Ta naše církev římskokatolická

V mediálním prostředí ateistické České republiky je až s podivem, jaké pozornosti se dostává sporu v církvi římskokatolické, kdy – obrazně řečeno – na jedné straně stojí profesor Tomáš Halík a na druhé primas český, kardinál Dominik Duka. Média si nenechají ujít dramatické aspekty veřejných vystoupení, oficiálního napomenutí, reakce na něj, atd. Je to s podivem, neboť římskokatolická církev se v naší společnosti netěší všeobecnému zájmu – pokud odmyslíme restituční kolovrátek. Přičítám to na jedné straně dynamice sporu – ten je sám o sobě zajímavý, případně tomu, že se v něm hraje na aktuální notu vyrovnávání se s nebezpečím kolem nás. Nebezpečím sice relativně virtuálním, ale přece jen diskutovaným. Ať již vezmeme v potaz kázání otce Piťhy na téma apokalyptického rozvratu lidské společnosti – opřené o vskutku originální úhel čtení istanbulské úmluvy, nebo opatrné či přímo odmítavé „ťapkání“ vedení zdejší církve kolem uprchlické otázky.
Vedení katolické církve osvědčuje historickou vlastnost této organizace, která se podobá těžkopádnému operačnímu systému (nejmenuji konkrétní firmu). Má spoustu problémů, aktualizace moc nefungují a sem tam se v něm objeví nějaká ta bezpečnostní díra. Má ale vlastnost všeobecného rozšíření, uživatelské jistoty pro ty, co se nechtějí příliš trápit učením se s něčím novým. Taková jistota, jakkoliv těžkopádná. A vlastně nemusím sahat ke kulhajícím aktuálním příměrům – stačí použít jeden z výroků počátků církve, že „potřebujeme rybáře, ne filosofy“. Pokud má církev zasáhnout svou spásonosnou misí většinu, musí se ze své historické zkušenosti chovat svým způsobem vstřícně právě k charakteru většiny.
Dokud však byla v minulosti většina společnosti svázána hierarchickým životním určením, bylo to relativně jednoduché. Jakmile se lidská společnost – ta západní – začala věnovat svobodě jednotlivce – začal být problém. Mnozí konzervativci by se jistě rádi vrátili do období před francouzskou revolucí, kdy byla poslušnost zakotvena v danosti společenského statutu. Církev zažila v dějinách leccos, nyní ale žije poslední dvě století v situaci příliš rychle se proměňující situace, aniž by byla navyklá rychle reagovat. Což o to, její historická zkušenost ji zároveň ubezpečuje, že rychlá reakce nemusí být vždy dobrým řešením, mnohé se dalo v dějinách „vyčekat“. Obávám se však, že něco se bohužel vyčekat nyní nedá.
Problémem je totiž stále ostřejší střet s realitou, na který se reaguje společenskou zvyklostí dávno uplynulých staletí. Církev byla v minulém století konfrontována s nebezpečnými náhražkami – ideologiemi nacismu či komunismu. Ne náhodou hovoří dvě papežské encykliky z roku 1937 o modlářství rasy, stejně jako o bezbožném komunismu. Nyní se musí v západní společnosti vyrovnat s nebezpečím blahobytného individualismu. Nepřítelem člověka nyní není zločinná ideologie, ale jeho vlastní pohodlnost, i proto se jeho vinou ani tak nestává konkrétní čin, ale nečinnost, lhostejnost, sobeckost a uzavřenost. Nejsme zde ale od toho, abychom chránili hranice malého kontinentu a na něm vybudovaného blahobytu, jsme zde od konkrétní odpovědnosti každého z nás za nerovnosti a utrpení za těmito hranicemi.
Namísto těchto zásadních výzev se ale potýkáme s absurditami, které se tváří jako základní stavební kameny naší civilizace. Je přitom důležité vnímat, že primárním argumentačním rámcem konzervativců zůstává vina – rámec nepřekročitelných předpisů a pouček, které zajišťují spásu. Jízdní řád osvědčeného operačního systému. A z něho vyplývající konkrétní viditelné závěry. Podle nich budeme spaseni, když nepřijmeme homosexualitu za přirozený stav, budeme spaseni, pokud neumožníme adopce stejnopohlavním párům, budeme spaseni, když budeme bránit území Evropy před jiným náboženstvím. V tomto přístupu je přímo hmatatelná defenzíva, prostě bránit, zabraňovat, držet pozice. Jenomže evangelium má být radostná zvěst, která je pozitivní – a zcela přirozeně ofenzivní.
Církev (a nejen ona) se bude dostávat do rozporuplné situace – jak se vyrovnat s výzvami, jejichž řešení negarantuje lepší život zde na zemi – třeba bude vyžadovat uskromnění blahobytu, pokud se chceme vyrovnat s uprchlickou krizí – a udržet si svoji podstatu apelem na skutečně důležité – svědomí a pomoc bližnímu. Církev během posledních století jistým způsobem akceptovala pokrok ve smyslu zlepšení životních podmínek západní společnosti. V pohledu konzervativců tak spojuje rigidní pravidla s udržováním tohoto vysokého – ale vlastně hmotného – standardu. A tuto svěrací kazajku je nyní dle mého nutné opustit. Zjednodušeně a radikálně řečeno – pokud na sebe narazí lidská potřeba mít se dobře s výzvou oběti, je zde církev od toho, aby ukázala cestu oné oběti, jakkoliv může ztrácet body v žebříčku společenské popularity. Její žebříčky by neměly být „z tohoto světa“.

(Osobně prostě nepřestávám věřit, že se to třeba podaří, dojde k postupnému restartu, objeví se odvaha oprostit se od těžkopádného operačního systému a všichni nakonec skončíme v cloudu. :-))