novinář Erik Best. Jeho vtipný postřeh odráží skutečnost, kterou jsme zaznamenali všichni.




Primátorka vystupuje na tiskových konferencích Penty, účinkuje v jejím propagačním klipu a prosazuje společný podnik Penty s Prahou. Svět developerů s vizí velkých staveb je společenským segmentem, v němž se našla. Je to svět mužů, kteří si ji předcházejí jako primátorku a lichotí jí jako pohledné ženě. Obdiv má Adriana Krnáčová jako každá žena ráda, a když je navíc spojený s okázalým respektem k její funkci, zřejmě se za něj dokáže i odvděčit. Netvrdím ale, že podnět k zrušení NPÚ musel nutně vzejít od Penty, s primátorkou možná koketují i jiní developeři a investoři. Její emotivní výrok „Stavěla bych, až bych brečela. Ale nemohu,“ který letos na jaře proběhl médii, je signifikantní.

Pro developera či investora, vstupujícího do historického území, je totiž jednání s Národním památkovým ústavem zpravidla věcně nepříjemné. To má logiku, vždyť jsou to přirození soupeři. Investoři vždy chtějí bourat víc, nebo stavět výš, hloub či šíř, než jsou památkáři ochotni připustit. Výsledkem jednání by měl být rozumný kompromis mezi požadavky obou stran. Silná developerská či investorská společnost ale zpravidla nechce ustoupit ani o píď a svůj zájem se pokusí prosadit silou, tedy vlivem, říká se to mu také vlivové prostředky. K těm patří i určitá dehonestace pracovníků ústavu v médiích, jsou označováni za památkářské fundamentalisty, kteří brání přirozenému vývoji města a chtějí ho zakonzervovat nebo „skanzenizovat” (autentický výraz primátorky, který jsem slyšela na vlastní uši).

Ptáme-li se tedy cui bono, pak je zcela jisté, že všechny investory a developery by zrušení povinného vyjádření NPÚ potěšilo asi tak, jako by zrušení dopravní policie potěšilo všechny řidiče. Pravidla sice platí, ale kontrola chybí. Ideální stav, že? Ne, nezapomněla jsem, že Praha má samozřejmě ještě magistrátní památkáře, ale u nich kupodivu přirozený antagonismus investor versus památkář neplatí. Jak to dělají, nevím, je tam zřejmě nějaká vzájemné sympatie, nebo co. Když magistrátní památkáři pořádali například loni v prosinci památkářskou konferenci k 25. výročí zápisu Prahy do seznamu památek UNESCO, byla to víc než cokoli jiného prezentace kontroverzních developerských projektů a snů.

2.
Magistrátní odbor památkové péče, jak bylo naznačeno výše, se překvapivě často s názorem státních památkářů, tedy NPÚ, rozchází. V takovém případě má sice možnost jej v závazném stanovisku nerespektovat, ale svůj odlišný názor musí dostatečně a věrohodně zdůvodnit. To není zrovna snadné, pokud chcete totiž z památkářských pozic vysvětlit, proč schvalujete demolici historického domu, vybourání autentických prvků, nebo narušení panoramatu či střešní krajiny, dost se nadřete. Proto taky mívají závazná stanoviska desítky stránek. Pokud by bylo povinné vyjádření NPÚ zrušeno, úředníkům odboru se nesmírně uleví, protože už nebudou povinně konfrontováni s nezávislým odborným názorem. Současný ředitel odboru Jiří Skalický dává i ve svých veřejných vystoupeních jasně najevo, že NPÚ k svému rozhodování nepotřebuje a spolupráce s ním je jen pro zlost.

Není tedy vyloučeno, že návrh na zrušení povinného odborného vyjádření NPÚ vzešel z okruhu památkového odboru magistrátu, ale přinejmenším s ním byl projednán a odsouhlasen. Když si uvědomím, jak vlažný má magistrát vztah k ochraně světově proslulého pražského panoramatu a dodržování pravidel, k nimž se zavázal český stát zápisem Prahy na seznam světových památek (kauza Rezidence park Kavčí hory), jak je mu lhostejná památkové rezervace (kauza demolovaného domu na Václavském náměstí) či zázrakem autenticky dochovaná materie středověké památky (kauza přestavby Juditiny věže), je návrh primátorky doslova alarmující. Výčet názorových rozporů mezi NPÚ a magistrátem je velmi bohatý, ale nejde ani tak o počet rozporů, jako o jejich charakter a důsledky pro Prahu.

Zároveň je zajímavé si uvědomit, že iniciátor primátorčiny zákonodárné iniciativy měl klapky na očích, viděl totiž v zúženém zorném úhlu jenom Prahu a její specifickou situaci. Mnohé obce s rozšířenou pravomocí po zrušení expertní role Národního památkového ústavu netouží, naopak ji potřebují, protože jinak by nedokázali kvalifikovaně rozhodnout, nejsou na to odborně vybaveny. I když připusťme, že možnost rozhodovat bez odborníků v disciplíně, na kterou se kdekdo cítí být expert, by leckomu vyhovovala i mimo Prahu.

Rčení kozel zahradníkem se u návrhu primátorky Krnáčové naplňuje doslova. Ať je tím kozlem kdokoliv, jde teď o to, abychom ho do zahrady nepustili.