Ministerstvo financí slavnostně oznámilo, že dá českým domácnostem možnost opět si nakoupit spořicí státní dluhopisy. Celá akce je zajímavá jak z pohledu finančního, tak – možná trochu nečekaně – z pohledu výchovného a vzdělávacího.

Z hlediska hospodaření českého státu jde principiálně o rozumný tah. Pokud si lidé dluhopisy nakoupí a budou je držet až do konce, tedy po celých šest let, stát jim vyplatí navrch částku, která bude odpovídat ročnímu úročení 2,07 procenta. Na „obvyklém“ trhu, kde si dluhopisy kupují velcí hráči, by ministerstvo za současných okolností peníze na šest let sehnalo v případě, že by nabídlo roční úročení zhruba kolem 1,8 procenta.
Z porovnání těchto dvou čísel je zřejmé, že Dluhopisy Republiky, jak se nové cenné papíry pro domácnosti vznosně nazývají, budou v poměru k situaci na trhu úročeny zbytečně štědře. Nic moc na tom nemění ani fakt, že stát si rovnou z výnosu dluhopisů vezme formou srážkové daně 15 procent výnosu, takže čistý výnos bude jen asi 1,76 procenta. Standardní investoři totiž z výnosů dluhopisů platí také daň, a to ve srovnatelné výši.
Standardním dluhopisům se ty „republikové“ podobají v tom, že investor nebude nucen je držet celých šest let, nýbrž bude se jich moct zbavit podle své úvahy výrazně dříve (konkrétně jednou za rok). Tady má ovšem věc jeden háček: dluhopisy bude možné prodat jedině zpátky ministerstvu, přičemž ministerstvo investorovi vyplatí předem jasně dohodnutou část uvedeného výnosu, tedy jakýsi „mezivýnos“. Ten bude v prvních letech velmi nízký, pak rychle poroste a nejvyšší bude až v posledním, šestém roce držby.
Ponechme teď stranou fakt, že výše spočtený celkový čistý výnos pod dvě procenta bude nejspíš pod inflací, takže hodnota částky, která investorovi zůstane po šesti letech držby dluhopisů, bude v reálném vyjádření nižší než hodnota, kterou do dluhopisů vložil na začátku. To je sice smutné, ale důležitější je relativní srovnání s jinými dostupnými investičními nástroji. To jest, relativní finanční výhodnost republikových dluhopisů z pohledu domácností bude záviset na porovnání jejich zmíněných mezivýnosů s výnosy, které budou pro podobnou splatnost k mání u jiných investičních příležitostí.
V prvních letech budou výnosy z dluhopisů nepříliš daleko od sazeb, které lze čekat u investic s podobně velmi nízkým rizikem, tedy u (ročních nebo dvouletých) termínovaných vkladů u bank – například po třech letech držení dluhopisu bude v případě odprodeje zpátky státu výnos činit pouze jedno procento. Výnos z dluhopisů se „vynoří“ nad tržní poměry až teprve ke konci šestiletého života dluhopisů.
Popsaná trochu nezvyklá konstrukce výnosů znamená, že držba dluhopisů bude pro investora dávat smysl jedině v případě, že bude připraven postrádat investované peníze aspoň dejme tomu pět let. Stát tedy bude štědrý jen k těm, kdo mu své peníze ponechají na (skoro) celou dobu splatnosti dluhopisů. Rýsuje se tak podobnost se stavebním spořením, které ovšem umí nabídnout výnos o více než polovinu vyšší. Pro ty bohatší z nás jsou na druhé straně dluhopisy zajímavé tím, že na osobu mají limit až u investice ve výši jeden milion korun, zatímco stavební spoření jen něco přes 100 tisíc.
Z uvedeného plyne, že stát na dluhopisech zřejmě příliš neprodělá. Navíc rozšíří okruh svých věřitelů o domácí veřejnost, což bývá věřitel poměrně loajální a klidný. Co se podílu tohoto typu věřitele na celkovém dluhu týče, jsme v rámci Evropské unie spíše lehce pod průměrem.
Celá akce má ale i jinou, nefinanční, dalo by se říci až vzdělávací rovinu. Každá nabídka prodeje dluhopisů do rukou domácností totiž nepřímo zvyšuje jednu složku finanční gramotnosti české populace: upozorňuje, že existuje jakýsi státní dluh, který vláda musí dokázat někomu prodat, protože jinak by neměla dejme tomu na platy státních zaměstnanců nebo opravy silnic. A že vláda je koneckonců dlužník jako každý jiný, a pokud jí chceme půjčit své peníze (tím, že si koupíme dluhopisy), měli bychom se možná trochu zamyslet nad rizikem, že nám je nevrátí, respektive nad možnostmi, které vláda má, aby zajistila, že bude schopna nám je vrátit. A že hlavní takovou možností je samozřejmě zvýšení daňového zatížení, jež se může dotknout kohokoli, kdežto prospěch z něj budou mít jen ti, kdo budou držet dluhopisy.
Pokud ovšem chtělo ministerstvo financí svými dluhopisy i takto vzdělávat, mělo výnosy nastavit přece jen přitažlivěji. V nynější podobě totiž budou dluhopisy končit nejspíš převážně jen v rukou spíše bohatších českých rodin, které potřebují na šest let velmi bezpečně uložit pár milionů korun.