Světová scéna se proměňuje. Většina naší společnosti ne. Vítězí pragmatismus slibující blahobyt. Je však naší hanbou, že nedokážeme jasně pojmenovat zlo.

Při pohledu na poslední zprávy světových agentur jsme možná svědky již zjevného přepisování mocenské mapy světa. Na jedné straně stojí do jisté míry „lokální“ události, jako je například znevolnění svobodného bádání v Maďarsku či tvrdě potlačované demonstrace v Rusku. Na druhé straně končí smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu mezi Ruskem a USA, podepsaná tak slavně v roce 1987. Pamatuji si tehdejší pocity jedenáctiletého kluka žijícího za železnou oponou, že se odehrává nějaký zásadní přelom, když Reagan a Gorbačov podepisovali v Reykjavíku onu dohodu. Učitelka občanské nauky (v té době ještě plné floskulí o třídním boji, základně a nadstavbě, budoucí společnosti „každému podle jeho potřeb“) neopomněla zdůraznit, že žijeme v době historického předělu. A tak mi jeden historický předěl tímto vypovězením v roce 2019 skončil. Navíc následován poměrně realistickou tezí, že podobná smlouva by v novém uspořádání světa měla mít širší rámec, neboť mezi historické rivaly se zcela jednoznačně vklínila Čína. Ostatně, francouzský myslitel Raymond Aron předpovídal na příkladu Japonska již v roce 1954 budoucnost Číny: „Jakmile se Čína, sjednocená pod silnou vládou, pustí do industrializace, bude Japonsko odsouzeno k podřadnému postavení…“ Ale dosti pouze o Číně.

V centru naší středoevropské pozorností bývaly otázky spolupatřičnosti k západu či východu – onen východ býval spíše slovanským sněním 19. století či realitou pod komunistickou knutou. Zatímco k západu nám přese všechno leccos stále chybělo. Náš středoevropský „život mezi“ se soustředil na potýkání se s německým etnikem, což vyvrcholilo hrůznou podobou okupace i následného vysídlení. Dnes je pozice Německa v rámci systému Evropské unie vnímána poněkud jinak. Svou nespornou roli hraje nejen velikost tohoto státu, ale především jeho ekonomická výkonnost, která propojuje sílu politickou a ekonomickou. Část naší veřejnosti nahlíží na Německo kriticky především kvůli nedávné migrační politice, kdy se často skutečnost ztrácí ve změti populistických a účelových hesel. Pokud Německo představuje nejbližší západ, pak je zde Rusko vnímáno opět některými jako nebezpečný východ. O jeho zasahování do evropské politiky a jejích krajních proudů (Itálie, Francie) nemůže být pochyb, přesto to nevyvolává v naší české společnosti nějaké jednoznačné přesvědčení o jeho nebezpečí. Napomáhá tomu bezesporu proruské působení prezidenta republiky, stejně jako ekonomické zájmy Petra Kellnera, opět relativně nedávno vystoupivšího na světlo s prapodivnou a těžko uvěřitelnou tezí o jakýchsi konzervativních hodnotách.

Rusko je každopádně aktivní směrem do Evropy a my jsme jen přirozenou součástí jeho zájmů. Navíc, rozhodně nelze hovořit o tom, že by se jeho aktivity – úspěšné aktivity – vyhnuly německému prostředí. Jak jinak lze hodnotit velký projekt plynovodu Nord Stream2, který obchází pobaltské země a Polsko, aby propojil Rusko a Německo. V čele dozorčí rady ruské společnosti stojí bývalý německý kancléř a nedávno se nechal od ruských železnic pro změnu angažovat bývalý kancléř rakouský. A to vše pod opakovanou mantrou, že jde o „komerční projekt“. To bezesporu. Jen žijeme ve světě, kdy se politika a komerce těžko rozeznává. Je to stejně očividná lež, jako když se Kellner tváří, že nehovoří do politiky. Pokud si totiž pro své zájmy „angažuje“ samotného prezidenta republiky, je to politika jak z učebnice. Nehledě na to, že bychom neměli slovo „komerční“ vnímat neutrálně – to přeci ještě neznamená, že jde o projekt dobrý, výhodný pro život Evropanů. Zvláště když souvisí s budoucími cestami plynovodu na Ukrajině, stejně jako s rusko-německým „obejitím“ Polska.

