Je to již více než dva roky od doby, co náš život udělal prudkou odbočku ze svého očekávaného kurzu a začal na nás chrlit věci, o kterých jsme si mysleli, že se nás týkat nemohou a nebudou. Pandemie, přírodní katastrofy, politické bouře a války. Pozvolna se přelévají z jednoho do druhého tak, že nám nezbývá ani chvilička na vydechnutí a zpracování událostí uplynulých.

Ani jedna z výše jmenovaných věcí není novinkou. Teď se ale zdá, že přicházejí všechny ve stejnou dobu, a tím se nám situace komplikuje. Celá pandemie už byla sama o sobě velkým náporem na psychiku. Ztráty na životech se staly každodenní realitou, mezilidský kontakt, který pro nás dříve býval útěchou, se proměnil ve zdroj strachu. Děti ztratily možnost socializace, která je pro ně tak důležitá, dospělí zase v mnoha případech zdroj obživy. V tomto výčtu by se dalo pokračovat opravdu dlouho. A pokaždé, když už to konečně vypadalo, že by se snad mohlo začít blýskat na lepší časy, přišla další rána a naše naděje byla zadupána do země.

V posledních měsících se o Covidu už tolik nemluví. Téma, které ho vystřídalo, však není o nic příjemnější, naopak. Dění na Ukrajině nás pohlcuje, média jsou plná hrozivých reportáží, děsivých svědectví a doprovodných fotek i videí. Ve spoustě z nás se odehrává vnitřní boj dvou stran, z nichž jedna požaduje informace a chce zůstat v obraze, zatímco druhá říká, „Už dost!“. Přepadají nás pocity bezmoci a beznaděje a nezáleží, jak moc pomáháme finančně či jinak.

Malou útěchou nám mezitím může být to, že naši političtí představitelé se během posledního půlroku vystřídali a po dlouhé době nás tak reprezentují politici, kteří netíhnou k Rusku a nejsou součástí jeho propagandy. Raději si ani nechci představovat, jak rozdílná by situace byla, kdyby loňské volby dopadly jinak. Výroky Tomia Okamury, Andreje Babiše a dalších nám o tom tak jako tak dávají docela přesnou představu.
Po dlouhé době jsme tedy vnímáni jako rovnocenný partner ostatních evropských států. Co se týče pomoci lidem, kteří k nám utíkají před válkou, rozhodně se také nemáme za co stydět. Přesto se zdá, že žádná pomoc není dostatečná.

A já se tak nemůžu ubránit myšlenkám na to, jak bude vypadat naše budoucnost. S rostoucími cenami energií a životních nákladů vůbec, propastnými rozdíly v názorech mezi politiky i mezi občany. A celkovou situací v Evropě i ve světě, naše budoucnost nevypadá zrovna růžově. A nám tak momentálně nezbývá nic jiného, než se připoutat a doufat, že tato jízda dopadne nakonec dobře. A nezapomínat na to, že abychom byli schopni pomáhat druhým, tak jak to děláme nyní, musíme se v první řadě starat i o sebe a o své duševní zdraví a pohodu.