Je politováníhodné, že za politickou nekorektnost se pokládá v ČR právo na silný kontroverzní názor jdoucí proti proudu.


Představme si, že by do střední Evropy kdysi připluli objevitelé, seznámili se s místními a označili je za hňupy nebo za „vousáče“.

Po návratu domů by název lidí z nově objeveného teritoria šířili a našincům by se neřeklo jinak než „Hňupové“. A tento už oficiální název by přežil staletí.

Dá se očekávat, že v globalizovaném světě, třeba před sto nebo padesáti lety by mohlo vzniknout politické a společenské hnutí, které by nechtělo, aby náš národ zůstal uvězněný v nelichotivém označení. „Vždyť přece máme své jméno, jsme Češi, nejsme běloši, vousáči, brbalové nebo hňupové. Jsme Češi a chceme, aby to svět bral na vědomí, a neurážel naše city,“ říkali by. Že je to směšné a přitažené za vlasy? Vůbec ne.

Chovali bychom se jako některé skupiny ve Spojených státech, kde nejsou Indiáni, nýbrž původní obyvatelé Ameriky a nejsou tam ani černoši, ale Afroameričané. Žádali bychom o „politickou korektnost“. Proč bychom měli být v pohodě s označením, které nám mylně dal Kryštof Kolumbus, když si myslel, že doplul do Indie? Nebo být označování tak, jak říkali prodavači a majitelé otroků lidem z afrických kmenů? Jen barvou kůže?

Označit co neznám výsměšně nebo pejorativně je u lidstva běžné. Když staří Řekové a Římané označovali okolní národy za barbary, nechovali se jinak. Stejně jako, když my jsme sousední Sasy a jiné národy z kmene Germánů označili za Němce. Slovo „barbar“ pochází z řeckého barbaros, kterým Řekové napodobovali nesrozumitelné „brblání“ cizinců z východu i odjinud. V helénismu nabralo slovo pejorativní odstín, až se z něj stalo to, jak jej vnímáme nyní: barbar je krutý, nevzdělaný člověk.

Že mezi barbary byli i Peršané, se ještě starší, kulturou, vynálezci písma a kola, velcí starověcí architekti, nás asi nepřekvapí. Byli to brblalové, „barbaři“. Dnes jim sice tak neřekneme, ale používáme stejný název. Slovo Němec pochází od slova „němý“. Právě tak naši slovanští předkové vnímali Germány. Nerozuměli jejich mluvě, brali ji jako jakési „žvatlání“ a tak se jim vysmívali, že jsou „němí“. Proto tady máme „Němce“.

Ideologie politické korektnosti, která upozornila na podobné „nesrovnalosti“ v jazyce, se rozšířila nejprve ve Spojených státech po druhé světové válce. Úzce souvisí s médii a jejich vlivem na společnost, s masovým šířením psaného a mluveného slova napříč společností.

Politická korektnost vycházela z dobrých tradic osvícenství. Skutečně svobodná společnost sobě rovných lidí znamená, že budeme mít „čistý“ jazyk. Jazyk není neutrální. Spousta označení v sobě nese názor, emoci nebo postoj. Některé jména jsou synonymem stigmatu, zařazením některých lidí mezi občany druhého řádu, jsou to slova urážlivá.

V Americe to bylo slovo Indián, u nás třeba „cikán“.

Hnutí za politickou korektnost tvrdilo, že pejorativní označení na sebe váže předsudky, diskriminaci, ponižování, rasismus a xenofobii. Bojovat proti neduhům společnosti a extremismu by nedávalo smysl, pokud by se Afroameričanovi stále říkalo „negr“ a tolerovalo se označení gayů za „buzeranty“ nebo Romů za „cikány“. Pamatujete si na nepochopitelně xenofobní české rčení: „Zavři za sebou, nemáme doma černocha“?

Ideologové politické korektnosti nalezli nejprve ve Spojených státech a později v celém civilizovaném světě širokou odezvu. Myšlenka padla na úrodnou půdu v rozjitřené době po nacistickém řádění ve druhé světové válce, které přinesla hotové orgie rasismu, předsudků, xenofobie a diskriminace. Mezi prvními se začalo řešit slovo Žid, plné předsudků, které vedly už od první křížové výpravy k pogromům na tyto „jiné“ obyvatele Evropy a ve 20. století vyvrcholily v nacistické doktríně holocaustem.

Politická korektnost měla přinést pokrok v soužití národů a odstranit jazykové předsudky především vůči menšinám nebo v minulosti diskriminovaným skupinám. Postupně se ideologie rozšířila na feminismus a genderové stereotypy nejen ve společnosti, nýbrž i v jazyce, na postižené, menšiny, jiná náboženství a kultury nebo seniory. U zastánců politické korektnosti je cítit velký idealismus, že jazyk by mohl pomoct překonat nejen stereotypy rozdělující společnost a urážející některé skupiny obyvatel, ale rovněž změnit realitu. Je tam cítit snaha o lepší společnost.

