K případu Čapí hnízdo Andreje Babiše nelze říci o mnoho víc, než co se objevilo v posledních komentářích. Za všechny mohu jmenovat Dušana Klimeše v HN S Babišem to nejde, bez něj taky ne. Pro lidi, kteří nejsou na twitteru, mohu dodat Babišovu reakci na včerejší komentář Petra Kamberského v LN Budování hnízda.

Babiš – či nějaký člen jeho PR týmu – zde napsal: Ty brďo! Děkuju @kamberak, volala mi žena, je nadšená, jak jste to krásně vymyslel. Líbí se jí varianta 3. Tou třetí Kamberského variantou bylo: „Nejrafinovanější strategií by bylo vzdát se postu ministra financí. Babiš by tak trefil tři mouchy jednou ranou. Jednak by ukázal, že kvůli pouhému podezření rezignoval - čímž by si otevřel dveře pro případný návrat.“

Jenomže podle mého názoru ať se zvolí jakákoli varianta, budoucnost Andreje Babiše ovlivní nejen konstelace na politickém kolbišti (ta je rozhodující, Grosse, Topolánka, Koucourka and co. nepoložila média, ale jejich političtí kolegové), ale také to, jak dokáže vysvětlit a obhájit své výroky a chování před veřejností. Zda se nezaplete do tenat svých výmluv podobně jako kdysi Stanislav Gross. Kdyby se tak stalo, sice by to nemuselo vést k jeho okamžitému pádu – znovu opakuji: to se rozhodne v politice, ne v médiích – ale jeho politická budoucnost by tím mohla být ohrožena.

V této souvislosti bych rád připomněl šanci, kterou nabídla Česká televize Stanislavu Grossovi před jedenácti lety, a kterou tehdejší předseda vlády naprosto nevyužil a zcela promarnil. Jeho omluva veřejnosti vysílaná z Úřadu vlády jako první zpráva ve večerních Událostech ČT 5. března 2005 nic nevysvětlila, ani nic nenabídla.

Gross se pouze omluvil za „vysvětlování svých osobních záležitostí, která mohla v některých případech působit zmatečně (…) omlouvám se i za to, že jsem tím zavdal příčinu určitým politickým půtkám a šarvátkám.“ Pak se přeladil do pozice státníka, který připomněl důležité úkoly, před nimiž Česká republika stojí, a proto bude „zapotřebí, aby vláda fungovala a plnila své povinnosti na sto procent. Máme před sebou hodně práce a za to, že vláda toto období zvládne a své úkoly splní, nesu já jako její předseda plnou odpovědnost.“

Je jasné, že takové prohlášení nemohlo uspokojit ani veřejnost, ani opozici, ale ani spolustraníky v ČSSD, takže o sedm týdnů později 25. dubna Gross podal – spolu s celou vládou – demisi, která otevřela cestu novému předsedovi Jiřímu Paroubkovi a nové vládě.

Jako reakci na projev Stanislava Grosse jsem tehdy sepsal vzpomínku na osud jiného politika, který svoje šance dokázal uchopit za pačesy. Čtenářům Louče snad postačí odkaz na můj článek Když politik je profesionál…. Pro čtenáře blogu na Aktuálně.cz nabízím reprint tohoto textu.

x x x

Když politik je profesionál...
Historie jednoho projevu (Nixon a Checkers Speech)
louc.cz 6.3.2005

V roce 1952 končilo druhé volební období amerického prezidenta, demokrata Harry S.Trumana. Proti prezidentskému kandidátovi Demokratické strany Adlai E. Stevensonovi postavili republikáni hrdinu Druhé světové války generála Dwighta Davida Eisenhowera.

Na republikánskou kandidátku se v primárkách dostal někdejší kongresman, od roku 1950 senátor Richard M. Nixon (39), který získal veřejnou známost a popularitu kromě jiného svoji aktivní činností ve výboru pro vyšetřování protiamerické činnosti, a zvláště případem bývalého úředníka ministerstva zahraničí a Rooseveltova poradce Algera Hisse, údajného sovětského špiona, který byl později odsouzen do vězení.

Do dnešního dne se vedou spory o tom, zda Alger Hiss byl či nebyl sovětským špionem, nebo zda v období válečné spolupráce dvou velmocí měl pouze nadstandardní vztahy se svými sovětskými diplomatickými partnery. Hiss se až do své smrti hájil a tvrdil, že je nevinen. Pro některé lidi však Alger Hiss byl a je usvědčený špion, přičemž zapomínají (viz například Roman Joch), že Hiss byl odsouzen nikoli za špionáž, ale za křivou přísahu, ke které ho dohnalo kongresové vyšetřování.

Liberální část Ameriky nikdy neměla Nixona ráda. Není tedy divu, že když se Nixon ocitl na kandidátce republikánů jako viceprezident, tak se ocitl od palbou liberálního tisku, který na něj vyštrachal jakousi aféru s penězi, jež dostával od svých sponzorů.

Generál Eisenhower, o jehož morální a politické integritě nemohlo být žádných pochyb, po této aféře začal dávat od Nixona ruce pryč a zvažovalo se, zda by na republikánské kandidátce neměl být nějaký jiný kandidát na viceprezidenta.

Richard M. Nixon tenkrát udělal odvážný tah. S pomocí svých přátel si zakoupil vysílací čas v celostátním rozhlasovém a televizním vysílání a vystoupil s projevem, který dodnes nese jméno "Checkers speech". Originál je možné nalézt na internetu v textové i audiovizuální podobě. Zkrácený překlad uvádím ve zvláštní příloze Louče.

Poté, co Nixon podal podrobný výčet svých příjmů a svého majetku, se zmínil o jednom daru, který nehodlá vrátit, i kdyby ho to mělo stát politickou kariéru. Byl to kokršpaněl Checker, kterého si oblíbily jeho dvě dcery.

Nixonův projev je krásným příkladem nejen politické demagogie, která působí na emoce, a která je součástí každého politické boje, ale také důkazem politické profesionality. Poté, co Nixon svůj projev živě odvysílal, reakce amerického publika byla taková, že Eisenhower a jeho štáb Nixona opět přijali do své náruče. Ve funkci viceprezidenta Nixon odsloužil dvě volební období (1952-1960), pak prohrál volby s Kennedym (1960), aby o osm let později se stal prezidentem (1968-1974). Jeho odchod po aféře Watergate je dostatečně známý.