Povolební rozjímání
Je dobojováno. Česká politická scéna zažila zemětřesení, které nepředpokládaly žádné předvolební průzkumy. Také moje amatérská prognóza naprosto zklamala, zvláště u tří stran a hnutí: u ANO, Pirátů a u ČSSD, přičemž Piráty pokládám za největší překvapení. Pád ČSSD se dal očekávat, ale že bude tak hluboký, to mne udivilo.
Takhle jsem dopadl s prognózou: (třeba scrollovat o obrazovku níže, systém nějak nemá rád tabulky, tu mezeru neumím odstranit)
V této tabulce je dobré si všimnout, kam se přesunulo šest procent hlasů odevzdaných stranám, které nepřekonaly pětiprocentní hranici a do parlamentu se nedostaly. Dominantní vítěz jich dostal nejvíce, jeho třicetiprocentní vítězství se tak přeměnilo na téměř čtyřicetiprocentní počet poslanců v parlamentu
V předchozím příspěvku jsem se vrátil ke své čtyři roky staré tezi o tom, že "Pro mne volby budou testem vzdělanosti a kultury českého národa." Výsledky voleb mě přesvědčily, že to s českým národem není nijak špatné. Jako měřítko jsem si totiž stanovil počet hlasů odevzdaných politickému podnikateli Tomiu Okamurovi, obchodníkovi se strachem, politikovi, který nabízí naprosto nereálná řešení problémů a slibuje věci, které nemůže splnit.
Počítal jsem s tím, že dostane dvanáct procent, dostal jich necelých jedenáct, což je pro mne důkazem, že naprostá většina lidí dokáže prohlédnout jeho rétoriku rasantních prohlášení a řešení, o nichž on sám musí vědět, že je není schopen prosadit (vinu za to ovšem svalí na ostatní), ale slib jejich realizace bude udržovat při životě, protože mu přinášejí hlasy do jeho politicko byznysového projektu. (Do voleb šel s 19ti milionovým úvěrem, za který ručil svým majetkem, za odevzdané hlasy ve volbách SPD nyní zinkasuje 54 milionů Kč, od státu bude dostávat roční příspěvek 10 milionů Kč, a za každého z 22 poslanců 900 tisíc Kč ročně. Kdo ví, zda se tyto peníze opět nestanou jablkem sváru uvnitř SPD, jako se to stalo kdysi v Úsvitu.)
Andreje Babiše beru jako pragmatika, proto nepropadám panice. V zásadě souhlasím s tím, co napsal Petr Kamberský před týdnem v komentáři Polnice zní a Blaničtí podřimují (za což si zasloužil od antibabišů vášnivou kritiku). Vyjádřil se v něm skepticky k tomu, že příští volby budou "osudové", a že Babišovo vítězství bude automaticky znamenat "omezení svobod, konec demokracie, podlomení ústavního pořáku."
Svůj názor Kamberský podložil řadou příkladů z minulosti dokládajících, "že jedním ze základních stavebních prvků našeho ústavního pořádku je právě obrana před tím, aby kdokoli strhl veškerou moc na sebe." A pokud některé Babišovy návrhy na změnu politického systému by mohly omezit demokracii v naší zemi, systém brzd a pojistek ústavního pořádku mu v tom zabrání, neboť "český ústavní pořádek je koncipován právě jako obrana před tím, aby jedna moc nemohla ovládnout všechny ostatní."
Ano, souhlasím s tím, že ANO bude jen těžko dávat dohromady dvoutřetinovou ústavní většinu, která by byla schopna měnit politický systém tak, jak to Babiš popsal ve své knize, nehledě na to, že je tu ještě Senát (který by Babiš rád zrušil) s poněkud odlišným politickým obsazením. Pesimistický scénář, o němž na ČT24 mluvil politolog Lebeda, podle něhož by se ústavní změny mohly prosazovat přes referenda, přijatá s pomocí Okamury, beru zatím jako horrorovou teoretickou úvahu.
