Nedávno jsme mohli v tisku číst o nápadu Bjorna Lomborga a jeho institutu Copenhagen Consensus Center na „ochlazování“ klimatu pomocí 1900 automatických plachetnic, které by rozprašovaly do atmosféry vodu z oceánu. Prý by tímto způsobem mělo narůst množství oblačnosti, tím by byla větší část slunečního záření odražena zpět do kosmu a údajně by to mělo klima na Zemi poněkud ochladit.

Hledal jsem další podklady k tomuto nápadu, nějakou technickou dokumentaci, výpočty, výsledky modelování. Marně. Nenašel jsem nic, kromě jednoho obrázku, jak by taková loď měla asi vypadat:


Ale podívejme se na celou věc trochu z meteorologického hlediska. Omlouvám se předem čtenářům za trochu fyziky, ale ono to bez ní v klimatickém systému opravdu nejde.

Pokud máme vytvořit oblačnost, co je k jejímu vzniku třeba? Dvě zásadní věci. Jednak stav blízký nasycení vzduchu vodní parou (100% relativní vlhkost) a jednak přítomnost kondenzačních jader, na kterých může kondenzace vodní páry probíhat.

Vodní pára je z blízkosti vodní hladiny neustále odváděna do vyšších hladin difuzí (zejména turbulentní) a průběžně se doplňuje výparem vody z hladiny. Budeme-li rozprašovat vodu do výšky několika desítek nebo stovek metrů do ne zcela nasyceného vzduchu, kapičky vody se vypaří. Možná tím trochu zvýšíme relativní vlhkost vzduchu nad vodou v nějaké oblasti na závětří lodi, to ale bude znamenat, že odpovídajícím způsobem se v té oblasti sníží výpar z hladiny oceánu. Výsledek bude ten, že prostě jen uděláme práci, kterou by jinak udělala sama příroda. Rozhodně se ale tímto způsobem nedostaneme dostatečně blízko k potřebnému stavu nasycení vodní parou.

Po vypaření kapiček mořské vody zůstanou ve vzduchu kondenzační jádra v podobě mikroskopických krystalků solí. Mohou ta něco ovlivnit? Těžko. Ve vzduchu (a tím spíše ve vzduchu nad oceánem) je vždy k dispozici více kondenzačních jader, než kolik jich je třeba ke zkondenzování veškeré vody, která je v tom vzduchu obsažena. „Ládování“ dalších kondenzačních jader do vzduchu tedy nebude mít na procesy kondenzace vodní páry prakticky žádný vliv.

I kdyby se nám ale nějak podařilo rozprašováním kapiček dostat v určitém rozumném objemu relativní vlhkost vzduchu blízko 100%, nemáme vyhráno. Musíme vzduch dostat do stavu mírného „přesycení“ vodní parou, aby pára začala kondenzovat. Tady už ale žádné rozprašování nepomůže. Jedinou reálnou možností je ten skoro nasycený vzduch ochladit. Ostatně přesně takhle vzniká oblačnost i v přírodě. Ale jak ho ochladit? Už při rozprašování? Pominu-li energetické nároky, takový vzduch by se velice rychle promíchal s okolním teplejším a poněkud sušším vzduchem, ohřál by se a kapičky by se rychle vypařily… Smůla… Další možností je donutit ten skoro nasycený vzduch stoupat vzhůru. Klesal by v něm tlak, vzduch by se ochlazoval a vodní pára by kondenzovala. Ale je tu problém. Záleželo by na vertikálním teplotním zvrstvení okolního vzduchu. Pokud by bylo stabilní, potřebovali bychom tomu vzduchu dodat energii, aby vůbec stoupal vzhůru. Prostě ho tam nějak „vyfouknout“. Navíc by ten náš vzduch byl po výstupu chladnější než vzduch okolní, měl by tedy vyšší hustotu a tím i tendenci klesnout zpět, ohřát se a kapičky by se nám zase vypařily. Takže zase smůla. Jiné by to ovšem bylo při labilním teplotním zvrstvení, tam by měl vzduch tendenci stoupat vzhůru sám od sebe. Jenže to jsou právě podmínky, kdy se oblačnost tvoří i samovolně, bez rozprašování, čistě přírodními procesy... Je tu ale i třetí možnost – počkat na večer nebo noc. V té době se vzduch i nad oceánem poněkud ochlazuje. Tam by se mohla nějaká oblačnost vytvořit. Problém je jen v tom, že by taková oblačnost přetrvávala v zejména noci a neměla by tedy žádný vliv na odraz dopadajícího slunečního záření…

Je také třeba zdůraznit, že ono „rozprašování“ vody není vůbec nic, co by příroda neznala. Stačí trochu silnější vítr a na vlnách na oceánu se objevují bílé „čepice“, ze kterých vítr snadno strhává kapičky vody. To se děje už při rychlostech větru kolem 10 m/s, které jsou na oceánu velice běžné. A děje se to v měřítku o mnoho řádů větším, než co zmůže nějakých 1900 lodí. Silně pochybuji o tom, že by tady 1900 plachetnic něco měřitelným způsobem změnilo…

Ale i lidé už tohle dlouho dělají a ve větším měřítku, než by to dokázaly Lomborgovy lodě. Stačí připomenout chladicí věže elektráren. Každá z nich dodá do atmosféry několik krychlových metrů vody za sekundu ve formě drobných kapiček vody. Tedy něco podobného, co by zřejmě měly dělat ty plachetnice. Podívejte se ale někdy na to, jak se ty vlečky chovají. Je-li vzduch suchý, netvoří se v něm přirozená oblačnost, ale i vlečky zanikají často jen po několika stech metrech. Prostě ty kapičky se po pár desítkách sekund vypaří. Na to, aby vydržely déle, potřebujete především vysokou relativní vlhkost okolního vzduchu. Ale v takovém vzduchu se zase zpravidla oblačnost tvoří i sama, i bez rozprašování nebo chladicích věží…

Prostě – budou-li nad oceánem podmínky pro tvorbu a existenci oblačnosti, tak ta se tam vytvoří sama, i bez těch plachetnic. Nebudou-li podmínky, ani Lomborgových 1900 lodí na tom nic nezmění a žádnou déletrvající oblačnost nevytvoří.

Ať dělám co dělám, vychází mi to prostě celé jako jeden velký nesmysl.