Investiční životní pojištění se u nás pomalu stává synonymem pro zlodějnu. Nepoužívám záměrně slovo krádež, protože krádež je trestný čin a ten se stane, když je někdo okraden nedobrovolně. Při uzavírání některých pojistných smluv ale může klient pojišťovny odevzdat podstatnou část svého pojistného dobrovolně resp. často nevědomky.

Pro ilustraci vezmu případ klienta, který platí na pojistném 2000 korun měsíčně. Pro zjednodušení: 500 korun půjde na krytí pojistné ochrany (kolik jde ve skutečnosti se klient často nedozví) a 1500 korun do tzv. spořící složky. Ročně tedy „má jít“ na spoření 18 000 korun, za dva roky 36 000 korun. Po dvou letech se ale naskytne „výhodnější“ nabídka a tak klient požádá o výplatu odkupného. To však není 36 000 korun, ale třeba jen 9 000 korun. Jak je to možné? 150 procent ročně placené částky stála odměna zprostředkovatele.

Bezzubý sněmovní kompromis

Sněmovna se opakovaně pokusila nehorázné odměny pojistných zprostředkovatelů (ale také pořizovacích nákladů pojišťoven) omezit. Podle poslední verze nelze při výpočtu odkupného v prvních 5-ti letech odečíst veškeré náklady na uzavření smlouvy, ale pouze jejich poměrnou část. Opět uvedu příklad: Když byla odměna pro zprostředkovatele 25 000 korun, nelze po třech letech strhnout z odkupného celou tuto částku, ale „jen“ 15 000 korun.

Klienti pojišťoven by mohli zdánlivě jásat. Odměna 150% ročního pojistného je v průměru za 5 let „jen“ 30% investice. Ale pozor! Novela zákona o pojistných zprostředkovatelích nestanovuje, že odměna může činit maximálně 150% ročně placeného pojistného, což byl dosavadní standard. Nic tak nebrání tomu, aby se provize zvedly na 250%. Po dvou letech se v takovém případě sice bude moci odečíst jen 100% ročně zaplacené částky (tj. klient po dvou letech může dostat jen polovinu „investice“), ale nemusí pršet, stačí když „kape“.

Zůstane i Senát ve vleku finančního trhu?

Pojišťovny ani pojistní zprostředkovatelé proti novele zákona, která před necelým měsícem v Senátu „přistála“, nic nenamítají. Nemají důvod. Zůstávají jim volné ruce v tom, jak své klienty „natáhnou“, nechceme-li používat nekorektní výraz „oberou“. Dál mohou vyplácet nehorázné odměny (pojem „okradné“ asi do zákona neprojde), jen účetně je nyní budou muset vykazovat jako zálohy. Že by klienti odcházeli po 2 letech, nehrozí. Trh s pojištěním se většinou neřídí vůlí klientů, ale vůlí pojistných zprostředkovatelů a/nebo pojišťoven.

Samozřejmě: Kdyby byli klienti informováni, do téměř žádného investičního pojištění by zřejmě nešli. Koupili by si jen pojištění rizika, namátkově by si mohli vybrat investice (nezprostředkované) do nějakého méně nebo středně rizikového podílového fondu (tam se většinou za správu platí ročně 2% majetku a nikoliv 30%) a i při propadu hodnoty podílových listů o 20% by na tom byli většinou lépe. Podotýkám, že při propadu na finančních trzích, jde zpravidla automaticky dolů i hodnota investičního životního pojištění.

Kdyby byli informováni… V tom „kdyby“ je právě zakopaný pes. Pokusil jsem se včera na Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu načíst pozměňovací návrh, který by zvýšil informovanost klientů, pokud odměny za zprostředkování nebo pořízení smlouvy překročí dosud běžné hodnoty. Neuspěl jsem. Tak mi prosím držte palce dnes, kdy novelu zákona o pojistných zprostředkovatelích bude projednávat Senát. Resp. držte palce sobě, pokud o investičním životním pojištění uvažujete. Já zlodějny podporovat nebudu. :-)