Politická korektnost hlásala, že je třeba skoncovat nejen s předsudky, nýbrž i se slovy, která je přenášejí jako komáři malárii na další a další lidi.

Na tento politický proud nezávisle navázali francouzští existencionalisté a strukturalisté od Simone de Beauvoirové, přes J. Derridu, Claude Levi-Strausse po M. Foucaulta. Společným principem bylo poznání, že moderní Evropan nemá právo si myslet, že jeho národ, kultura jsou nadřazené ostatním jen kvůli technickému rozvoji a koloniím. Soudit, že mozek „bílého“ člověka je lepší než Afričana nebo původních obyvatel Austrálie. Šlo o revoluční myšlenky a postoje vtělené do postmodernismu.

Politická korektnost sice jde ruku v ruce s postmodernismem, ale nejde oba směry zaměňovat. Zatímco politická korektnost jen žádala přesné a neurážející označování lidí, aby se odstranila diskriminace i v mediální a běžné komunikaci, postmodernismus začínající už v pařížských kavárnách během druhé světové války šel dál v definici práv člověka. Oba směry se shodují v důležitosti lidských práv a potřebě vymýtit rasismus, xenofobii, diskriminaci a předsudky jedněch lidí vůči druhým.

Proto oba směry oslovily feminismus propagující rovnost pohlaví v životním údělu, přístupu ke vzdělání, seberealizaci a starosti o rodinu.

Jedna z matek moderního feminismu Simone de Beauvoirová psala ve své knize Druhé pohlaví, že přežívající nerovné podmínky mužů a žen v moderní společnosti, jsou zakódované v jazyce a pokud má skutečně dojít k osvobození ženy od jejího historicky už překonaného a nesmyslného „údělu“, musí se jinak nastavit myšlení společnosti. Ve slovanském kulturním okruhu je to třeba přechylování jmen, kdy se žena stává pomyslně majetkem muže. Co je Nováková? Jen „Novákova žena“ bez své identity. Co ale dělá v emancipované společnosti podobné majetnictví?

Někomu se může zdát kritika jazyka, jak k němu přistoupili zastánci politické korektnosti přehnaná, ale to jen kvůli tomu, že nejspíš nepatříme k sociálně „otloukané“ skupině vůči které většinová společnost má určité předsudky nebo si na ní léčí svoje komplexy. Politická korektnost by se neměla přehánět, ale svoji logiku má. Jazyk je pořád jen výtvor člověka a nese v sobě dobré i špatné lidské stránky, včetně nenávisti a pohrdání.

Jelikož myšlení se konstituuje jazykem, ideologové politické korektnosti nabádali, ať se s ním do budoucna pracuje lépe. Někdo se může pozastavit nad „vylepšováním“ Bible, kdy se místo „synové Boží“ použije „děti Boží“, aby se nediskriminovaly holčičky, ale používat slovo „negr“ pro Afričany a „kripl“ nebo „mrzák“ pro postižené nám určitě nepřijde vhodné. Jsme politicky korektní, cítíme nutnost respektu vůči druhým.

V Česku se bohužel termín „politicky korektní“ změnil v cosi zcela nepochopitelného. Když někdo kritizuje evropskou byrokracii nebo bývalého amerického viceprezidenta Ala Gora za jeho kampaň proti oteplování planety jako prezident Václav Klaus, označí se za „politicky nekorektního“.

V roce 2007 pro Hospodářské noviny prezident řekl: „Politická korektnost je jedna z nejzhoubnějších věcí dnešní doby, je stejně děsivá jako marxismus, vrací nás nekonečně dozadu.“

Expremiér Topolánek zase minulý týden na Pražském studentském summitu prohlásil: „Děkuji za odvahu pozvat právě mne, známého svými politicky nekorektními názory. Moje hlavní doporučení, ve vašem i našem zájmu, prosím vás úpěnlivě, buďte politicky nekorektní.“

Je politováníhodné, že za politickou nekorektnost se pokládá právo na silný názor jdoucí proti proudu. To, že většina evropských státníků vyhodnotí evropskou ústavu, euro nebo bombardování Jugoslávie shodně jako společnou politiku, neznamená, že ten, kdo je kritizuje a stojí proti nim, je politicky nekorektní. Tento termín označuje něco zcela jiného a být politicky nekorektní znamená být rasista, xenofob a zastánce nerovnosti.

Je smutné, že v české politické diskusi se zaměňuje politická korektnost s ideologií kosmopolitní a postmoderní společnosti nebo ideologií „europeismu“ a multikulturalismu. Nic takového politická korektnost není. Jde o boj za správnost jazyka bez předsudků vůči některým lidem.

Prezident a expremiér, ač se zapřísahají a tvrdí opak, stále jsou politicky korektní. Se vztahem k Bruselu to nemá nic společného.

Článek byl psán pro www.mediar.cz