Kdo je asistenční pes?
I když jsou přístupová práva asistenčních psů v některých zákonech výslovně deklarována (např. §30, odst.3 Zákona 372/2011 Sb. O zdravotních službách), problém je v tom, že chybí jasná definice asistenčního psa. Stát neformuloval jasné podmínky, které musí pes splňovat, aby mohl být uznán za asistenčního, a to ani z hlediska jeho dovedností nebo chování na veřejnosti, ani z hlediska podmínek a náročnosti výcviku.
V zahraničí tyto podmínky formulovány jsou, a to ve standardech mezinárodních asociací, jako např. Assistance Dogs International (a její regionální organizace Assistance Dogs Europe) nebo třeba International Guide Dogs Federation. Zdá se tedy, že by stačilo podmínit uznání asistenčního psa tím, že byl vycvičen v organizaci, která je členem takové asociace.
Má to ale některá „ale“: takto nelze garantovat kvalitu práce, výcviku a chování každého jednotlivého psa. Je to totiž jen o tom, že organizace splnila jisté podmínky v době, kdy u ní byli na návštěvě komisaři dané asociace. A ti jezdí kontrolovat organizace cca jednou za 5 let. Co se děje mezi tím, komisaři nevidí. Druhým problémem jsou finance. Členství není zadarmo, naopak se za něj každoročně platí slušné peníze a stejně tak za každou návštěvu zkušebních komisařů. V situaci, kdy stát výcvik asistenčních psů nehradí a organizace musí na všechno shánět sponzory a dárce, i po malých částkách, řada organizací investuje peníze raději do psů a jejich výcviku a do následné péče o klienty.
Výsledkem je to, že samotné členství organizace v některé mezinárodní asociaci není garanci vůbec ničeho. Vím o organizacích, které poctivě cvičí psy podle požadavků Assistance Dogs International, i když nejsou jejími členy a v mnoha ohledech jdou dokonce nad rámec požadavků mezinárodní asociace. Ty předávají psy špičkové kvality. A vím i o organizaci, která sice je členem Assiatance Dogs International, ale s některými jejich „asistenčními“ psy jsou problémy (např. předali psa, který pokousal dítě), které kvůli nepřehlednému financování byla odebrána značka „Spolehlivá veřejně prospěšná organizace“ a kde si řada klientů a bývalých zaměstnanců stěžuje na chování vedení oné organizace.
Není to tedy o pouhém členství v mezinárodních asociacích. Je to o organizaci a lidech v ní, je to o poctivosti práce a výcviku, o zodpovědnosti vůči klientům. Za této situace je ale velice obtížné definovat, kdy může být jednotlivý pes uznán za asistenčního, jaké podmínky musí splnit.
Z hlediska veřejnosti jistě nejsou moc důležité takové věci, jako jak dlouho a jakým způsobem byl pes cvičen nebo jak pes pracuje pro toho svého člověka, jak mu podává věci a podobně (i když i to se u asistenčních psů testuje, pes musí zvládnout nejméně 3 okruhy činností, např. podávání a přinášení předmětů včetně mobilního telefonu, otvírání a zavírání dveří a asistenci při převlékání). O těch se rozepisovat nebudu. Důležité jsou naopak věci, které se týkají pohybu, chování, ovladatelnosti a bezpečnosti psa na veřejnosti.
Existuje jeden test, říká se mu Public Access Test, pochází z USA na základě mnohaletých zkušeností s asistenčními psy a který dobře prověří právě chování psa na veřejnosti. Test se samozřejmě provádí ve skutečném prostředí (supermarket, obchodní centrum a podobně).
Jistě by nebyl problém přeložit test do češtiny a jeho úspěšné absolvování dát jako nutnou (i když asi ne postačující) podmínku pro certifikaci daného psa. Jen po úspěšném složení tohoto testu (a také dalších speciálních asistenčních testů) by mohl pes získat statut asistenčního psa a široká přístupová práva. Za samozřejmé pak považuji, aby test skládal se psem klient a ne cvičitel (jak se to v některých organizacích děje), protože to bude právě klient, kdo se bude se psem pohybovat na veřejnosti a je třeba prokázat, že to zvládnou oba, jako tým.
Asistenční psi určitě potřebují jasná přístupová práva, daná zákonem. Ale nejen to. Potřebují i jasně definovaný systém certifikace jednotlivých psů, jasné podmínky, které musí cvičitelé, klient i samotný pes splnit, aby mohl být uznán za asistenčního.