Komunisté nevylézají z děr, vylézá něco docela jiného
Děje se něco špatného, ale při pojmenování nebezpečí vězíme ve schématech minulosti.
Aktuální politická situace objektivně posiluje Komunistickou stranu Čech a Moravy, což vede k poměrně hojným emotivním výkřikům, že komunisté „vylézají z děr“, že „už jsou zase u moci“ či „už jsou tady zase“. Zkusme ale při hodnocení aktuální situace trochu poodstoupit od schematismu černobílého antikomunismu, abychom v naší analýze nevězeli v minulosti.
Tak předně, když se podíváme na komunistickou stranu, nemůžeme v ní vidět nějakou radikální pěst dělnické třídy, která by chystala revoluci a opětovné sociální přemalování společnosti. Mnohem více se jedná o politickou „firmu“ – vlastně v něčem podobnou SPD Tomia Okamury, která nesází na aktuální strachy, ale minulé reminiscence a protestní rétoriku proti „režimu“ po roce 1989. Je na tom významově vtipné, jak sami nedokáží opustit slovník normalizace ve smyslu „režimu“. Pokud nás nyní iritují, je to z dvojího důvodu, významná část společnosti je prostě nechce u moci – jakkoliv nepřímé – ale oni u ní během třiceti let už párkrát byli… Druhý důvod je viditelnější, kdy je zpochybňována zločinnost minulého režimu, charakter diktatury, obětí. Je relativizována vina představitelů moci, dokonce vysocí příslušníci Státní bezpečnosti diskutují na akademické půdě. Tato relativizace je bezpochyby nebezpečná a ohrožuje základní důvěru v nynější systém – jenže vůbec nesouvisí s KSČM – ale se stavem společnosti. Komunisté mají nyní jeden z posledních záchvěvů své politické existence, kdy je časem (bez nové generace bezohledných mladých stalinistů) nahradí populisté nejrůznějších barev.
To, co „vylézá z děr“, nejsou komunisté a návrat před rok 1989, to je dřímající stav společnosti, která se ve své většině tak docela nesmířila s podobou transformace devadesátých let. A tento pocit vůbec nemusí souviset s KSČM, souvisí s pocitem lidí z politiky a ne/důvěry v právní stát. Navíc, s pocitem, že by bylo nejlepší, kdyby se o ně někdo postaral. A tím „někým“ bude nyní více hnutí ANO, nežli komunisté. Změna rétoriky i elektorátu tohoto hnutí to jen potvrzuje. Co je ale obecně důležité, celosvětově se začínají zpochybňovat ideály a hodnoty v politice a při správě společnosti. Když hodně odbočím - o koho se má opřít prozápadní liberál/konzervativec, když samotný americký prezident omluví vraždu novináře tím, že se Saudskou Arábií mají USA příliš důležité obchody, než aby se zásadně postavili nějak hodnotově k vraždě? A jakkoliv se zdá být problematika Vojtěcha Filipa od problematiky Donalda Trumpa na hony vzdálená, je si až příliš blízko. Společným jmenovatelem je ztráta (či prostě absence) souboru uznávaných hodnot, které nahrazuje pragmatismus a ekonomická výhodnost. Tyto přístupy přitom využívají soubory frustrací a nenabízejí konkrétní řešení, jen obecné emotivní floskule.
Vrací se nám tedy komunisté a s nimi i režim před rokem 1989? Co je nebezpečné a co je jen obyčejné lidské naštvání, že „komunista“ bude rozhodovat o správě této země? V politické logice jsou reálně po třiceti letech u moci. Co to ale znamená? Rozhodně ne návrat před rok 1989. Žijeme teď veřejnou akceptaci relativizace pohledu na dobro a zlo před rokem 1989. A tato akceptace by nebyla možná, pokud by k ní ve výrazné části společnosti nebyla vůle. Stojíme podle mého na samotné hranici ztráty hodnot demokracie, politické plurality a lidských práv. Pokud jsme ji již nepřekročili… Nežijme proto souboje s minulostí, souboje budoucí budou využívat relativizace minulosti, ale budou mít jinou podobu. Podobu staronových metod zjednodušení politického systému či silnější ruky pro „lepší správy země a starání se o zájmy většiny lidí“. Reagujme proto pozorně a jasně na podobné pokusy, jimž se nyní bohužel v naší společnosti otevírají dveře.