Bezděky se vybavují události roku 1922 či radikálněji 1939. První je datem smlouvy v Rapallu, kde uzavřely smlouvy deprivované mocnosti první války – Německo a Rusko, druhé je známějším datem společné smlouvy Molotov-Ribbentrop o budoucím dělení Polska. Tyto příklady jsou jistě přehnané, přesto bychom na ně neměli zapomínat, pokud naivně předpokládáme, že vztahy Ruska a Německa by měly být primárně ostražité či nepřátelské. Vůbec tomu tak nemusí být.

Žijeme v době, kdy dostávají v oblasti zahraniční politiky přednost pragmatické výhody před hodnotami. Ne, že by tomu v dějinách bylo po dlouhá období jinak. Vždyť i prvorepubliková role Československa byla na jedné straně vedena ideou demokracie, na druhé straně se stále snažila manévrování směrem k bezpečí a přežití v rámci poválečného systému. Že to nakonec nebylo mnoho platné, když se onen systém zhroutil, byla realita pragmatické politiky. Dnešní „pragmatismy“ mají odlišnou podobu. Jeden hovoří o nemožnosti rozhněvat si velké státy porušující základní lidská práva – Čínu a Rusko. Ten druhý zase klade rovnítko mezi členstvím v EU a čerpáním dotací. Jakoby výhodnost ležela čistě v blahobytu. Zdálo by se, že stačí přijít s takovým politickým systémem, který nabídne blahobyt většině, a jsme ochotni odhodit základní hodnoty svobody občana. Navíc, tak trochu se vymlouváme na informační zmatek, který jakoby nám bránil rozeznávat dobré a zlé, správné a nesprávné. Za vším jakoby vězelo jakési „ale“ v rámci zájmů, skrytých důvodů a neznámých proměnných. Ve skutečnosti nás ale podobný přístup vede k relativizaci jakýchkoliv hodnot. Zmlácení demonstrantů v Moskvě či Petrohradu, systematické potlačování lidských práv v Číně, stejně jako likvidace svobodného bádání v Maďarsku – to vše jsou zjevné, očividné a nezpochybnitelné skutečnosti, které nesnesou relativizaci. Že jsme jí ve většině schopni, je naše hanba.

Často v této souvislosti zaznívá cosi o jinakosti kultur, jiných parametrech systémů, nemožnosti „exportovat“ západní styl do jiné kultury. Na této poznámce je mnoho pravdivého. Ostatně, například komentátor Fareed Zakaria této otázce věnuje mnoho pozornosti, pokud jde o arabský či africký svět. Přesto, nejde zde přece o to, že by měl svět přejímat všechny parametry západních systémů správy věcí veřejných. Jsou zde ale jisté klíčové momenty, dle kterých lze vždy dost dobře poznat, kde již máme co do činění s režimem, který nesnese ani základní hodnotová kritéria. Když je navíc ještě mocensky expanzivní, jako Rusko či Čína, o to hůře. Francouzský sociolog Raymond Aron, již výše citovaný, se nad tím zamýšlel v jednom ze zlomů studené války v roce 1954. Napsal tehdy: „Podstatou západní kultury, principem jejích vítězství a ohniskem jejího šíření je svoboda. Ne všeobecné hlasovací právo, poměrně pozdní a sporná instituce politického řádu, ne parlamentní klání, jedna z metod, jak vládnout prostřednictvím výměny názorů, nýbrž postupně dosažená svoboda bádání a svoboda kritiky, jejímiž historickými předpoklady bylo oddělení světské a duchovní moci, omezení pravomocí státu a nezávislost univerzit.“ Zkusme posuzovat státy na světovém kolbišti ve světle těchto několika málo principů a mnohé by mohlo být jasnější.