Drahomíra Dražská konečně promluvila a sdělila národu, že si mrtvého studenta Martina Šmída vymyslela. V Lidových novinách ji zpovídali Jaroslav Veis (spoluscénárista Chaunova dokumentu Mrtvý student, který se nikdy nenarodil) a Alena Müllerová z ČT. Dá se jí však věřit?

Způsob, jakým Dražská mluvila, ve mně vyvolává spíše dojem dobrého „nabrífování“. Například omluva rodičům při rozhovoru v ČT (Dražská: „Chci se omluvit rodinám, kterým jsem pravděpodobně svým výmyslem znepříjemnila pár dnů“) jakoby vypadla z oka omluvy Petra Uhla. Její názor na Uhlův postup při publikaci falešné zprávy mi zase silně připomíná mé vlastní vyjádření (Dražská: „proč si něco neověřil? Tohle je riziko jeho profese, protože pokud tuto profesi má, tak ať jde s kůží na trh, pokud si to neověří...“ Šmíd před léty: „Jestliže něco podnikají, musí umět nést i rizika. Také jsem byl novinářem a vím, že novinář nese za zveřejněné zprávy odpovědnost. Pokud někomu "naletěli na návnadu", je to jejich chyba.“)

Nelze tedy než souhlasit s komentářem LN, ve kterém Daniel Kaiser napsal: „Člověk, který se přiznává k bájné lhavosti, ovšem jako kdyby naznačoval, že si s námi možná hraje i teď. Informační hodnota vystoupení D. D. tedy spočívá ve sdělení, že záhada trvá.“

Nevím, proč novináři nevyhledali ve svých archivech informace z let 1999-2000, kdy byla Dražská obžalovaná z četných podvodů. Viz například zprávu v deníku Slovo z 23.6.2000:
„Obžalobě z podvodů čelí před soudem čtyřiatřicetiletá Drahomíra Dražská, která se proslavila tím, že ve dnech takzvané sametové revoluce v roce 1989 rozšířila nepravdivou zprávu, že při zákroku na Národní třídě zemřel student Martin Šmíd. Tato informace, kterou poté vysílala i zahraniční média, značně uspíšila dění v listopadu 1989. Dražská byla již před dvěma lety podmíněně odsouzena za to, že z několika desítek lidí vylákala sumy od stovek až po tisíce korun. Ipřes podmíněný trest přitom v této činnosti pokračovala. "Celkem je nyní zdokumentováno šedesát skutků," uvedla včera soudkyně Jana Petráková. Dražská, která většinu peněz podle kriminalistů utratila za nákladné živobytí a hraní na automatech, sice svoji vinu přiznává, tvrdí však, že peníze chtěla vrátit. "Něco již splatila a část splácí," uvedl obhájce Jan Bělohradský. Soudkyně chtěla vynést včera rozsudek, kvůli opakované neúčasti několika svědků však proces musela odročit.“

Jak skončil rozsudek? Co dělala a dělá Dražská po všechna ta léta? Čím si vydělává na živobytí a splácení dluhů? To všechno jsou otázky, které zůstávají nezodpovězené, podobně jako otázka klíčová, zda volba jména Martin Šmíd byla náhoda nebo záměr, tedy zda StB či policie nedodaly k bájné lhavosti Dražské nějaký záměrný spin, což Dražská ve své výpovědi popírá. Zda to byla náhoda či záměr, dnes vidím tak 50 na 50, i když se mi znovu vnucují otázky: Co se stalo v noci ze 17. na 18. listopadu? Jak to, že mrtvý student, který byl večer ještě beze jména, to jméno v sobotu ráno náhle dostal, s možností dosti adresné identifikace (student matfyz)?

Když jsem před několika týdny s Martinem a bývalou manželkou Janou diskutovali před kamerou Igora Chauna o svých zážitcích a názorech na věc (Chaun tyto záběry do svého dokumentu Mrtvý student, který se nikdy nenarodil naštěstí nepoužil), Martin tehdy z nás vystupoval nejrozuměji. Jako matematik srovnává Dražskou s černou skřínkou, do které nikdy nebudeme moci proniknout. Kromě toho její obsah dnes už pro nás není vůbec důležitý. Protože jak ukázaly dějiny, ten zchátralý a životaneschopný režim by u nás padnul tak jako tak, když ne v listopadu, tak v prosinci či lednu, nejpozději v srpnu 1991, kdy se začal rozpadat Sovětský svaz.

Jsme rád, že Chaun ten dokument natočil, neboť snad dostatečně ukazuje, jak nedůvěryhodnou osobou je Ludvík Zifčák, který se od chvíle, kdy se dostal do vazby, snaží kalit vodu smyšlenkami o připraveném spiknutí. Je zajímavé, že tomuto spiknutí dnes nejvíce věří bývalí funkcionáři ÚV KSČ, například Miloš Jakeš, včera v ČT1 Karel Urbánek, nebo předlistopadový vedoucí ideologického oddělení ÚV KSČ Jaroslav Jeník, který v publikaci Vítězové? Poražení? na stránce 317 říká: „Ať mi nikdo neříká, že Zifčáka tam položila Státní bezpečnost. To bylo v nějakém scénáři a ten se psal někde na CIA“.

P.S. Nevím, proč si editor včerejší MF Dnes neověřil, jak údajně mrtvý Martin Šmíd vypadá. Jedna z „Nových fotografií z revolučních dní roku 1989“ na stránkách B4-5 je uvedena popiskou „Na unikátním snímku je student Martin Šmíd…“, ukazuje někoho zcela jiného. Při čtení dnešních LN (Byl jsem loutka v zájmu bůhvíkoho“) jsem se domníval, že Martin udělal další výjimku ze svého předsevzetí již nikdy nemluvit s novináři na téma 17. listopadu (tu první udělal kvůli Jaroslavu Veisovi pro Igora Chauna). Teprve dodatečně jsem zjistil, že redaktor Drchal čerpal z jeho osobního blogu.

DODATEK k P.S z 20.11.: Na originále fotografie v MF Dnes, u které je chybný popisek (na internetu zde, foto číslo 10), Martin Šmíd skutečně existuje, ovšem je to ten vlevo, v druhé polovině snímku, který editor MF Dnes do tištěné přílohy odstřihl.