Ačkoli – anebo právě proto, že je napětí na Korejském poloostrově poměrně vážné téma, stalo by za to jej odlehčit.

Dostává se mu totiž daleko, daleko více pozornosti, než je zdravo. Nechám proto stranou zákulisní zápolení mezi (super)velmocemi, jež si přes KLDR posílají vzkazy, či rozdmýcháváním zdejších tenzí odvádějí pozornost od řádově důležitějších věcí. Dejme tomu od vlastní vojensko-ekonomické expanze ve Východní a Jihovýchodní Asii.
A čímže bych tedy chtěl tematiku „proxynapětí“ odlehčit? Úsměvnou životní zkušeností. Onehdy jsem, krátce poté, co se rozjela nová vlna strašení severokorejskými raketami, zasedl ve své oblíbené kavárně, kde nad (ne)bezpečností Dálného východu mudrovala její majitelka. Úspěšná kavárnice se totiž chystala jet na dovolenou do Thajska, leč ošklivě znějící zprávy o severokorejském vyhrožování atomovými hlavicemi ji polekaly. Není divu, hekatomba je přece (nevadí, že tak po sto padesáté) na spadnutí. Jenže milá paní se dosud o takhle vzdálené kraje pranic nezajímala, pročež si pořád nemohla ujasnit, zda zamluvený zájezd odřeknout, nebo ne. Jenže ono není rozumné ignorovat asi tak dvoutisící vážné varování politických propagandistů.
Nakonec dilema mezi vlastním hmotářstvím a strachem o život vyřešila s geniální rázností. Snad i McArthur, který v Koreji prosazoval nasazení zbraní hromadného ničení (třebaže od devětačtyřicátého roku již Sověti disponovali stejnými prostředky), by nejspíš mohl závidět. Dotyčná živnostnice totiž odhodlaně uchopila školní trojúhelník a atlas světa, nalistovala příslušnou mapu a jala se měřit, jak daleko by byla její pláž od případných jaderných hřibů…
Teď si však uvědomuji, že jsem nesplnil, čeho jsem (si) slíbil. Jedna věc, která si jisté znevážení - a na druhou stranu chladnou analýzu - zasluhuje, snad trochu znevážena byla. Ovšem za cenu upozornění na to, co fakt legrace není. Ani pomístně, ani globálně. Samostatně nemyslící, nevzdělaný člověk zpracovaný propagandou žije, má se dobře a takto „dobře vychovaný“ může být dokonce (dejme tomu při volební kampani) prezentován jakožto opora společnosti. „Chvíli vás miluje, chvíli kamenuje. Jak se mu poručí.“ dodal by nejspíše Rudolf Hrušínský ve Třech veteránech.
Inu, všeho do času, zazvoní zvonec a pohádce bude konec.


Glosu publikoval web Literárních novin