Desítky minut před začátkem se u zamčeného vchodu do školní tělocvičny tísnil zástup zimou podupávajících rodičů.

Sněžilo, mrzlo, dech se srážel v chuchvalcích páry…, ale těch, kdo si chtěli zajistit co nejlepší místa v sále, stále přibývalo. Bylo půl šesté a zanedlouho začínala předvánoční besídka, na níž se děti od pěti (nultý ročník) tak do jedenácti let (pátá třída) společně se svými učitelkami a učiteli chystaly potěšit své blízké.

Dveře se otevřely a řady sedadel se rychle začaly plnit. Nejdřív ta nejlepší místa u pódia, za chvíli už nebyla k mání ani ta úplně vzadu a noví příchozí se tak začali, stojíce, řadit za nimi. První řada, druhá. Třetí a čtvrtá pak stály na lavičkách, které jsou nezbytnou výbavou každé tělocvičny, aby přes ty před sebou viděly.

Program začal vystoupením nejmenších. Seděl jsem uprostřed, výhled nic moc, ale o to přeci nejde. Najednou to po mé levé ruce začalo hučet. Otočil jsem se a koukám, že se čtveřice rodičů (nebo spíše tři rodiče a jeden dědeček) odmítla smířit se svým místem vzadu a protlačila se uličkou až téměř k pódiu. Skupinka se držela pohromadě, a spolehlivě tak zakryla výhled poměrně nezanedbatelné části sedícího publika.

„To snad nemyslíte vážně, sakra. To tady jako budete stát, jo? Jděte pryč, nic nevidíme. To jsou lidi…,“ vylétlo z davu sedících pár spravedlivě rozhořčených výkřiků.

Zaclánějící skupinku to zjevně moc nedojalo. Sveřepě sevřené rty a odvrácený pohled dávaly tušit, že se o svůj zážitek nemíní nikým nechat připravit. Starší pán v obleku sice ještě chvíli povykoval něco ve smyslu „To snad není pravda“ a „Přišli jste pozdě, my tu mrzli od pěti,“ ale nakonec i on rezignoval.

V tu chvíli vstal jeden z tatínků, o němž jsem shodou okolností věděl, že se s celou rodinou teprve nedávno vrátil z delšího pobytu v Austrálii. „Nezlobte se prosím vás, ale my přes Vás nevidíme. Mohli byste se prosím sehnout či to udělat nějak tak, abychom viděli my i vy.“

Skupinka se na něj překvapeně podívala. Shýbat se nikomu z nich očividně nechtělo, ale pomalu, s rozpaky a patrnými známkami niterného boje se všichni váhavě vydali dozadu k řadám stojícího obecenstva. Když míjeli „mého“ tatínka, bylo slyšet, jak šeptá „Děkuju.“

Byla to moc hezká besídka. Školáci převlečení za různá zvířata zpívali, tancovali, recitovali. A jejich rodiče (včetně mojí paní a mě) se dmuli pýchou nad tím, jak mají skvělé děti.

Přeji všem školákům, jejich rodičům i Vám, se kterými se setkávám na těchto stránkách, co nejhezčí prožití nadcházejících svátků vánočních a v novém roce pak pokud možno co nejméně sporů v uličkách.

P.S. Já vím, že to takto ne vždy funguje. Ale myslím, že stojí za to pokusit se. Zdá se, že občas to může vyjít.

A nakonec ještě jedna Zimní cesta (pro potěšení). Ne ta od Schuberta ;-), ale od našeho starého srubu v Posázaví, kde píšu tento blog (děti už spí, celý den jsme bobovali, koulovali se, blbli ve sněhu…, usnuly hned, jak padly do postele. Poslouchám vánoční zpěvy, přikládám do rozžhavených „kaborek“ a když občas vykoukne mezi mraky měsíc, vyjdu se podívat, jak se jeho světlo odráží od sněhu, pod nímž se choulí liduprázdné údolí. Je to trochu kýč, ale krásný… a na duši hotový balzám…)