Argumentů je spousta, bohužel na obou stranách. A jejich síla se mění a další přibývají.

Čas od času se některá česká politická strana připomene s návrhem na brzké přijetí eura – naposledy tak učinila před pár dny TOP 09. Jak u české populace s tímto návrhem uspět, je problém politický. Dává však tento návrh smysl ekonomicky?
České vlády zkoumají otázku přijetí eura každoročně od roku 2005. Hned od počátku byl závěr tohoto zkoumání vždy stejný: Česko by zatím euro přijímat nemělo. Přitom však v některých pro úvahy o euru klíčových oblastech proběhly za těch 15 let nezanedbatelné změny.
Hlavním argumentem proti přijetí eura byla od počátku odlišnost české ekonomiky od té eurozónové. Přijetím eura totiž dochází k trvalému přijetí měnové politiky Evropské centrální banky (ECB). Pokud je česká ekonomika hodně odlišná, bude v různých obdobích potřebovat jinou výši úrokových sazeb než celá eurozóna; společné sazby pak budou české hospodářství zbytečně rozhoupávat.
Tento argument postupně poněkud ztratil na síle. Česká ekonomika se totiž eurozóně přiblížila v celkovém stupni rozvinutosti a bohatství. Co se týče sladěnosti s hospodářským růstem eurozóny, Česko na tom dlouho bývalo zřetelně hůř než takové Německo nebo Rakousko; dnes je na tom podobně.
Pokud by úroková politika ECB byla pro Česko po přijetí eura přece jen příliš přísná nebo uvolněná, Česko ji teoreticky může kompenzovat opačným nastavením své národní rozpočtové politiky. České vlády mají pro takovou „obranu“ výrazně víc prostoru než dřív: mohou si dovolit zřetelné rozpočtové schodky, protože český veřejný dluh v posledních letech klesl na pouhých 30 procent HDP. V praxi je ale tento scénář obrany velmi nepravděpodobný, protože vlády a parlamenty rozhodují většinou daleko pomaleji než centrální banky.
Obrana proti sazbám ECB, pokud by českou ekonomiku podchlazovaly nebo přehřívaly, může vznikat i „zdola“ – zejména tím, že pracovní síly se budou přesouvat z Česka do zahraničí, nebo opačně. Zde se situace nejspíš mírně zlepšuje, přinejmenším co se týče schopnosti české ekonomiky plnit volná místa pracovníky ze zahraničí.
Celkově lze tedy říci, že makroekonomické NE euru trochu povadlo. Proti němu vždy stálo jasné mikroekonomické ANO: po přechodu na euro už nebudeme muset před cestami do zemí eurozóny platit směnárnám za výměnu bankovek; při nákupech v zahraničí nebudeme muset pracně přepočítávat ceny do korun; české firmy přicházející do styku s eurem už nebudou muset účtovat ve dvou měnách a nebudou muset platit za pojištění proti nečekaným změnám kurzu.
I tady ovšem došlo k obroušení hran. Na živobytí směnárníků přispíváme čím dál méně, protože stále častěji v cizině platíme kartou. Firmy si na účtování ve dvou měnách zvykly; o přechod na euro nijak zvlášť nestojí, neboť by znamenal výrazné dodatečné výdaje na změny účetních systémů a na přeškolení příslušných zaměstnanců (i když hlasy z IT sektoru říkají, že přechod by byl triviální, tj. že problém je jen v hlavách manažerů). Výši nákladů na pojištění proti změnám kurzu koruny k euru dokázaly mnohé firmy postupně stlačit „přirozenou“ cestou: například když vývozci dostanou za své zboží eura, větší část než dřív vydají – rovnou v eurech, bez výměny do korun – za své vstupy a za úroky. Z mikroekonomických výhod přechodu na euro tak v plné síle zůstává už asi jen ta, že by odpadlo přepočítávání cen z eur do korun.
Za uplynulých 15 let se ovšem debata o přijetí eura zkomplikovala o některé nové argumenty. Například vstupem do eurozóny daná země ihned odevzdává značnou část dohledu nad svým bankovním sektorem do rukou ECB; to nezní moc dobře. A musí přispět značnými sumami (v případě Česka desítky až stovky miliard korun) do Evropského stabilizačního mechanismu ustaveného v roce 2012, aby poskytoval půjčky členským státům eurozóny v případě jejich potíží; pokud čekáme potíže spíš jinde než v Česku, pak ani toto není dobrá zpráva. Nicméně celou tuto dodatečnou zátěž zatím zvládají i jiné členské země eurozóny, snad bychom ji tedy zvládli taky.
Nejnovějším argumentem pro euro bude případný odchod Spojeného království z Evropské unie. Tímto odchodem totiž dramaticky klesne síla zemí stojících mimo eurozónu při vyjednávání o tématech, kde můžou mít členové eurozóny jiné zájmy než část EU bez eura – například ohledně regulace finančního trhu. Nepoměr sil se ještě mírně zesílí, pokud se časem podaří vstoupit do eurozóny Chorvatsku a Bulharsku.
Argumentů pro i proti přechodu na euro je od počátku celá řada a další ještě přibyly – bohužel na obou stranách vah. Jednoznačný celkový objektivní závěr typu ANO/NE tedy ani nadále není možný. Každý z nás si musí udělat svůj názor sám.
Já osobně jsem se během let ve světle všech uvedených změn v seznamu a síle argumentů posunul (za předpokladu brexitu) od mírného NE k mírnému ANO. Slovo "mírné" je na místě z toho důvodu, že členství v eurozóně nikdy nebylo, není a nebude pro českou prosperitu klíčové: pokud bude česká domácí národohospodářská politika rozumná, budeme prosperovat i bez eura.

(upravená verze vyšla v LN)