Státní zástupce Ivo Ištván se v souvislosti s kauzou uplácení některých poslanců nechal slyšet, že je možné otevřít i některé již uzavřené případy. Napadá mě jeden kandidát na takové otevření. Úvodem si ale dovolím krátké připomenutí okolností, za nichž došlo ze strany pana Drobila k podobným nabídkám, jaké obdrželi pánové Fuchsa, Tluchoř či Šnajdr.


Bývalý ministr životního prostředí měl nastavený se svým poradcem Knetigem podobný „manažerský model“ jako expremiér s paní Nagyovou. Kdekoliv přišel na jednání Knetig, všichni věděli, že vzepřít se jeho pokynům bude znamenat problém se samotným ministrem. Ministr však údajně nevěděl, jaké pokyny jeho poradce dává. A sám ministr žádný (písemný) pokyn nikdy nedal. Jen vyslovil přání. Když jsem se poradce ptal, co by se stalo, kdybych „přání“ pana ministra nevyhověl, řekl: „Takovou variantu si vůbec nemusíš připouštět“.

Na rozdíl od některých vojenských generálů jsem si ale dovolil připustit variantu, že se nebudu řídit (ne)oficiálními pokyny, a to mj. v kauze bývalého starosty Chropyně pana Macháčka. S ním se v době, kdy jsem byl ředitelem Státního fondu životního prostředí, pan premiér dohodl (bez mého vědomí), že bude dělat náměstka v tomto státním fondu.

Dovolil jsem si zřejmě hodně. Exministr Drobil mi později řekl, že se děsil, když jsem 12.11.2010 veřejně dementoval, že bych participoval na tom, přihrát panu Macháčkovi trafiku. Prostě přání pana premiéra i pana ministra se tehdy považovalo za něco svatého. Jedenácté přikázání: Nebudeš odporovati realizaci politických dealů.

Asi ještě více jsem si dovolil, když jsem kromě kšeftů statisícových „nerealizoval“ ani obchody miliónové resp. miliardové. Nevyslovil jsem souhlas s předraženou zakázkou na výstavbu čističky odpadních vod, nepřevedl jsem poslušně miliardy korun do (modrých) bank jako ředitel Lesů ČR ani jsem nedal skoro sto miliónů za neefektivní poradenství.

Dnes už trochu rozumím tomu, proč mi paní Nagyová neodpověděla na mou tehdejší žádost o schůzku s panem Nečasem, na níž jsem chtěl požádat o zapojení Bezpečnostní informační služby při „monitorování“ činnosti pánů Drobila, Knetiga a Fibingra (dřívější náměstek Státního fondu životního prostředí loajálně spolupracující s panem Knetigem).

Ani jeden z uvedených pánů nijak neohrožoval manželku pana premiéra. Přiznám se, v té době jsem netušil, jaké jsou priority tajných služeb při sledování osob a veden představou, že je nezbytné chránit občany nejen před vlivem svědků Jehovových, ale také před vlivem svědků Drobilových, rozhodl jsem se nahrát schůzky sám a nespoléhat se na nějaké generály.

Když jsem později ministrovi oznámil, že mám nahrávky, na nichž Knetig mluví o krádežích v Lesích ČR a kde tlačí na realizaci různých problematických zakázek a transakcí, Drobil byl v šoku. Nikoliv z toho, jak se chová jeho poradce, ale z toho, že si někdo dovolil pořídit nahrávku.

Z šoku se nicméně brzy vzpamatoval a hned z rukávu vysypal varianty řešení. Předně mi nabídnul, že můžu zůstat na postu ředitele Státního fondu životního prostředí. Měl „pouze“ tři podmínky. Zničit nahrávky, odpřisáhnout, že žádné další neexistují a ve všech následujících krocích jednat v souladu s „přáními“ pana Knetiga a Fibingra.

Druhá varianta spočívala v nabídce postu náměstka ministra životního prostředí, pochopitelně při splnění skoro stejných podmínek jako při variantě první. Jediným rozdílem by zřejmě bylo, že na ministerstvu životního prostředí bych nemusel poslouchat výše uvedené pány, ale šéfa sekretariátu pana ministra.

Dnes jsem rád, že jsem ani na jednu z uvedených nabídek nekývnul. Už bych byl možná stíhaný za přijetí úplatku v podobě postu náměstka. Zatímco na post ředitele Státního fondu životního prostředí jsem mohl rezignovat „dobrovolně“ jako na své mandáty rezignovali páni poslanci, těžko bych asi vysvětloval, proč jsem zničil nahrávky o korupčních nabídkách, když neoznámení korupce je již samo o sobě trestným činem.

Kladu si ale otázku, zda by orgány činné v trestním řízení neměly přece jen otevřít jednání pana Drobila. Přestože jsem úplatek nepřijal, již jeho nabízení je trestné. A jak vyplývá z výše uvedeného, nešlo o „obyčejnou“ nabídku lukrativního postu stranickému kolegovi tak, jak se o to pokoušel expremiér v případě pana Macháčka. Šlo o nabídku, která se měla realizovat jen a pouze tehdy, když by byly zničeny důkazy o jednání exporadce Knetiga.

Ať už orgány činné v trestním řízení kauzu Drobil otevřou nebo ne, budete si ji moci otevřít sami, pokud Vás zaujme mnou připravená knížka Zničte to nebo to zničí Vás aneb Modrá nikoliv zelená banka. Tuto knížku se chystám vydat po letních prázdninách.