Aktuální politická situace objektivně posiluje Komunistickou stranu Čech a Moravy, což vede k poměrně hojným emotivním výkřikům, že komunisté „vylézají z děr“, že „už jsou zase u moci“ či „už jsou tady zase“. Zkusme ale při hodnocení aktuální situace trochu poodstoupit od schematismu černobílého antikomunismu, abychom v naší analýze nevězeli v minulosti.
Tak předně, když se podíváme na komunistickou stranu, nemůžeme v ní vidět nějakou radikální pěst dělnické třídy, která by chystala revoluci a opětovné sociální přemalování společnosti. Mnohem více se jedná o politickou „firmu“ – vlastně v něčem podobnou SPD Tomia Okamury, která nesází na aktuální strachy, ale minulé reminiscence a protestní rétoriku proti „režimu“ po roce 1989. Je na tom významově vtipné, jak sami nedokáží opustit slovník normalizace ve smyslu „režimu“. Pokud nás nyní iritují, je to z dvojího důvodu, významná část společnosti je prostě nechce u moci – jakkoliv nepřímé – ale oni u ní během třiceti let už párkrát byli… Druhý důvod je viditelnější, kdy je zpochybňována zločinnost minulého režimu, charakter diktatury, obětí. Je relativizována vina představitelů moci, dokonce vysocí příslušníci Státní bezpečnosti diskutují na akademické půdě. Tato relativizace je bezpochyby nebezpečná a ohrožuje základní důvěru v nynější systém – jenže vůbec nesouvisí s KSČM – ale se stavem společnosti. Komunisté mají nyní jeden z posledních záchvěvů své politické existence, kdy je časem (bez nové generace bezohledných mladých stalinistů) nahradí populisté nejrůznějších barev.
To, co „vylézá z děr“, nejsou komunisté a návrat před rok 1989, to je dřímající stav společnosti, která se ve své většině tak docela nesmířila s podobou transformace devadesátých let. A tento pocit vůbec nemusí souviset s KSČM, souvisí s pocitem lidí z politiky a ne/důvěry v právní stát. Navíc, s pocitem, že by bylo nejlepší, kdyby se o ně někdo postaral. A tím „někým“ bude nyní více hnutí ANO, nežli komunisté. Změna rétoriky i elektorátu tohoto hnutí to jen potvrzuje. Co je ale obecně důležité, celosvětově se začínají zpochybňovat ideály a hodnoty v politice a při správě společnosti. Když hodně odbočím - o koho se má opřít prozápadní liberál/konzervativec, když samotný americký prezident omluví vraždu novináře tím, že se Saudskou Arábií mají USA příliš důležité obchody, než aby se zásadně postavili nějak hodnotově k vraždě? A jakkoliv se zdá být problematika Vojtěcha Filipa od problematiky Donalda Trumpa na hony vzdálená, je si až příliš blízko. Společným jmenovatelem je ztráta (či prostě absence) souboru uznávaných hodnot, které nahrazuje pragmatismus a ekonomická výhodnost. Tyto přístupy přitom využívají soubory frustrací a nenabízejí konkrétní řešení, jen obecné emotivní floskule.
Vrací se nám tedy komunisté a s nimi i režim před rokem 1989? Co je nebezpečné a co je jen obyčejné lidské naštvání, že „komunista“ bude rozhodovat o správě této země? V politické logice jsou reálně po třiceti letech u moci. Co to ale znamená? Rozhodně ne návrat před rok 1989. Žijeme teď veřejnou akceptaci relativizace pohledu na dobro a zlo před rokem 1989. A tato akceptace by nebyla možná, pokud by k ní ve výrazné části společnosti nebyla vůle. Stojíme podle mého na samotné hranici ztráty hodnot demokracie, politické plurality a lidských práv. Pokud jsme ji již nepřekročili… Nežijme proto souboje s minulostí, souboje budoucí budou využívat relativizace minulosti, ale budou mít jinou podobu. Podobu staronových metod zjednodušení politického systému či silnější ruky pro „lepší správy země a starání se o zájmy většiny lidí“. Reagujme proto pozorně a jasně na podobné pokusy, jimž se nyní bohužel v naší společnosti otevírají dveře.