Když mi přišel dotaz, jestli v zoo nechceme vystavit velikou samičku slíďáka tatarského, která byla pro výzkumné účely odchycena na jižní Moravě, ani na okamžik jsem nezaváhal. Slíďák tatarský je obecně považován za největšího pavouka kontinentální Evropy a konkrétně tato samička je opravdu vyvinutá: v těle měří víc než tři centimetry a včetně nohou může mít sedm centimetrů. Takže až do konce června u nás můžete vidět veliký exemplář největšího evropského pavouka, navíc pavouka poněkud záhadného. Do Evropy se rozšířil ze středoasijských stepí a Moravu dobývá už podruhé. Opakovaně zde byl zjišťován ve 20. až 50. letech, pak vymizel a další jeho návrat se datuje od roku 2006.


Výskyt takovéhoto pavouka na našem území samozřejmě nemohl uniknout pozornosti médií a titulky, které ho v minulé dekádě vítaly, zněly namnoze poněkud expresivně:

Pavouk jako z hororu se šíří Českem. Dorazil z jihu
Vtrhli k nám obří pavouci! Budeme se bát chodit do lesa?
V Rakousku se rozšířily tarantule. Jsou blízko českých hranic

Musím říci, že reakce na „naši“ slíďáčí obřici jsou vesměs střízlivější. Dokonce už jsem v zoo zaslechl, že je nějaká malá (jak malá, sakra? Kdyby dotyčnému vlezla na koupališti na ruku, říkal by něco jiného). Přesto s jednou výjimkou musím dát citovaným titulkům za pravdu. Tou výjimkou je, že do lesa se nikdo bát nemusí, protože slíďáci tatarští se na Moravě objevují na ruderálních stanovištích nebo vůbec na odkrytějších místech, třeba na fotbalovém hřišti. Jinak to ale sedí, včetně té tarantule. Tak jsou sice dnes označováni různí velcí pavouci, ale právoplatným nositelem tohoto pojmenování je slíďákovi tatarskému blízce příbuzný slíďák tarentský, který své druhové vědecké jméno tarantula dostal proto, že žije – mimo jiné – v okolí italského Tarenta.

A právě tenhle podobný italský slíďák ospravedlňuje vyznění uvedených titulků. Ačkoli je stejně jako slíďák tatarský fakticky neškodný, býval spojován s tzv. tarantismem. Šlo o neuvěřitelný rituál, který se po staletí vyskytoval v Apulii. Zejména ženy se při něm frenetickým tancem trvajícím s přestávkami až pět dní zbavovaly „pavoučího jedu“. Ve skutečnosti však v naprosté většině případů tyto ženy žádný pavouk nekousl.

Ale i když tarantismus ke konci minulého století vymizel, podle mého názoru ještě výrazněji než několik titulků svědčí o hluboce zakořeněném strachu z pavouků, který si v sobě neseme. A přestože jím třeba netrpíte, dívejte se prosím na naši tarantulí samičku s odpovídajícím respektem.

Vyšlo v MF Dnes.