Pokušení plnit nereálné předvolební sliby na úkor budoucích generací je příliš silné, proto je zákon tohoto typu v současné chvíli bohužel asi nezbytný.

Druhou říjnovou středu 10. 10. na svém pravidelném zasedání kabinet Petra Nečase projednal a schválil návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti. Hlavním cílem tohoto legislativního návrhu je, jak název jasně napovídá, zabránit dalšímu nadměrnému zadlužování. Zákon nyní putuje do poslanecké sněmovny, kde bude vláda pro schválení potřebovat ústavní většinu 120 hlasů a tedy dohodu s opozicí. Zákon by měl platit od ledna 2014.

Je vůbec takový zákon, notabene ústavní, potřeba? Neměly by stát a územní samosprávné celky dbát o zdravé a udržitelné veřejné finance automaticky? No, teoreticky je takový zákon samozřejmě redundantní, zdravé veřejné finance by měly být automatickým zájmem zodpovědně konajících volených zástupců lidu. Všichni ale dobře chápeme a zkušenost je v tomto ohledu zcela jasná, že praxe veřejných financí a to nejen v kontextu České republiky je jiná. Pokušení plnit nereálné předvolební sliby na úkor budoucích generací je prostě příliš silné a proto je takový zákon v současné chvíli bohužel asi nezbytný.

Za účelem přípravy návrhu ústavního zákona o rozpočtové kázni a odpovědnosti byla v únoru tohoto roku vytvořena pracovní skupina složená ze zástupců všech aktuálně parlamentních politických stran a představitelů ministerstva financí. Dlouhodobá stabilizace českých veřejných financí je cíl jistě bohulibý a tak se zástupci všech parlamentních stran hned na začátku vzorně shodli v otázce potřeby zákona, který fiskální disciplínu nastolí. Z toho, co bylo nyní předloženo, je jasné, že návrh české finanční ústavy je silně inspirován modelem, který před nedávnem zvolili Slováci. Kam přesně tedy pracovní skupina ve svých úvahách dospěla a co je výstupem její činnosti?

Dluhová brzda
Jednou ze základních ingrediencí je takzvaná dluhová brzda. Její princip je jednoduchý. V momentě, kdy vládní dluh -v nominální hodnotě, konsolidovaný, nesplacený ke konci daného roku - dosáhne určité výše (limitů) vstoupí automaticky v platnost opatření definovaná fiskální ústavou. První takovou mezí je zadlužení na úrovni 40 procent HDP, při této úrovni dluhu bude muset vláda poprvé předložit návrhy opatření ke snížení celkové výše dluhu. V intervalu 45 až 48 procent HDP bude vláda povinna předložit návrh snížení výdajů rozpočtu ve výši minimálně 3 procent v roce následujícím a zastropovat výdaje pro roky další. Zároveň automaticky dojde ke snížení platů představitelů státu (ministři, poslanci, senátoři) o 20 procent a zmražení platů státních zaměstnanců. V případě, že výše dluhu bude pohybovat mezi 48 a 50 procenty HDP přibude k předchozím mechanismům povinnost navrhnout vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet. Pokud by vládní dluh překročil hranici 50 procent HDP, musela by vláda předstoupit před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru. Jen pro zajímavost, celková výše vládního dluhu České republiky aktuálně činí přibližně 43,3 procenta HDP.

Fiskální rada
Součástí finanční ústavy je také vytvoření nezávislé fiskální instituce - Národní rozpočtové rady - která má na dodržování zákona dohlížet. Vytvoření nezávislé fiskální instituce tohoto typu se v evropském kontextu pomalu ale jistě stává standardem. V rámci skupiny zemí EU 27 je podobná instituce zřízena všude s výjimkou České republiky, Estonska, Itálie, Malty, Polska, Bulharska, a Finska. Hlavním zamýšleným přínosem Národní rozpočtové rady by měla být určitá depolitizace důležitých aspektů fiskální politiky, aktivní role při jejím monitorování a v neposlední řadě kultivace veřejné diskuse v této oblasti. Národní rozpočtová rada by měla být, v souladu s požadavkem nezávislosti, maximálně autonomní institucí, funkčně a finančně oddělenou od exekutivy. Funkční období členů rady by nemělo odpovídat průběhu politického cyklu, toho lze docílit pomocí principu postupné obměny – jako v případě voleb do Senátu ČR, nebo jmenování členů bankovní rady ČNB. Vymezení působnosti nezávislých fiskálních institucí je v rámci EU relativně variabilní. Některé země mají více než jednu instituci tohoto typu, některé země pověřují nezávislé fiskální instituce výhradně monitorováním rozpočtové politiky, někde připravují závazné makroekonomické respektive fiskální predikce pro přípravu státního rozpočtu. Také stupeň a charakter nezávislosti se liší případ od případu, zásadní roli pochopitelně hrají národní specifika.

Jak je dobře známo, problematika fiskální (ne)disciplíny respektive snaha o její dlouhodobé řešení je něčím, s čím se dnes potýká většina zemí EU. Dlouhodobá fiskální neukázněnost je také jedním z hlavních faktorů, který potápí společnou evropskou měnu. Při současné konstelaci je jenom velmi málo toho, co může EU nebo Evropská centrální banka přímo činit ve věci fiskální (ne)disciplíny jednotlivých členských zemí – proto byl letos na jaře přijat fiskální pakt. Česká republika k němu nepřistoupila. I z tohoto mezinárodně politického pohledu se finanční ústava jeví jako rozumný krok.

Psáno pro www.ceskapozice.cz, publikováno 25.10. 2012