Když si společnost vybírá svoji hlavu, vyplyne u toho na povrch řada traumat, neuróz a pnutí. Terapie prezidentskou volbou může být očistná, a nebo vést k pokračující schizofrenii. Důležité je, že nás všechny donutí vyjasnit si naše opravdové priority a vyříkat si je s ostatními.

Blížící se prezidentská volba má hodně důležitých symbolických rovin, z geopolitického hlediska se jedná jasně o volbu mezi západnější a východnější orientací země.
Úzké vazby Miloše Zemana na Rusko i Čínu snad nejsou žádným tajemstvím ani pro jeho skalní příznivce. Je s podivem, že mu to na popularitě zjevně neubírá, a to ani v roce, kdy se bude připomínat jubilejní 50. výročí sovětské okupace.

Pro všechny, kteří si od prozápadního směřování země hodně slibovali, je Zemanova popularita u velké části voličů vážným signálem toho, že i po téměř 30 letech liberální demokracie v části české společnosti zůstávají hluboce zakořeněné postoje, které lze označit za “východní”. To je pojem, který má více významů, nicméně v kontextu prezidentské volby je potřeba ho chápat především jako inspiraci současným Putinovským Ruskem, které je autoritářské, hierarchické, machistické i xenofobní, a navíc pronásleduje občanskou společnost.

Proč je pro řadu lidí symbolicky přijatelnějším vzorem než státy EU či USA? Je dobré si bez hysterie přiznat, že pro řadu lidí jsou bohužel poslušnost, hierarchie, machismus i xenofobie pojmy, které jim “mluví z duše”. Soudě podle intenzity diskusí jsou Zemanovi příznivci opravdu hluboce přesvědčeni o “své pravdě”, která navíc obsahuje velkou dávku jedu na adresu “Západu”. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme v sociální realitě, kterou všichni svým chováním spoluutváříme, není krok zpět tímto směrem vůbec nereálný, jak ukazuje například situace v Polsku. Pokud se chceme kroku “východním” směrem vyhnout, je třeba se především snažit lépe pochopit a popsat zdroje atraktivity “východního” myšlení.

Právě selhání symbolické myšlenky “Západu” při konfrontaci s “Východem” u přibližné poloviny voličů je alarmující už proto, že ekonomická prosperita, která bývala určující hodnotou v geopolitickém srovnávání, je dnes stále jasně na straně Západu. Ukázalo se totiž, že tolik opěvovaná západní “svoboda” je vlastně pro řadu lidí obtížná, zvlášť v situaci, kdy všudypřítomná reklama stimuluje jejich choutky, které ale rodinné finance nedokáží všechny uspokojit.

Svoboda zahrnuje také stálou nutnost činit volby a nést za ně zodpovědnost, což je pro řadu lidí také časem unavující. Orientovat se v dnešní složité a různě propojené společnosti je navíc obtížné i časově náročné, čímž vzniká poptávka po zjednodušených “východních” řešeních, kde není čas na zbytečné diskuse či inkluzi jiných pohledů a názorů. Zemanův apel na “zdravý rozum” je apelem na skryté sexistické, rasistické, xenofobní tendence, které jsou zřejmě do určité míry evolučně přítomné v každém z nás. Žijeme však v době, kdy i díky vzdělávání existuje reflexe a sebereflexe, která nám ukazuje, že existuje více než jedna možnost a více než jedno řešení, a že změna je tedy možná, pokud si ji budeme přát.

Situaci na terapeutickém gauči mezi Východem a Západem pak Čechům komplikuje Donald Trump, který svým vystupováním a programem patří spíše na symbolický Východ než Západ. Jeho sexuální slavjanofilství je zajímavým doplňkem tohoto trendu. Souvislost voleb s Trumpem je však důležitá, protože jasně ukazuje, že v dnešních podmínkách je “západ” zároveň symbolem změn a pokroku, a “východ” návratem k pochybným jistotám jednodušších časů. Z tohoto pohledu je situace opačná než v roce 1946, kdy byl Východ vnímán jako symbol potenciálních změn a pokroku a Západ návratem k prvorepublikovým jistotám.

Nemá tedy žádný význam vysmívat se Zemanovým a Trumpovým voličům - jejich obavy z rychle se měnícího světa jsou do určité míry oprávněné, a adaptace na změny často na osobní úrovni obtížná a nepříjemná. To však nic nemění na tom, že svůdná představa návratu ke “starým dobrým pořádkům” je v řadě konkrétních ohledů velmi problematická, ať už se týká vzdělávání, role žen ve společnosti nebo snah o hermetické uzavření české kotliny před cizími vlivy.

Pevně doufám, že si Jiří Drahoš jako bývalý předseda Akademie věd a kandidát Západu dobře uvědomuje dvousečnost současných rychlých technologických změn a jejich dopadů na společnost. Představa zastavení technologického pokroku je dnes nereálná, a bude hodně záležet právě na politických vizích, které jej dokáží usměrnit tak, aby se jich přinejmenším polovina občanů nemusela obávat. Myšlenka “Západu” tak může dostat kromě negativního vymezení abstraktní a pro mnohé těžko uchopitelné svobodou také pozitivní obsah, například v podobě podpory pro ty, jejichž práci nahradí algoritmy či roboti nadaní umělou inteligencí.

Ať už výsledek dopadne v sobotu jakkoliv, je dobré si uvědomit, že zde podobně jako v USA zůstane přibližně polovina voličů, kteří “prohráli”. Nový prezident by si měl být dobře vědom tohoto rozdělení, a pokusit se je alespoň částečně překlenout. Jinak hrozí, že celospolečenské terapeutické sezení ve formě voleb skončí pokračováním vnitřní schizofrenie, která znemožňuje konstruktivní debaty ohledně důležitých výzev současného světa.