Sotva jsme zažili bizarní rok, ve kterém léto opanovalo větší kus jara i podzimu, už nás pro změnu jaro předčasně okrádá o zimu. Rozzářené reakce lidí mě nenechávají na pochybách, že Češi jsou tvorové veskrze teplomilní, ale také bezmezně tupí a sebedestruktivní. Důchodkyně o berlích se v dopolední tramvaji raduje, jak ranní mrazíky rychle vystřídalo krásné teplo. Co víc, prý je skvělé, že to má vydržet celý týden. Já hynu strachem, aby to zas nevydrželo skoro celý rok.

Po nečekaném úspěchu mého loňského blogu o „Krásném podzimu“ jsem tak bohužel nucena napsat jeho pokračování. Byla bych radši, kdybych nemusela. Letošní zima byla do určité míry balzámem na duši. Navzdory očekávání konečně obstojně sněžilo a teploty se víceméně držely v mezích dlouhodobých průměrů. Vyhnuly se nám i abnormální mrazy, které letos trýznily severoamerický kontinent v důsledku vychýleného polárního vortexu. První „jarní den“ uprostřed února mě ale rychle vrátil rovnými nohami zpátky na zem.

Změna klimatu je bohužel stále v plném proudu. Že nám zima tak rychle skončila je navíc známkou toho, že se situace nadále zhoršuje. A koneckonců i v průběhu zimy nás o katastrofálním stavu naší planety přesvědčovaly nejen ukrutné mrazy v USA, ale také ukrutná vedra v Austrálii, v jejichž důsledku letos vyhynula značná část tamní populace kaloňů a spousty dalších divoce žijících zvířat. Také třímetrové závěje sněhu v Alpách spadají do ranku extrémního počasí, podobně jako sníh na Havaji, nebo v Las Vegas. Lední medvědi se naopak kvůli roztávající Arktidě přestěhovali do nebezpečné blízkosti lidských obydlí. S ohledem na intenzitu probíhajících změn se dá předpokládat, že loňská vedra a sucho se budou v Česku s nejvyšší pravděpodobností opakovat i letos a dost možná budou ještě mnohem horší. Na mnoha místech republiky je stále kriticky nízká hladina spodních vod. Oxidu uhličitého mezitím v atmosféře každým dnem, hodinou, i minutou přibývá. Měli bychom situaci urychleně řešit intenzivním zalesňováním, ale místo toho naše lesní hospodářství svými špatnými postupy docílilo decimace českých lesů apokalyptických rozměrů. Aby toho nebylo málo, vědci začali bít na poplach, že nám na planetě masově vymírá hmyz. A taky ptáci, a vůbec, veškerá zvířena na Zemi. Za poslední půl století lidstvo údajně vyhubilo okolo 60 % divokého života a octlo se tak nad nebezpečnou propastí svého vlastního přežití. I když si to často myslíme, nejsme bozi a bez fungujícího ekosystému žít nedovedeme.

Všechny tyhle hrůzostrašné události a zprávy, které nepochybně svědčí o rychle se blížícím konci naší civilizace a dost možná i lidstva coby živočišného druhu, se větší část české společnosti stále zarputile tváří, že se vlastně nic moc neděje. Při ranních cestách se synem do školky vídám tisíce aut, jejichž nejčastěji jednočlenná posádka se nezdráhá kvůli svému pohodlí ničit ovzduší všem okolo. Čeští politici se doteď seriózně baví o pokračování v těžbě uhlí a v prodlužování provozu zastaralých uhelných elektráren. A ve veřejné diskusi se lidé předhání v snahách závažnost situace relativizovat. Symptomy měnícího se klimatu bývají nekriticky hodnoceny jako vrtochy počasí, které navíc některé z nás dovedou bizarním způsobem potěšit. Letní plážové typy si pochvalují stoupající teploty, které jako kdyby jim pánbůh dal jako kompenzaci za to, že se nenarodili u Jadranu. Na Novinkách se objevila veselá zpráva o „zasněžené pohádce“ v arizonské poušti. Jindy teplotní extrémy slouží k propagaci technologií, jejichž využívání klimatickou změnu způsobuje a dál zhoršuje. V pořadu Polopatě nás moderátor seznámil s výhodami klimatizované ložnice aniž by se jedinkrát zmínil o začarovaném kruhu, kdy svým ochlazováním zároveň přispíváme k ještě větší produkci skleníkových plynů. Na idnes.cz v únoru psali o důležité roli uhelných elektráren během extrémních mrazů v Americe, tedy to samé v bleděmodrém.

