Někdy slýcháváme, že Čína má tak dlouhou tradici, že je nemístné současnému režimu cokoli vytýkat. Vždyť když Číňané chodili v brokátu, my jsme ještě pobíhali v kožešinách. Ono je to ale složitější.

Občas zaznívá z úst politiků a jiných veřejně činných osob, že Čína má za sebou pět tisíc let kultury, a tudíž se nehodí, abychom jí cokoli vytýkali. My, kteří jsme ještě nedávno běhali po Evropě v kožešinách, máme přece právo leda tak na to, uctivě mlčet a případně se poučit od staršího a zkušenějšího. Toto tvrzení je přitom slyšet nejen v naší zemi, ale stalo se argumentem, který ČLR úspěšně podsouvá publiku i v dalších zemích. Je tu ovšem jeden háček – či spíše háčky dva.

Prvním z nich je zřejmá absurdita vlastní logiky takového uvažování. Představme si, jak by asi vypadala zahraniční politika a geopolitické rozložení sil, kdyby se síla států a jejich role obecně na mezinárodní scéně odvíjela mechanicky od stáří „jejich“ kultur. Předstírejme na chvíli, že stáří příslušných kultur lze jednoznačně stanovit a že obyvatelé moderních států jsou jejich právoplatní dědicové. V rámci Evropy naši politici na základě tohoto principu vždy poslušně srazí paty, když jim káže řecký nebo italský premiér. Ti mají hlavní slovo, nikdo nesmí na adresu Řecka či Itálie říct ani maličkou výtku. Natožpak se pohrdlivě vymezovat vůči „líným Řekům“ – nemám-li pravdu? Následují, soudím, románské země, snad možná ještě s Velkou Británií, a potom západoevropské země germánské. Ti všichni jsou před námi. A celosvětově? Světu velí Egypt a státy Mezopotámie, tedy ony arabské státy, které všechny u nás tak nesnášíme, popřípadě se jich bojíme. Čína tahá za kratší špagát, je na tom stejně jako Řecko, možná trochu před ním, možná trochu za ním, záleží, jak to počítáme. Působí to prapodivně, ba snad dokonce skandálně? Ale vždyť se jen důsledně řídíme zásadou, s níž se operuje v případě ČLR!

Druhý háček spočívá v tom, že oněch pět tisíc let čínské kultury není nic jiného než účelová propagandistická lež. Když byl zástupce čínského premiéra Sung Ťien v roce 1995 na státní návštěvě v Egyptě, zastyděl se, že Čína notně zaostává ve srovnání se starým Egyptem. Zástupci Egypta se totiž v projevech honosili právě stářím egyptské civilizace, spíš však pro řečnickou okrasu, než že by z toho mělo něco vyplývat pro mezinárodní roli země. Tehdy se v Číně rozhodli, že musí zapracovat na tom, oněch pět tisíc let si pro sebe také vymyslet. Vědci dostali peníze a jasné zadání: rozpočítat legendární vládce až po Žlutého císaře tak, aby to vyšlo k roku 3000 př. n. l., a dodat k tomu nějakou tu podpůrnou pseudohistorickou omáčku. A podařilo se. Hlavně se však podařilo tento příběh dobře prodat, a to jak publiku domácímu, tak publiku cizímu. Snad nikoho ze zahraničních politiků a novinářů nenapadlo zkoumat, jak tomu doopravdy je.

Je třeba připomenout, že nejstarší čínské písemné prameny pocházejí z doby kolem r. 1200 př. n. l. O událostech z doby ranější, tedy prehistorické, se dozvídáme výhradně z archeologických nálezů, nechceme-li ovšem věřit povídánkám o více než tisíc let mladších kronik. A pokud chceme, potom se i my vraťme k praotci Čechovi a Přemyslu Oráči. Objektivně vzato, nejstarší útvar, o němž je možno uvažovat jako o raném státu a o němž se dozvídáme z vykopávek, se na středním toku Žluté řeky objevuje kolem r. 1900 př. n. l. (tzv. kultura Er-li-tchou). Jak si jeho obyvatelé říkali a jak se identifikovali, přirozeně netušíme. Ale to ještě pořád nejsme pět tisíc let zpátky. V té době v oblastech dnešní severní Číny právě začínala vzkvétat pozdně neolitická kultura Lung-šan. Úroveň zpracování lungšanské keramiky je obdivuhodná, ale o městských centrech či dokonce o státní organizaci nemůže být řeč. Ty jsme schopni zachytit až právě u zmíněné kultury Er-li-tchou, která, pravda, na Lung-šan v hmotné kultuře navazuje. Zdali můžeme o lungšanské kultuře uvažovat coby o „čínské kultuře“, je otázka, kterou si každý musí zodpovědět sám. Osobně se domnívám, že pokud odpovíme kladně, bude na místě, abychom si v případě české kultury taky nějaká ta století, ba tisíciletí přidali. A konec konců, proč vlastně nepovažovat první Praindoevropany za předchůdce Čechů? Tím bychom se dostali i před čínských „pět tisíc let“! Až se zase jednou bude čínský velvyslanec podrážděně vyjadřovat k nějaké české události, navrhuji, abychom ho odbyli s tím, že česká kultura má za sebou víc než pět tisíc let a že v době, kdy se Číňané kolem Žluté řeky ploužili pěšky, „našinci“ již ochočili koně a používali vozy, které podle nejnovějších poznatků i vynalezli.