Lakmusovým papírkem, zda hnutí ANO to myslí s demokracií upřímně, bude pro mne Babišův postoj a postoj jeho poslanců k veřejnoprávním médiím. Zda pochopí, že nezávislá média jsou důležitým předpokladem a součástí demokratického politického systému. Zda odolá pokušení využít paragrafy zákona o ČT a zákona o ČRo, jež umožňují Sněmovně odvolat Radu ČT a Radu ČRo kdykoli, když "Rada opakovaně neplní své povinnosti stanovené tímto zákonem, nebo pokud Poslanecká sněmovna dvakrát po sobě neschválí Výroční zprávu o činnosti České televize (ČRo) nebo Výroční zprávu o hospodaření České televize (ČRo).".
Tenhle vágní paragraf totiž je natolik gumový, že ho lze použít kdykoli, kdy se ve Sněmovně dá dohromady většina, které leží v žaludku nezávislost zpravodajství a publicistiky veřejnoprávního rozhlasu a televize. Nepochybuji o tom, že v okamžiku, kdyby hnutí ANO s návrhem na odvolání mediálních rad přišlo, že se okamžitě připojí Okamura i KSČM, takže pohodlná většina by byla hned po ruce. Že politické strany umějí přes fiktivní návrhy společenských organizací a sdružení dosazovat do Rad své lidi, o tom svědčí řada příkladů z minulosti. Pak už stačí jen odvolat ředitele a budeme mít v Česku impotentní a poslušná veřejnoprávní média podobná jako v Polsku a Maďarsku.
I když Kamberský ve svém komentáři vypočítává, jaké překážky budou stát v cestě nějakému autokratovi, který by chtěl měnit český politický systém, přesto na jednom místě přiznává, že není nemožné "ovládnout Českou republiku způsobem, jak se to podařilo třeba Viktoru Orbánovi v Maďarsku (...) ale je to překážkový běh na velmi dlouhé trati."
Jestliže se nová vládní koalice rozhodne mediální rady odvolávat jenom proto, že ji zpravodajství a publicistika médií veřejné služby ne vždy hladí po srsti, bude to pro mne varovným znamením začátku cesty, na jejímž konci by se mohly naplnit pochmurné vize dnešních opozičních politiků o tom, jak se demokracie v Česku může ocitnout v ohrožení.
Takhle jsem dopadl s prognózou: (třeba scrollovat o obrazovku níže, systém nějak nemá rád tabulky, tu mezeru neumím odstranit)
politická strana | moje prognóza | skutečnost | počet mandátů | mandáty v % |
ANO 2011 | 22 % | 29,64 % | 78 | 39 % |
ODS | 9 % | 11,32 % | 25 | 12,5 % |
Piráti | 5 % | 10,79 % | 22 | 11,0 % |
SPD | 12 % | 10,64 % | 22 | 11,0 % |
KSČM | 11 % | 7,76 % | 15 | 7,5 % |
ČSSD | 15 % | 7,27 % | 15 | 7,5 % |
KDU/ČSL | 7 % | 5,80 % | 10 | 5,0 % |
TOP09 | 6 % | 5,30 % | 7 | 3,5 % |
STAN | 5 % | 5,17 % | 6 | 3 % |
neparlamentní strany | 5 % | 6,4 % | 0 | 0 |
V této tabulce je dobré si všimnout, kam se přesunulo šest procent hlasů odevzdaných stranám, které nepřekonaly pětiprocentní hranici a do parlamentu se nedostaly. Dominantní vítěz jich dostal nejvíce, jeho třicetiprocentní vítězství se tak přeměnilo na téměř čtyřicetiprocentní počet poslanců v parlamentu
V předchozím příspěvku jsem se vrátil ke své čtyři roky staré tezi o tom, že "Pro mne volby budou testem vzdělanosti a kultury českého národa." Výsledky voleb mě přesvědčily, že to s českým národem není nijak špatné. Jako měřítko jsem si totiž stanovil počet hlasů odevzdaných politickému podnikateli Tomiu Okamurovi, obchodníkovi se strachem, politikovi, který nabízí naprosto nereálná řešení problémů a slibuje věci, které nemůže splnit.
Počítal jsem s tím, že dostane dvanáct procent, dostal jich necelých jedenáct, což je pro mne důkazem, že naprostá většina lidí dokáže prohlédnout jeho rétoriku rasantních prohlášení a řešení, o nichž on sám musí vědět, že je není schopen prosadit (vinu za to ovšem svalí na ostatní), ale slib jejich realizace bude udržovat při životě, protože mu přinášejí hlasy do jeho politicko byznysového projektu. (Do voleb šel s 19ti milionovým úvěrem, za který ručil svým majetkem, za odevzdané hlasy ve volbách SPD nyní zinkasuje 54 milionů Kč, od státu bude dostávat roční příspěvek 10 milionů Kč, a za každého z 22 poslanců 900 tisíc Kč ročně. Kdo ví, zda se tyto peníze opět nestanou jablkem sváru uvnitř SPD, jako se to stalo kdysi v Úsvitu.)