Co je ovšem na celé věci snad to nejhorší je celkový přístup politické reprezentace. Kromě pirátské poslankyně Dany Balcarové se katastrofálním stavem životního prostředí téměř žádný ze stávajících politiků a političek nezabývá, nebo jej maximálně využívá k propagaci jaderné energetiky. Richard Brabec je snad první český ministr životního prostředí, který změnu klimatu nijak nepopírá, rád o ní vykládá, ale zároveň navrhuje úplně zcestná řešení, jako je třeba budování dalších vodních nádrží a přehrad. Snad nejzoufalejší je ale jeho tvrzení, že Česko proti změně klimatu nemůže nic dělat. Prý to nemá cenu dokud se nepřidá USA a Čína. Pominu-li fakt, že v obou dvou zemích se o změně klimatu a jejím zmírnění vede mnohem intenzivnější diskuse než u nás, a i tamní snahy se změnou klimatu bojovat značně předčí ty naše, je potřeba si také uvědomit, že každý stát musí začít především sám u sebe. Opravdu chce Richard Brabec rezignovat na obyvatelnost naší země? Skutečně mu není stydno sedět se založenýma rukama a neudělat nic proto, abychom přežili rok 2050?

Přístup Richarda Brabce nás nicméně rozhodně nesmí odradit. Naopak. Bez snahy zvrátit stávající situaci nám totiž zbývá jen zoufalství a beznaděj. Opravdu chceme zbytek svého možná už jen krátkého času na této planetě prožít pasivním sledováním toho, jak se rozpadá náš jediný domov v celém vesmíru? Dá se vůbec kvalitně žít s pocitem, že se svou nečinností a lpěním na starých pořádcích necháváme unášet směrem k propasti, ze které není návratu? Jak se kdokoliv z nás může podívat do tváře svých dětí či vnoučat a bez výčitek svědomí jim předat svět ve stavu, ve kterém se aktuálně nachází? Proč vůbec řešíme důchodovou reformu, když se jako společnost nesnažíme ani o to, aby se lidé mladší 40 let důchodového věku vůbec dožili? Je to snad tím, že si nikdo neumí vymření lidstva představit, nebo si jej připustit?

Jenomže konec naší civilizace a vymření lidstva, když ne celého, tak jeho větší části, je bohužel nepříjemně na dohled. Zbývá nám cca 10 – 11 let na to, abychom to zvrátili. Pokud teď neuděláme nic, tak nám zbývá cca 20 – 30 let, kdy ještě na této planetě půjde žít. Bez hlubších systémových změn to přitom nebude existence nijak příjemná. Postapokalyptická dystopie v pravém slova smyslu. A pak bude konec. Tohle jsme chtěli? Opravu nám za to stály všechny ty dovolené v exotických destinacích, bavoráky v garážích, steaky a bifteky k obědu, a hlavně neochota jakkoliv se nyní postavit na správou stranu lidských dějin?

Přitom řešení jak změnu klimatu zmírnit nebo dokonce zvrátit existuje celá řada. Předně je nutné přejít z fosilních paliv na obnovitelné zdroje energie a ekologickým zemědělstvím nahradit to průmyslové a chemizované. Musíme začít vytvářet nové biorezervace a zalesněné plochy, radikálně omezit chov hospodářských zvířat a odstranit velkochovy. Musíme dělat projekty na zadržování vody v krajině, omezit produkci odpadu a přejít na cirkulární ekonomiku. Potřebujeme podporovat udržitelnou mobilitu, což mimo jiné znamená také zásadní omezení letecké dopravy a turistického ruchu. Součástí řešení je i konec našeho materialismu a konzumerismu. Přestaňme vyrábět a nakupovat všechny ty krámy, které nejsou pro náš život důležité. Inspirujme se v životním stylu založeném na minimalismu. Podporujme emancipaci žen v rozvojovém světě a začněme se seriózně zabývat tím, jak omezit populační růst na Zemi. A tak dále...

Na závěr je nutné vyslovit nepříjemnou pravdu. To, co nyní zoufale potřebujeme, je systém pečující o lidi a přírodu, nikoliv systém postavený na neustálém zisku. Udržitelná budoucnost není slučitelná s neustálým ekonomickým a populačním růstem. Planeta, která zůstane obyvatelná i pro naše děti, není slučitelná s kapitalismem a už vůbec ne s jeho současnou neoliberální podobou. Kvůli své závislosti na vykořisťování veškerých dostupných zdrojů, ať už těch přírodních nebo lidských, byl kapitalismus od samého prvopočátku předurčen k vlastní sebedestrukci. Tím spíše v jeho hypertrofované neoliberální podobě, která lidem dala svobodu planetu plundrovat bez jakýchkoliv regulací a trestních postihů. Budeme-li nadále odmítat jakékoliv limity naší neudržitelné činnosti, sami si nakonec limit vytvoříme definitivní destrukcí jediného ekosystému v celém vesmíru, ve kterém jako lidstvo dokážeme přežít.