Rozvaha znamená, že jednáte na základě vlastní zkušenosti a úvahy, nedáte si vnutit postup zvenčí, necháte věci dozrát. V případě Kosova ministr Schwarzenberg takový postup sliboval. Říkal, že nebudeme spěchat.

Co se absolutně nedaří např. v případě radarové základny USA v ČR, o to jsme se mohli pokusit tady. Zahraniční politika by měla být zakládána na úsilí o solidní konsensus v rámci ústavy – hodnot, které by měly být společné. Rozvážně působící Schwarzenberg se mohl pokusit „odstranit bariéry“ a vyrazit cestou sjednocující politiky. Kosovo byla dobrá příležitost.

Proběhla pozoruhodně široká veřejná debata v našich médiích a také rozprava v poslanecké sněmovně působila věcně a na podobě závěrečného usnesení se podílely všechny politické strany.

Neměli bychom se nechat tlačit datem blížícího se Bukurešťského summitu NATO. Kosovo je stále příležitost vzít v potaz všechny výhrady a pochyby a formulovat vlastní názor.

Neměli bychom se chovat jako manipulované loutky. Argumenty, které zazněly v domácí debatě, jsou velmi vážné. V případě Kosova nejde o klasické uplatnění práva na sebeurčení, protože kosovští Albánci usilují o vytvoření již druhého albánského státu. To je nelegitimní.

Uznání kosovské nezávislosti není vůbec dobré řešení pro Evropskou unii. Území je to chudé a tak malé, že bez pomoci zvenčí není schopno samostatného života. My Evropané jsme rezignovali na vlastní požadavky, které jsme pro řešení otázky Kosova vyhlásili v plánu „Standardy před statusem“. Ani to málo, co jsme požadovali, nebylo zdaleka splněno: zaručit vládu zákona, volný pohyb osob či fungování demokratických institucí. Nikde žádný pokrok. Menšiny v Kosovu nemají možnost volného pohybu, dochází k národnostně motivovaným vraždám, nevídaným způsobem bují korupce a organizovaný zločin.

Původně jsme byli v Evropě znechucení americkou podporou „Kosovské armády“, která byla dříve v USA oficiálně deklarována jako teroristická organizace. Dokonce jsme plánovali podpořit jiné části kosovské společnosti, které by nám byly hodnotově bližší. Zásady padly pod stůl. Teď jsou nám dobří „vlci v rouše beránčím“ jako Hashim Taci. Co jsme to za čamrdy, když dnes mhouříme oči a tváříme se, že nevidíme rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které potvrzují povinnost „zachovávat suverenitu a teritoriální integritu“ Srbska a mluví o budoucím uspořádání provincie Kosovo jako o „podstatné autonomii se smysluplnou samosprávou.“

Srbsko podalo do Haagu žalobu. OSN platnost svých rezolucí garantujících územní integritu Srbska bezpochyby potvrdí a Srbsko uspěje. Co budeme dělat potom?

Srbům bouřícím se v Mitrovici dnes říkáme, že musí zůstat součástí albánského Kosova. Máme pro to také nějaké argumenty kromě vojenské síly? Jestliže mohlo Kosovo vzniknou na základě etnických požadavků Albánců, proč by Srbové v Mitrovici měli respektovat nějaké jiné principy? Od této chvíle naše tanky a vojáci pro ně budou nepřátelskou silou.

Pane ministře Schwarzenbergu, nemůžete všechny tyto výhrady jen tak přejít konstatováním, že „naší přátelé Srbové blbli trochu víc než naší přátelé kosovští Albánci“, a na základě toho předložit vládě návrh na uznání kosovské nezávislosti.

Není možné neargumentovat, ignorovat usnesení poslanecké sněmovny a stavět nás před hotovou věc.

Přeji panu ministrovi pěkné Velikonoce, pevné zdraví a české zahraniční politice, ať jí nikdo nedělá protektora.