Andreje Babiše beru jako pragmatika, proto nepropadám panice. V zásadě souhlasím s tím, co napsal Petr Kamberský před týdnem v komentáři Polnice zní a Blaničtí podřimují (za což si zasloužil od antibabišů vášnivou kritiku). Vyjádřil se v něm skepticky k tomu, že příští volby budou "osudové", a že Babišovo vítězství bude automaticky znamenat "omezení svobod, konec demokracie, podlomení ústavního pořáku."
Svůj názor Kamberský podložil řadou příkladů z minulosti dokládajících, "že jedním ze základních stavebních prvků našeho ústavního pořádku je právě obrana před tím, aby kdokoli strhl veškerou moc na sebe." A pokud některé Babišovy návrhy na změnu politického systému by mohly omezit demokracii v naší zemi, systém brzd a pojistek ústavního pořádku mu v tom zabrání, neboť "český ústavní pořádek je koncipován právě jako obrana před tím, aby jedna moc nemohla ovládnout všechny ostatní."
Ano, souhlasím s tím, že ANO bude jen těžko dávat dohromady dvoutřetinovou ústavní většinu, která by byla schopna měnit politický systém tak, jak to Babiš popsal ve své knize, nehledě na to, že je tu ještě Senát (který by Babiš rád zrušil) s poněkud odlišným politickým obsazením. Pesimistický scénář, o němž na ČT24 mluvil politolog Lebeda, podle něhož by se ústavní změny mohly prosazovat přes referenda, přijatá s pomocí Okamury, beru zatím jako horrorovou teoretickou úvahu.
Lakmusovým papírkem, zda hnutí ANO to myslí s demokracií upřímně, bude pro mne Babišův postoj a postoj jeho poslanců k veřejnoprávním médiím. Zda pochopí, že nezávislá média jsou důležitým předpokladem a součástí demokratického politického systému. Zda odolá pokušení využít paragrafy zákona o ČT a zákona o ČRo, jež umožňují Sněmovně odvolat Radu ČT a Radu ČRo kdykoli, když "Rada opakovaně neplní své povinnosti stanovené tímto zákonem, nebo pokud Poslanecká sněmovna dvakrát po sobě neschválí Výroční zprávu o činnosti České televize (ČRo) nebo Výroční zprávu o hospodaření České televize (ČRo).".
Tenhle vágní paragraf totiž je natolik gumový, že ho lze použít kdykoli, kdy se ve Sněmovně dá dohromady většina, které leží v žaludku nezávislost zpravodajství a publicistiky veřejnoprávního rozhlasu a televize. Nepochybuji o tom, že v okamžiku, kdyby hnutí ANO s návrhem na odvolání mediálních rad přišlo, že se okamžitě připojí Okamura i KSČM, takže pohodlná většina by byla hned po ruce. Že politické strany umějí přes fiktivní návrhy společenských organizací a sdružení dosazovat do Rad své lidi, o tom svědčí řada příkladů z minulosti. Pak už stačí jen odvolat ředitele a budeme mít v Česku impotentní a poslušná veřejnoprávní média podobná jako v Polsku a Maďarsku.
I když Kamberský ve svém komentáři vypočítává, jaké překážky budou stát v cestě nějakému autokratovi, který by chtěl měnit český politický systém, přesto na jednom místě přiznává, že není nemožné "ovládnout Českou republiku způsobem, jak se to podařilo třeba Viktoru Orbánovi v Maďarsku (...) ale je to překážkový běh na velmi dlouhé trati."
Jestliže se nová vládní koalice rozhodne mediální rady odvolávat jenom proto, že ji zpravodajství a publicistika médií veřejné služby ne vždy hladí po srsti, bude to pro mne varovným znamením začátku cesty, na jejímž konci by se mohly naplnit pochmurné vize dnešních opozičních politiků o tom, jak se demokracie v Česku může ocitnout v ohrožení.