Náš let CEF 629 začal dnes, v úterý 14. června, v 15.25. Teď je 19.40 a prý už za hodinu a čtvrt přistaneme v Kazani.

Mám dojem, že většině státních návštěv se nedostává zdaleka takové pozornosti, jaká provázela odlet čtyř koní Převalského. Při nakládání první z beden splynulo cvakání závěrek fotoaparátů do jednolitého zvuku. Asi jsem si těch patnáct minut slávy převaláků, pražské zoo i naší vlastní měl mnohem víc užívat, ale připadal jsem si jako uprostřed maturity: zatím to klape, ale nepolevit ve střehu, protože všechno se ještě může šeredně zvrtnout.

Bedny s převaláky zabírají podstatnou část prostoru v letadle. Vlevo od nich jsou zavazadla s nejrůznějším naším materiálem a vybavením a nad vší touhle bagáží jsou upevněná lehátka (protáhnout se k nim mezi bednami a poskládat se na ně je však za dané situace akrobatický výkon), vpravo máme sedátka. Je tu převelice těsno.

Před startem byli koně trochu neklidní, ale opravdu jen trochu, a let zatím snášejí velmi dobře. Rány, které doprovázejí každé jejich kopnutí, nás však udržují v napětí. Roman Vodička raději ještě před přistávacím manévrem nastříkal do beden feromony, aby se koně i během něj udrželi v klidu. (Jen doufám, že když je vdechujeme společně s koňmi, nezačneme po nich řehtat nebo něco ještě horšího.)


Foto 2874: Veterinář Roman Vodička krmí během mezipřistání v Novosibirsku Matyáše. Foto Miroslav Bobek

Let je nebývale klidný, a to nejen díky dobrému počasí. V Bělorusku jsme letěli nějakých sto padesát, dvě stě metrů nad mraky, a když se začaly blížit naší letové hladině, kapitán pro jistotu požádal o povolení vystoupat – to proto, aby se letadlo ani sebeméně neotřásalo, což by v mracích asi nastalo. Ostatně už ve Kbelích se ještě na poslední chvíli měnil směr startu, aby letadlo mohlo nabírat letovou hladinu co nejpovlovněji a nemuselo se po vzletu stáčet.

To byla rána! Ne, už nebudu psát, že jsou koně klidní. Jako bych to zakřikl, Matyáš zrovna kopl do bedny přede mnou takovou silou, až se mi zdálo, že se naše CASA celá zatřásla!


Noc byla hodně studená

„Ten váš šéf je nějakej jogín?“ ptali se prý loadmasteři našeho veterináře Romana Vodičky, když mě viděli vsedě klimbat celého schovaného ve spacáku.

Ne, jogín vážně nejsem, to jen letadlo bylo v noci pořádně vychlazené. Víc než deset stupňů v něm rozhodně nebylo. Koním však nízká teplota prospěla.

Mezipřistání v Kazani bylo spojeno s dost dlouhým dohadováním s místními úředníky, které se zčásti odehrávalo i na palubě. České vojenské letadlo přepravující koně, navíc střídající posádku, pro ně o půlnoci znamenalo velké sousto. Nervozita se přenesla i na Limu, která je v boxu nejblíž dveřím, a ani dusno k její pohodě nepřispělo. Až chladný vzduch z klimatizace zapnuté na plný výkon hned po opožděném startu a monotónní zvuky letu jí postupně uklidnily.

Další mezipřistání v Novosibirsku časně ráno (ve středu 15. června) už proběhlo bez větších průtahů a naši převaláci během něj dostali každý trochu sena. Po další hodině letu už se v kokpitu za piloty usadil náš mongolský navigátor. Khovd a s ním i poslední přistání s koňmi na palubě se blíží…



Psáno pro Deníky VLP.